Většina z přítomných postává na place před vchody A a B. Pak se ale najednou všichni vydají z tohoto prostoru pryč, začnou se tlačit. Důvod? U stadionu se objevuje trenér Radim Rulík. První člen mistrovské party. Fanoušci ho objímají, líbají. Když spustí chorály, do správné šampionské nálady upravený kouč začne tančit. „Vy jste blázni," mává rukou k příznivcům, kteří ho nechtějí nechat jít dál. Po dobré půl hodině, když už má za sebou i rozhovory s novináři, se u stánku s občerstvením potkává s marketingovým šéfem klubu Janem Kloboučkem, jehož doprovází i manželka, bývalá modelka a někdejší druhá vicemiss Andrea Vránová Kloboučková.

V restauraci přímo na stadionu už u jednoho stolu sedí generální manažer Robert Kysela a trenér brankářů Zdeněk Orct s rodinou. Hlavní hvězdy ale zatím nikde. „Prej za půl hodiny. Už jsou u Loun," říkají si mezi sebou novináři. Hráči si cestu domů náležitě užili a dali o sobě vědět i v Praze, kde se prošli po Václavském náměstí. Jako kdyby všichni u stadionu cítili autobus. Začíná přesun do ulice S. K. Neumanna. Už jsou tady, už se blíží. Je před sedmou hodinou ráno.

Původní plán zněl, že autobus zaparkuje před vchodem A a hráči vystoupí a půjdou rovnou na terasu restaurace, jenže realita je úplně jiná. Mocný dav nadšenců nepustí autobus ze silnice dál. „Mistři, mistři," skanduje se. Ne, dál se teď nepojede, nejde to. Řidič si bere na hlavu masku klubového maskota a fanoušky tak ještě víc nažhaví. Otevírají se dveře, hrdinové vystupují. Jeden po druhém se prodírají davem, který hokejisty doslova svírá. Jiří Šlégr nese pohár. Filip Pavlík sotva stojí na nohou. Plácání po ramenou, objímání, vyznání lásky. To všechno tu zaznívá.

Hráči míří k postrannímu vchodu stadionu. Uvnitř mají trochu prostoru se nadechnout před další vlnou euforie. Pavel Francouz a Jakub Petružálek rychle točí rozhovory pro klubovou televizi. Šikovný útočník se ještě předtím objímá se členy své rodiny. „Kubíku, gratuluju, jsi nejlepší," říká jedna z žen. Další trasa je jasná. Od ledu na terasu restaurace. Cesta tam má ale několik zastávek. „Můžu se s vámi vyfotit? Jste super," haleká dívka na Robina Hanzla.

Fotí se i Pavel Francouz. Obrovského oblíbence fanoušků u dveří restaurace objímá několik lidí. „Můžu vám dát pusu a obejmout vás?" ptá se slečna. Restaurace je přeplněná. Hráči mají obouchaná záda od všech těch pochval. Terasa je teď místo mistrů. Odtud hokejisté postupně jeden po druhém ukazují davu pohár. U stadionu už je přes tisíc lidí. Pořád skandují. Martin Ručinský k nim promlouvá. V očích se mu lesknou slzy. Stejně tak jeho tatínkovi Andrejovi.

Slzy jsou tu vidět často. Jiří Šlégr stojí v útrobách stadionu a dlouze se objímá se svou dcerou Jessicou. Při tom pláče. Obrovský srdcař si splnil dětský sen. Před několika lety on i Martin Ručinský prohlásili, že hokej už hrají jen kvůli tomu, aby milovanému Litvínovu pomohli k titulu. Povedlo se jim to. „Gumo, tebe já mám tak rád," vrhne se ke Šlégrovi fanoušek. Drží ho za tváře a děkuje mu za všechno, co pro klub udělal.

„To je neskutečné. Prostě… ty lidi tady. Nikdo si to nezaslouží víc," říká poté Šlégr do diktafonů. Spouští se improvizovaná autogramiáda. Fanoušci hází hokejistům na terasu trička, dresy a šály a hráči jim vše podepisují a vracejí zpátky. Pavel Francouz začne mávat francouzskou vlajkou, kterou mu někdo z přítomných podal.

„Héj, chemička, stojí, vole," huláká muž na svého kamaráda. Vypadá to totiž, jako kdyby nikdo nešel do práce. Litvínov byl vždy hokejové město. Teď je ale nejhokejovější. Nejmenší extraligové město pobláznila parta, která táhne za jeden provaz, která je jedinečná. Zítra odpoledne bude oslava pokračovat. V 15 hodin začne akce na náměstí Míru.