Když se na poli před Volevčicemi postavíte čelem na východ, uvidíte pěkný starobylý kostel svatého Prokopa a kolem něj útulnou malou obec, za kterou se začíná vlnit České středohoří s cennou krajinou. Pak ale uděláte čelem vzad a do očí vás uhodí elektrárna Počerady s obřími komíny, jejichž kouř se valí nad obec a zakrývá modrou oblohu. Hučící továrna je pár set metrů od domků, kde se ji ráno snaží překřičet kokrhající kohouti.

Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: Deník„Ta elektrárna je blbá,“ připouští 16letá Gabriela. Studentka stojí na zasněžené oplocené pláni s poníky a přemýšlí o místě, kde žije. Volevčice má před sebou jako na dlani. Hledá největší problém, ale nemůže ho najít. Jistě, hluk z elektrárny a pohled na komíny není příjemný, ale to už jaksi patří k místnímu koloritu. „Je on-line výuka a dost často mi padá internet,“ svěřuje se děvče s aktuálním trápením. Na vesnici nevidí žádnou chybu. Naopak, napadají ji jen samá plus. „Je tu docela dost dobrých lidí a máme pěkné okolí. Tam je Malá Volavka a tam je Velká Volavka,“ ukazuje zalesněné kopečky za vesnicí.

Velká Volavka není obyčejný kopec. Je to Přírodní památka, která je se svými necelými třemi hektary od roku 2000 na celostátním seznamu maloplošných chráněných území. Důvod? Nachází se tam významné stanoviště slanomilné květeny. Podle botaniků zahrnuje i jediné zachovalé stanoviště kriticky ohroženého jitrocele přímořského v okresu Most. „Je tu moc hezky,“ říká pod Volavkou Gabriela a tomu se nedá nevěřit. Jen jitrocel bude vidět, až sleze sníh.

Obec je maličká. Choulí se kolem křižovatky cest na Polerady, Bečov a Postoloprty. Potkat někoho ráno na chodníku je skoro nemožné. Sem tam se někdo mihne za plotem a hned zmizí v teple domova. Usedlosti jsou většinou upravené, s novou omítkou. Některé starší domy odhalují kamenné zdivo, z něhož dýchá historie. Někde tady, trochu dál na jihozápad, vznikla v polovině 13. století středověká osada chráněná srpinskými močály. Tehdy to tu mohlo vypadat melancholicky jako v Markétě Lazarové. Dnes ty drsné pradávné časy konce pohanství a vítězství křesťanství vzdáleně připomíná jen kostel, původně gotický ze 14. století, kdy byl ještě zasvěcen svatému Havlovi.

Jaroslav Drund nemá čas vdechovat místní minulost. Není zdejší a voní mu něco jiného. Do Volevčic přijel pro hnůj. Nakládá ho lopatou na přívěs a odveze do Postoloprt. „Kamarád mi chtěl pomoct, ale musel jet do Bečova pro svačinu, protože tady nemají obchod,“ povzdechne si Jaroslav.

Tak trochu se mýlí. Volevčice mají v malém obecním kulturáčku koloniál, jenže kvůli covidu omezil otevírací dobu. Cizinci o tom moc nevědí. Je to i kvůli bezpečnosti. „Obec obchod drží, protože je tu hodně starších lidí. Ráno má teď otevřeno jen hoďku a to nám stačí,“ vysvětluje jedna z místních žen, která žije ve Volevčicích od roku 1978. „Klid a pohoda,“ snaží se vystihnout vesnici. „Já jsem tu spokojená a líbí se mi tady,“ dodává.

Volevčice byly vždy zemědělskou obcí. Ve vsi stál dokonce knížecí lobkovický statek. Se stavbou elektrárny a pískovny ale rolničení ustoupilo a přibylo tranzitních nákladních aut, hluku a prachu. „Prach nám proniká i přes okna do bytu,“ zlobí se starší muž, který cosi opravuje na dvorku. Z jeho slov vyplývá, že původně ani nechtěl v obci bydlet. „Jsme tu hlavně kvůli tomu, že jsme tu zdědili pozemek, jinak bych se ani o Volevčice nezajímal, hlavně kvůli té elektrárně,“ vypráví. V obci mu chybí hospoda. „V poslední době se člověk mezi lidi moc nedostane, to je ale všude,“ postěžuje si na epidemii.

Volevčice mají jen 121 obyvatel. Není tedy divu, že obec nemá poštu, lékaře nebo školku. Zajímavé ale je, že vesnička má svůj hřbitov. Je čistý a udržovaný. Stejně jako vše živé kolem.

Obec se nachází v jižní části Mostecka, zhruba 8 kilometrů od centra města Most. Do obce zajíždí autobus z Mostu, je tam i železniční zastávka.