V Havrani nad kostelem vychází slunce, ale nezahřeje. Ven do zledovatělých uliček se takhle brzy nikomu nechce. Když Růžena Oláhová kráčí od pošty s balíkem, je na návsi sama. Navzdory mrazu je to ale docela hezká procházka.

Deník na návštěvěZdroj: DeníkUrčitě lepší než loni, když kolem potoka seniorka míjela houštinu s bažinou a na vyšlapané pěšině s drny a nakloněnými patníky mohla upadnout. Teď je veřejné prostranství upravené a přitahuje pozornost. Vyčištěné údolíčko s novými cestami a schodištěm lemují vysázené stromy a přes vodu zpevněného koryta vede zaoblený dřevěný můstek jako v japonské zahradě. Až na jaře udržovanou zeleň pokryjí pampelišky, bude přecházení havraňské „rokle“ ještě veselejší.

„Žiju tu už odmala, jak jsem začala chodit do školy, a za tu dobu se obec změnila. Naše starostka se stará, mně se tu líbí a jsem spokojená,“ svěřuje se 63letá paní Růžena. Dodává, že bydlí v důchoďáku, což je rekonstruovaný dlouhý jednopodlažní objekt s obecními byty pro seniory. V budově je také školka, obecní knihovna a prodejna potravin, takže základní zboží mají místní obyvatelé na dosah ruky. Jen lékař seniorce v obci chybí, a proto musí dojíždět do Mostu. „Doktora bychom v Havrani potřebovali, hlavně kvůli starším lidem,“ dodává paní Růžena a spěchá s balíkem domů do tepla.

Zůstal jen zubař

Ještě loni působili v Havrani tři lékaři, teď zůstal jen zubař, který přijíždí do obce ve čtvrtek a slouží od 9 do 12 hodin. Dětský lékař a praktický lékař pro dospělé své pobočky zrušili a pacienty si převedli do vytíženějších praxí ve městě. Ordinace v obecním úřadu zejí prázdnotou. „Je to škoda. Snažili jsme se lékaře udržet i na symbolické nájemné, ale nepodařilo se. Jezdit na vesnici, kde mají málo pacientů, se jim nevyplatí,“ povzdechne si ve své kanceláři starostka Zdeňka Smetanová.

Podle ní jsou ordinace připravené a lékař by byl vítán. „Bez něj jsou lidi nešťastní, hlavně ti starší, co nemají auta,“ vysvětluje starostka. S Mostem spojují obec autobusové linky, vlaky v této části okresu nejezdí. Mladé venkovské rodiny, které jsou mobilnější, ne vždy vyhledávají ve městě všechny služby.
Například obecní mateřská škola neslouží pouze pro Havraň. „Skvělé učitelky, skvělé prostředí. Je to tu daleko lepší než ve městě, komornější a ne tak hektické,“ chválí havraňskou školku 37letý Jakub Sebránek, tatínek z Polerad. Kdyby v Havrani mateřinka nebyla, rodina by musela volit mezi Bečovem a Mostem.

Lidé by neměnili

V Havrani je znát, že starousedlíci k vesnici přimkli a neměli by. „Do Mostu jedu jenom nakoupit a pak rychle domů. Přelidněné město se mi nelíbí,“ vysvětluje 48letá rodačka Kateřina. Oceňuje, že obec je čistá a že za koronakrize se v ní člověk před světem lépe schová. „Jsme tu zalezlí a máme klid,“ dodává. Za jediný problém považuje rušnou silnici I/27 Most – Plzeň, která obec rozděluje na dvě části.

Jenže dopravní tepna pomáhá místním živnostníkům, ačkoli i na hospody u silnice tvrdě dopadla vládní protiepidemická opatření. Restaurace Na Statku má alespoň otevřené výdejní okénko a kromě běžného menu nabízí i zabijačkové. „Okénkem přežíváme. Mezi restauracemi na venkově a ve městě není rozdíl. Všude je to špatné. I my jsme přišli o lidi, kteří k nám chodili,“ říká majitel Restaurace Na Statku Peter Kolenčík. Útěchou je právě blízkost silnice, ze které občas někdo k okénku zajede, nebo nedaleká průmyslová zóna se zaměstnanci, kteří sem tam chtějí jídlo s sebou.

Havraň má šest stovek obyvatel a leží zhruba šest kilometrů od Mostu. Je klasickou starobylou vesnicí, která prosperovala ze zemědělství a řemesel. První písemná zmínka o Havrani je z roku 1281. Obec kdysi patřila městu Most a hrušky z jejích sadů se prodávaly i do Ruska. Havraň také byla regionálním centrem cukrovarnictví. V roce 1882 vznikl na okraji obce cukrovar, který zpracovával cukrovou řepu ze širokého okolí. Dnes je z původního areálu jen torzo, které slouží k jinému podnikání. Havraň měla ale to štěstí, že se jí nedotkla povrchová těžba uhlí. U obce byly dříve jen malé šachty, které budoucnost obce neohrozily.