Pracuje v kanceláři soukromé firmy a ve volnu dělá to, co většina vdaných matek. Stará se o velkou domácnost i o rodiče a snaží se nezapomínat na sebe. Když ale potřebuje tvůrčí klid a samotu, spěchá jako Božena Němcová do svého pokoje vyprávět příběhy jiných žen. Ve starousedlickém rodinném domě z éry Rakouska-Uherska píše o hrdinkách, které na rozdíl od jejího manželství v životě trpí. Svými romány ženy zároveň povzbuzuje a dává jim naději.

Deník na návštěvěZdroj: DeníkJejí druhý román Dotek anděla vyšel ve smolný den. Bylo 22. října 2020, kdy vláda zavřela kvůli covidu knihkupectví. Navzdory tomu se i nový titul celkem dobře prodává. Pomáhají mu e-shopy. Teď Blanka Kubíková chystá třetí román.

„Moc prozrazovat nechci, ale bude to s nádechem tajemství, o mladé ženě, která ztratila identitu a znovu se nachází. Pracovní název je Známá neznámá,“ říká autorka, která se prosazuje v žánru románů pro ženy. Její fiktivní hrdinky čelí psychickému i fyzickému násilí, hledají samy sebe a touží po lásce a štěstí. „Není to jen čtení pro ženy. Překvapilo mě, že první knihu četlo docela dost mužů a reakce byly pozitivní. Znám také pár mužů, kteří si přečetli i druhou knihu,“ svěřuje se paní Blanka.

Začalo to slohovkami

Jak se z asistentky a provozní účetní, která bydlí v obci Obrnice u Mostu, stane autorka románů? Od dětství psala do šuplíku. Na obrnické základní škole ji povzbuzovalo hodnocení učitele češtiny Jindřicha Kohouta, kterému se líbily její slohové práce. „Tenkrát jsem byla moc pyšná, jak je četl nahlas před celou třídou. Radost ze psaní mi zůstala, strašně mě to baví,“ říká.

Kdysi přispívala do školního časopisu a doma zkoušela povídky. Když měla problém či splín, tak se z něj chtěla vypsat, ale tvořila, i když byla šťastná. „Nebyly to vyloženě dívčí deníky. Psala jsem ve chvíli, kdy jsem cítila, že to potřebuji. Stačilo vzít tužku a blok a psala jsem cokoliv,“ vysvětluje.

První knihu, do které použila část poznámek ze šuplíku, měla rozepsanou hodně dlouho. Vydala ji po jedenácti letech, bez průtahů a na první pokus, což ji překvapilo. „Z počátku jsem neměla vůbec odvahu vyjít se svým dílem na veřejnost. Bála jsem se, že nikoho nebude zajímat, že mě okolí zavrhne a řekne, že jsem napsala škvár. Mí blízcí, kteří text četli, mě ale uklidňovali, že to je dobré, zvedali mi náladu a maximálně mě podporovali,“ líčí své začátky.

Náklady se vrátily

Že zkusí rozepsaný román dopsat, se rozhodla 1. ledna 2019. Prvotinu s názvem Nevěsta v okovech dokončila na konci léta téhož roku a nabídla ji nakladatelství. To se jí hned ozvalo a kniha vyšla už v listopadu. Před tiskem, do kterého sama investovala, byla dost nervózní, ale pochybnosti brzy opadly. Díky čtenářskému zájmu se náklady rychle vrátily, což ji motivovalo napsat druhý román.

Námět měla načrtnutý už v říjnu 2019 a zápletku rozvinula v roce 2020 během covidu, kdy měla víc času. „Příběh byl jiný, méně šokující, a já si dělala starosti, zda čtenáři změnu přijmou. Naštěstí se ukázalo, že i toto je téma zaujalo a že stejně jako u Nevěsty v okovech mají snahu knihu co nejdříve dočíst, aby už konečně věděli, jak to dopadne. Pro mě je největším oceněním, že se čtenář nemůže od knihy odtrhnout, a zdá se, že zatím se to daří,“ říká autorka. Kniha měla dvojnásobný náklad a prodává se dobře. Uživit se tím však nedá. „Nepíšu pro výdělek, ale proto, že mě to moc baví a že lidi mé příběhy čtou,“ tvrdí paní Blanka.

Dostat se pod kůži

V knihách odráží krutější část dnešní reality. „Dnešní ženy se dostávají do situací, o kterých nechtějí na veřejnosti mluvit. Je to domácí násilí či psychický teror v partnerském vztahu. Spousta žen se za to stydí. Jedna čtenářka napsala, že si něčím podobným prošla, že díky mé knize se jí otevřely oči a začala si sama sebe vážit, což mě moc těší. Dostat se čtenářkám pod kůži a některým i pomoci, to je účel knihy,“ připomíná autorka.

Hrdince prvního románu je 25 let a je obětí organizovaného obchodu se ženami. V druhé knize vystupuje 55letá žena, která nejprve čelí domácímu týrání, ale po bolestivých zkušenostech potká někoho, kdo si jí váží a bere ji takovou, jaká je. „Mnoho starších žen si myslí, že všechno prožily a že je v životě už nic pěkného nečeká. Já chtěla ukázat, že to není pravda. I v pozdním věku, a týká se to i mužů, lze zažívat něco krásného, z čeho se dá čerpat a jít dál,“ míní paní Blanka, která se soustředí na české prostředí a čerpá z každodenních situací. Když ji něco napadne nebo zachytí něco zajímavého, tak si to hned napíše tužkou na papír, aby nic nezapomněla.

Poznámky si dělá všude, třeba i v obchodě na účtenku. Když ale dává příběh dohromady, potřebuje být sama a mít klid, aby se mohla na psaní do počítače soustředit. Za spisovatelku se dosud nepovažuje - napsat dvě knihy podle ní nestačí. Nevylučuje však, že v budoucnu změní žánr. Říká, že každého člověka ovlivňuje doba, prostředí i lidi, které nově poznává.
V Obrnicích je spokojená. „Já vím, že když lidi slyší Obrnice, ohrnou nos, ale pro mě jsou Obrnice srdeční záležitost,“ tvrdí o obci, kde její předci žili už před sto lety.

Blanka Kubíková (50 let)
Autorka dvou románů pro ženy (píše třetí). Přestože píše dramatické příběhy, dává přednost klidnému rodinnému životu. Je vdaná a má dvě dospělé děti. Pracuje v administrativě. Je rodačkou z Obrnic, kde žije od dětství. Absolvovala mostecké gymnázium. Kdysi dělala atletiku, ale ze dne na den přešla na společenské tance, kterým se pod vedením mosteckého učitele Václava Hofmanna věnovala do 22 let. Krátce pracovala v mateřské škole, ale kvůli péči o nemocného tatínka zanechala pedagogické studium, kterým chtěla získat kvalifikaci pro mateřinky. Nelituje toho. „Radost s mými vlastními dětmi mi školku vynahradila,“ říká.