Na lékaře, s nímž jsem se měla setkat jsem čekala ráda, ale s jistou obavou. S obavou jak To dopadne. Zatímco já jsem už byla v klidu usazena v pohodlí jedné příjemné, městské kavárny, létaly mi hlavou scény z Nemocnice na kraji města a mě se docela líbila myšlenka, že pan doktor právě teď určitě zachraňuje desítky lidských životů. Fantazie běžela naplno, takže když MUDr. Sáša Štembera dorazil, doufala jsem, že naplní mé očekávání.

Stalo se něco vážného?
"Zas tak ne," usměje se vysoký muž. "Kamarád měl problém s achilovkou, tak jsem ho trochu dával dohromady."
Doufám, že nevypadám příliš zklamaně. Autorita z bývalého primáře mostecké chirurgie přímo sálá a snad i proto si s klidným, příjemně položeným hlasem objedná Colu. A začneme si povídat.

Jak se přihodí, že se člověk rozhodne stát se lékařem?
"Zajímal jsem se vždy o botaniku, kytičky a broučky, zvířata - žáby jsem sice nepitval, ale doktořina mě zajímala."

Po dětství a studiích strávených v Parudicích a Hradci Králové jste se v roce 1974 vrátil do prostředí, kde jste se narodil (Litvínov). V Mostě se v té době otevírala nová nemocnice, atraktivní místo pro začátek chirurgické kariéry mladého lékaře. Zůstal jste jí věrný skoro čtyřicet let.
"Dlouho jsem toužil dělat psychiatrii. Lidé vždycky tíhnou k oborům, které odražejí jejich temperament. Ti vyrovnaní a klidní skončí" na interně, ti dravější a rychlejší se dají na operační obory. Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi internistou a chirurgem?"

Ano, vím. "Znám" to od "mladého Sovy" - internista jde v nemocnici na chodbě při zdi, chirurg středem…
(Smích)"Já zase říkám, že žádný, jen ti chirurgové o tom nevědí…"

Když už jsme se k tomu dostali, nelze opominout to, že jste měl možnost být u vzniku a při realizaci kultovního českého seriálu Nemocnice na kraji města…
"Doktor Ihor Elyjiw, který dělal na tom seriálu odborného poradce, byl spolužák Jaroslava Dietla - ten sedával od rána do večera na operačním sále spolu s námi a nasával atmosféru. Všechno, co bylo v seriálu, mělo skutečný základ. Dietl byl hodně vnímavý člověk, detailista. Štrosmajer - to byl ve skutečném světě doktor Šmrha. Zástupce primáře na gynekologii si byl dokonce i typově podobný s Milošem Kopeckým. Má bývalá žena tehdy chtěla, aby byl u jejího porodu. Jenže jemu zrovna vozíček, se kterým se rozváželo jídlo přejel nohu a on ležel u nás na chirurgii. Ale paní, již skoro rodící, si trvala na svém. Tak jsem ho naložil a povídám: Pane doktore, jdeme rodit! A on na to, po Štrosmajerovsku: Člověče, vždyť já mám zlámanou haksnu, to přece nemyslíte vážně, že s tím teď budu baletit na porodním sále?"

Jak to dopadlo?
"Nějak se to nestihlo…(smích), ale dcera se narodila v pořádku."

Byl tam i reálný doktor Cvach?
"To víte, že ano. Jistý, velmi politicky angažovaný kolega."

Mostecká nemocnice byla vždy vyhlášená - coby prvotřídní pracoviště, ale poslední dobou jsem zaznamenala nespokojenost, obavy, protože se hodně změnilo lékařské složení. Přibylo cizinců a to se pacientům zrovna nelíbí…
"Bývalo to jedno z nejlepších zdravotnických zařízení u nás. Byli tu vynikající odborníci, nadstandardní vybavení, skvělé možnosti. Měli jsme jedny z prvních staplerů - to jsou takové přístrojky na šití tlustého střeva a také veškerý materiál na traumatologii, o kterém se jiným klinikám mohlo jenom zdát…
Situace dnes je bohužel jiná. Kritická je nejen tady, ale v celém zdravotnictví, neboť kvalitní doktoři odsud utíkají. A dostávají se sem vámi zmiňovaní cizinci. Nechci je podceňovat, pravděpodobně znalosti mají nebo jsou schopni se učit, ale je to přece jen jiná kulturní sféra. Když půjdete k doktorovi, tak od něho chcete nějakou sílu, empatii, má vás doslova podržet za ruku. Ale Arabové nebo kolegové z Afriky na život pohlížejí úplně jinak a nějak do tohoto našeho kulturního prostředí nepatří."

Vy jste v osmdesátých letech jako jedni z prvních v republice zavedli v Mostě laparoskopické operace. Ale nebylo to jen tak. Museli jste udělat sbírku mezi občany. Jak to?
"Problém byl v tom, že tehdy byl ředitelem nemocnice internista a vedení vůbec nepochopilo o čem laparoskopie je a nechtěli ji koupit."

Vyhozené peníze.(ironicky)
"Tak. S tehdejším primářem chirurgie, který mě v té myšlence podpořil jsme mezi lidmi vybrali skoro půlku potřebné částky. A tehdy se vedení konečně chytilo za nos a laparoskopii nám doplatilo. Byli jsme čtvrté pracoviště v zemi, které touto metodou operovalo. Dnes je to běžná metoda, otevřený žlučník by už nikdo neoperoval."

Jakmile mluvíte o operacích, nevím proč, hned se podvědomě bojím. Asi to bude tím, že mám takovou zkušenost, že se dnes lékaři s pacienty moc nebaví…
"Je to bohužel tak, jak říkáte. Každý člověk by měl mít svého doktora. A ten - zvlášť v chirurgii a před velkou operací - by si měl s tím pacientem sednout, popovídat si na to téma. Vyslechnout jeho otázky, stesky a připravit ho hlavně psychicky. Zejména u starších lidí je to velice důležité. Protože, když to člověk vzdá, tak na to umře. Výbavou dobrého doktora je umět vzít pacienta za ruku a vytáhnout ho ze stavu, kdy on už nechce bojovat."

Proč mají dnes lékaři takový problém sžít se s pacientem?
Mě můj předchůdce, pan primář Krtička, vždycky říkal, že lékař, který chce mít výsledky, musí být pokorný před tím, co nezná. To je velké moudro, které jsme my té mladší generaci nedokázali dát. Vy jste lékař, vy se s tou nemocí musíte umět poprat a musíte pro pacienta ztělesnit toho suveréna, který se nebojí. Ale pořád ve vás musí být nějaká úcta před tím, co neumíte a neznáte. A já se obávám, že u dnešní mladé generace převážila ta suverenita - možná i hraná. Přijdou ze školy a myslí si, že všechno vědí. To my jsme neměli. Vnímali jsme to tak, že pokud něco umíme, tak stojíme na ramenou těch, kteří byli před námi a měli jsme chuť se od nich učit. Oni ne. Ti všechno "vědí a znají". A ten profesní přístup, který získáte léty, ten z toho najednou úplně vypadl. Nemají vzory. Pro ně existuje jediná modla - peníze. A v našem teritoriu jsou to bohužel lidé, kteří ty peníze nezískali prací. Tam jsou kořeny toho, proč nemají zájem o pacienty, ale o lékařský úkon. Třeba ten váš loket, o němž jste mi říkala. Ten budou mít zájem odoperovat, ale o vás jako takovou jim nepůjde."

Jak se může stát, že se dnes tolik chybuje při diagnóze, při kontrolách?
"Když jsem na chirurgii začínal, museli jsme dělat úplně všechno, dnes se ten záběr zužuje. Jsou specialisté na urologii, anestézii, traumatologii… To už je samostatná specializace.Takže se stává, že lékař, který zrovna slouží a není expert na traumatologii, není zvyklý se dívat na snímky a vyhodnocovat je, pak se ta chyba může stát. Bohužel."

To je dost drsné zjištění…
"Moje výsledky - jako chirurga - jsou vázány tím, že vás vnímám jako pacienta a dokážu vás vtáhnout do léčebného procesu. A to se z medicíny vytrácí. Nejhorší je to v privátních ordinacích. Nahrabat co nejvíce bodů - to je cílem."

Přijde mi, že se dnes nějak moc šíleně papíruje, místo aby se ordinovalo.
"Vznešeně se tomu říká procesní řízení. Ve vedení jsou lidé, kteří mají s medicínou minimum společného, ale domnívají se, že ji dokáží organizovat. Vytvořili spoustu papírů, které musíte jako lékař s těmi pacienty vyplňovat. Sestry i ošetřovatelky neustále píší hlášení, doktoři pořád něco vyplňují - a přitom je to naprosto zbytečné. Existuje institut informovaného souhlasu, který musí pacient podepsat. Já jsem vždy razil to, aby byl co nejjednodušší. Ano, byl jsem jako pacient informován - ale za tím by mělo být "schováno" pouze to, že si lékař s pacientem sedne a popovídá s ním. Lidé, kteří dnes zdravotnictví řídí, mají pocit, že na každou operaci musí být vytvořen obrovský štos papírů, kde bude popsáno úplně všechno."

Kde je mezitím doktor?
"Venku. Není požadavek z řídící strany. Já se jim nedivím, protože oni ten provoz neznají - nejsou to zdravotníci, ale organizátoři, kteří to mají jako trafiku, kde pohodlně sedí. Jenže řídí provoz, který se velice citlivý a na tohle pak dojíždí. Pacient přijde a sestra s ním sepisuje zbytečnou dokumentaci, kterou nikdo nepotřebuje. Archivy jsou přeplněné. Nedávno jsem četl jedno smutné vyjádření pacienta - Na mě ten personál vůbec neměl čas, oni pořád něco sepisovali."

Takže administrativa nahradila lidský přístup lékaře k pacientovi.
"Přesně tak."

Ten Souhlas ale přece není nikterak předepsaný, je to záležitost samotného zařízení ne?
"Ano, stačí jen to základně primitivní, jenomže jsou zde úředníci, kteří byli přijati proto, aby řídili. Tak to dělají. Berou tím čas zdravotníkům, kteří by se mohli více věnovat pacientovi."

To jsou vyhlídky.
"Já se obávám, že není vůle po změně. Ani po tom, aby zdravotnictví fungovalo. Jen je snaha ho ještě přiškrcovat. Otázka je kolik peněz ze státního rozpočtu plyne do zdravotnictví. Kolik se platí za státní pojištěnce. Děti a staří lidé spotřebovávají osmdesát procent nákladů, ale tahle skupina je hrazena ze státních prostředků, které jsou čím dál tím nižší. Navíc vlivem vytvoření holdingů je zdravotnictví rozkrádáno velmi neomaleným způsobem. Podle mě třicet procent z celkové částky je rozkradeno a kdyby se to tam dokázalo vrátit, tak tyhle problémy nejsou. Jediným způsobem jak toho dosáhnout je přestat krást."

Něco v tomhle duchu jste už kdysi prohlásil a stálo vás to primariát, že?
"Okolo kauzy Děkujeme, odcházíme! před pár lety byly velké tlaky, protože z chirurgie měla odejít drtivá většina doktorů - zůstali bychom tam čtyři. Já byl tlačen do situace, že chirurgii nezavřeme - že tam bude lůžková část. Jenže držet služby ve čtyřech lidech nejde. Akutní operace, náhlé případy - to je bez týmu nemožné. Dostával jsem se do situace, kdy šlo o mou lékařskou zodpovědnost, protože nikdo jiný než doktor ji v tu chvíli nemá. Žádné vedení, jen primář. Měl jsem potřebu vyjádřit se k tomu, že bez doktorů medicína fungovat nemůže. Takhle jsem to řekl redaktorovi z MFDnes. Ne z pozice primáře, který informuje novináře, ale pacienta. Denně všechno drhlo, práce stála, přesunovaly se operace, neustále jsem někomu vysvětloval nutné změny. Jenže předtím, než jsem tohle všechno řekl, jsem uvedl větu: Musí se přestat krást. A najednou jsem se ocitl v pozici toho, kdo vyvolává chaos a z důvodu hrubého porušení pracovní kázně jsem byl propuštěn."

Udělal byste to znovu?
"Ano. Jako člověk, který je zodpovědný za lidi jsem nemohl jednat jinak.
Důvodem celé té tehdejší akce bylo hlavně poukázat na to, že doktoři se dávají na farmacii, odcházejí do zahraničí a nakonec tu nikdo nezůstane. Samozřejmě ti, proti nimž to bylo namířené, to zúžili pouze na to: Oni chtějí přidat peníze."

Jak jste nyní spokojen v bílinské nemocnici? Našli si vás bývalí pacienti?
"Pár ano. Nechci se tvářit, že se celý Most žene za mnou do Bíliny (úsměv). Pracuji na ambulanci, normálně ordinuji a občas za mnou jezdí lidé, které znám nebo jsem je dlouho ošetřoval. Bydlím v Dobrčicích, občas jezdím do Mostu. Třeba na oběd."

Dostal jste se už pod kudlu nějakému kolegovi?
"Před mnoha lety jsem jel do Chorvatska a měl jsem nějakou chřipku, takže jsem cestou "mlsal" Acylpyrin, rozkrvácel se mi žaludeční vřed o oni mě tam museli operovat. Všechno proběhlo hladce a dokonce mi to přineslo jeden šikovný nápad, který jsem si přivezl domů."

Co to bylo?
"Každý z pacientů na chirurgii měl nad postelí zavěšen štos polyetylenových rukavic. Sestry, které nás ošetřovaly, vždy přišly, utrhly si pár, přestlaly postel a podobně a potom je zahodily. Líbilo se mi to, bylo to hygienické, praktické. Když jsem se vrátil, tak jsem to hned chtěl zavést i u nás na oddělení. Jenže v té době ty rukavice v republice nikdo nevyráběl. Takže jsme se dali s pár kamarády dohromady a začali jsme s výrobou. Pak se to nějak obrátilo, peníze ze zdravotnictví se začaly stahovat a navíc se toho chytlo pár dalších firem, které to dělaly levněji. Dneska bývají k vidění občas na pumpách."

Pojďme k vašemu oblíbenému golfu. Jaký máte handicap?
"Hrajete?"

Občas. Budu se k tomu zase muset vrátit, když je v Mostě tak pěkné hřiště.
"Já jsem loni neodehrál čtyři turnaje, nějak jsem to nestihl, takže mám teď handicap pozastavený. Ale měl jsem patnáct. Musím ho zase obnovit."

Surfujete ještě?
"Začínal jsem s tím na studiích, a když jsem se vrátil do Mostu, začal jsem sám trénovat na Barboře. Dojelo se autem krásně až na břeh, shodil jsem prkno a zasurfoval si. Skvělé byly i Nechranice. Pak jsem ale přičichnul ke golfu a na windsurfing jsem trochu zapomněl. Po čase jsme jeli k moři a já si vzal prkno s sebou a nějak mi nedošlo, že jsem už o "dvacet let" těžší, takže jsem ho regulérně utopil (smích). Plážový start zvládnu, ale vodní neumím. Mám tu kamaráda, který dost surfuje a má vyprojektovanou i marinu, takže snad se v dohledné době něco vyrýsuje."

Na nové mostecké vodní nádrži?
"Doufám, že se už jezero dopustí. "

A do té doby budete hrát golf. Ale vy i rád lyžujete.
"Člověk musí něco pravidelně dělat, protože pak jednou za čas stoupne na lyže a po dni stráveném na sjezdovce je úplně zničený. V Česku docela rád běžkařím, ale terény pro sjezd mi tu moc nevyhovují. Nejraději jezdím do rakouských nebo francouzských Alp. Hlavně údolí ve Francii jsou překrásná."

A co říkáte na rozkvět města Most? Mám pocit, že se tady dost úspěšně buduje, opravuje…
"A proč myslíte, že se to dělá? To přece není o tom, že by to bylo pro lidi, ale že to jsou stavební firmy, které mají zakázky. Zarazilo mě - na posledním krajském zastupitelstvu - někde okolo Děčína vybudovali cyklostezku 60 km dlouhou za 280 miliónů korun - vždyť za to by byla dálnice! Argument těch úředníků byl, že to je z peněz Evropské unie. To musíme vyhazovat takové peníze? Ano, potřebujeme novou cyklostezku, ale za dvacet milionů, ne krást z Evropské unie. Už to je tak daleko, že stavební firmy si nechodí pro zakázky, ale samy ty potřeby vytvářejí. Stahují si tam peníze z Evropských fondů a potom to takhle vypadá. A proto jsou lidi otrávení. Když se podíváte na výsledky voleb… Proč jsou tam komunisti? Že by měli tak světový program? Kdepak, ale jsou jediní, kteří se doposud neukázali jako neschopní."

Všechno se dnes točí kolem peněz.
"Peníze jsou novodobá modla. Schází nám důležité principy, které jsme od sebe nějakým způsobem odvrhli a teď na to dojíždíme. Třeba v Bílině jsem se ve společenské oblasti setkal s takovými věcmi, které by mne nikdy nenapadly. Třeba, že vlastní potomci okradou svou mámu. Nehovořím o cikánských dětech, ani o dětech nezaměstnaných nebo narkomanů, tohle se stane v rodině zdravotní sestry. Děti na své rodiče nahlížejí bez úcty, neváží si jich, nejsou ochotné je poslouchat."

Co je cílem tohoto chování?
"Je to podobné jako otázka bezdomovců. Setkal jsem se s několika lidmi, u nichž to rozhodně nebyl úděl. Nikdo je neokradl, nevyhodil na dlažbu. Jen sami nechtějí změnit pocit absolutní svobody. Je pro ně tak opojný, že raději riskují hlad, to, že budou spát pod krabicí - jen proto, že jinak nemusí vůbec nic. Denně vstávat ani pracovat. Několik z nich, kteří leželi u nás ve špitále mi řeklo, že je to jejich aktivní volba. Uvědomil jsem si, že jich zdaleka není málo. Jestli je na ulici třicet procent lidí vynuceně, tak ten zbytek je tam svobodně."

Slyšela jsem takové rčení, že staré časy byly dobré jen v tom, že jsme byli mladí. Já si to nemyslím. Když si tak vybavím své dětství, s dnešními náctiletými bych neměnila ani za nic.
"Také vzpomínám na své dětství. Jako chlapec jsem přišel domů ze školy, tašku odkopl někam do rohu a běžel jsem ven. S kluky jsme hráli fotbal, volejbal, v zimě hokej. Bylo to pro zábavu, z touhy po sportu, zážitcích. Když někdo podváděl nebo byl líný, vyřídili jsme to rovnou, jako kluci. Dneska jsou děti "dováženy" do nejrůznějších předražených kroužků, musí mít dokonalé, profesionální vybavení, musí vítězit. Nedávno jsem viděl jednoho otce, kterak na tenise dával svému synkovi tisíc korun jen za to, že nechá jiného vyhrát. Děti se neučí fair play, ale tomu, že všechno se dá koupit."

A kde je potom cit a láska? Možná jsem naivní, ale já na ni věřím a na kvalitní vztah sázím na prvním místě.
"Říkal jsem si, až mi bude padesát, pak šedesát - budu konečně vědět o čem ten život je, ale on se to člověk asi nikdy nedozví. Čím je starší, tím víc přichází na to, že v životě jsou nejpodstatnější vztahy.
Přijdete o dům, o peníze, o práci, ale to, co je fakticky podstatné jsou vazby, které vytváříte. To, o čem jste mluvila, bych viděl jako vazbu nejzásadnější. Jenže - kdo to těm lidem řekne? Když chcete dělat řidičák, tak minimálně rok budete chodit do školy a tam Vám to "natlučou" do hlavy, jenže citově vás vrhnou do života bez jakékoli informace. A proto se lidé chovají tak, jak vidíme. Přijdou na to, ale většinou už je pozdě, protože jsou tak sedření, že už nechtějí vůbec nic. My mladým dnes nemáme co nabídnout. Žádné vzory, co by jim byly blízké, kterých by si mohli opravdu vážit."

To se dostáváme zase na začátek. Hovořil jste o něčem podobném i ohledně pracovních vzorů.
"Možná to bude znít trochu nadneseně, ale v národě musí být nějaká intelektuální elita - nositelka morálních hodnot. Z těch nesmí slevit. Musí nést principy a myšlenky, nemůže se odvolávat na to, že většina chce něco jiného. Je to o přesvědčování, působení a osobní angažovanosti. Jinak to asi nejde. Když nastupoval Hitler, dal spoustě lidí práci a všechno se najednou zlepšilo. Ale kde to skončilo? A čekat na nějakého takového osvíceného diktátora je hrozně nebezpečné."

Myslíte tedy, že dnešní generace má šanci uspět?
"Musíme doufat a přát si, ať se s tím nějak porovnají. Protože, kdybychom tomu nevěřili, tak odložit sebevraždu na zítřek je velký luxus."

Renáta Mužíková