U městečka Hora Svaté Kateřiny bučí v chladném větru krávy. Venku je jich víc než lidí, které tu potkáte zřídka. Nekonečné pastviny a lesy připomínají vlnící se moře s ostrůvky vesnic, které mizí v údolích a pak trčí jako majáky na dalekých hřebenech. O této krušnohorské krajině prošpikované opuštěnými doly na stříbro lze určitě říct, že tu lišky dávají dobrou noc. Tady jsou i dnes ještě silně cítit Sudety. Odlehlost, ticho, samota. 

Z hlavní klikaté silnice, po které kdysi dělníci museli v závějích chodit do fabrik u Litvínova, je vidět Německo, jenž od Kateřiny dělí potok Svídnice. Právě tady, před 70 lety, v říjnu 1953, přešla ilegálně hranici do tehdejšího východního Německa (NDR) nejhledanější skupina antikomunistů - Josef Mašín, Ctirad Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Mladí ozbrojení bojovníci mířili do západního Berlína, kde se chtěli přidat k americké armádě a připravit se na svržení totalitního komunistického režimu. 

Hora Svaté Kateřiny a její okolí. Tady před 70 lety přešla  skupina bratří Mašínů hranici s Německem.Hora Svaté Kateřiny a její okolí. Tady před 70 lety přešla skupina bratří Mašínů hranici s Německem.Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Reginald Král, jeden z posledních žijících hornokateřinských rodáků z éry stalinismu, si na říjen 1953 nepamatuje. V době, kdy skupina bratří Mašínů nepozorovaně prošla pár set metrů od jeho rodného domu, mu byly teprve tři roky. Kudy bojovníci sešli k hranici, ví ale z vyprávění. Podle něj je to území mezi současným tranzitním plynovodem a okrajem městečka. „Ještě dneska je tam lesík. Zřejmě využili toho lesíka a tam se skrývali. Jsou tam i skály a dalo by se říct jeskyňky pod balvany, kde možná vyhledali úkryt,“ řekl Král, bývalý řidič autobusu, který se zabývá místní historií. Mašínové před překročením hranice zřejmě míjeli i pastvinu, na níž 16. dubna 1945 spadla německá stíhačka. 

Historik Jiří Šlajsna z mosteckého oblastního muzea uvedl, že zvolení si Hory Svaté Kateřiny k útěku na západ bylo jednou z možností odchodu do emigrace. Na rozdíl od hranice s NSR či Rakouskem nebyli hranice s NDR tak střeženy. „Odtud směřovali uprchlíci do Berlína, kde mohli až do roku 1961 celkem s malým rizikem přejít z východního do západního Berlína. I zde bylo však nebezpečí, a to represivní režim NDR. Po uprchlících do západního Německa aktivně pátrala i Volkspolizei či STASI,“ doplnil Jiří Šlajsna. 

Rozcestí na náměstíčku v Hoře Svaté Kateřiny
Hora Svaté Kateřiny láká nejen na rozhlednu. Turisté tam hledají klid

Ještě v první polovině 50. let střežila hranice s NDR jen Veřejná bezpečnost (VB). Československá komunistická vláda pak povolala do Krušnohoří Pohraniční stráž, aby ilegální přechody hranic ustaly. „Všechno se samozřejmě změnilo po výstavbě Berlínské zdi,“ upozornil historik. Od roku 1966 střežila hranice s NDR opět pouze Veřejná bezpečnost.  

Málo obydlená Hora Svaté Kateřiny byla pro cestu do emigrace lákavá. Mezi světovými válkami mělo bývalé hornické městečko přes 1 500 obyvatel, a to převážně německé národnosti. Po jejich nuceném odsunu do Německa se obec po roce 1945 vylidnila a dodnes v ní žije jen pár set lidí.   

Hora Svaté Kateřiny a její okolí. Tady před 70 lety přešla  skupina bratří Mašínů hranici s Německem.Hora Svaté Kateřiny a její okolí. Tady před 70 lety přešla skupina bratří Mašínů hranici s Německem.Zdroj: Deník/Martin Vokurka„Podmínky tady v Krušnohoří nikdy nebyly pro lidi nějak zajímavé. Byla tu víceméně jen tvrdá práce,“ upozornil Král, syn bývalého československého vojáka a později druhého předsedy poválečného místního národního výboru. 

Život lidí na Kateřině navíc dlouho ovlivňovaly antiněmecké postoje a úpadek původní infrastruktury. Například v roce 1947 obyvatele zneklidnila série požárů. „Nejdřív to sváděli na Němce, ale táta tvrdil, že to Němci určitě nebyli, že spíš tady nebyl zájem, aby bylo pohraničí osídlené,“ uvedl Král. 

Místní firmičky se podle něj likvidovaly, protože nebyla vůle je udržet a demontované stroje se odvážely pryč. Kolem všeho se navíc motali různí lidé, kteří přebíraní pohraničí komplikovali. I když měla Kateřina školu, lékaře, knihovnu a obchod, v 50. letech ji už netvořila tak soudržná a početná komunita horalů jako před válkou. A právě tato stagnace a vykořeněnost mohla Mašínům usnadnit přechod stání hranice.  

Stará kronika města tuto událost nezmiňuje

Rok 1953 líčí jako docela klidný. V pamětní knize, uložené ve Státním okresním archivu Most, lze najít například krátkou zprávu o zrušení pily, o pěkné podzimní úrodě brambor, o přeboru ve stolním tenise a o jednání místní organizace komunistické strany, která kritizovala nečinnost starosty Sokola. Podle záznamu nevyvedla obyvatele Hory Svaté Kateřiny v roce 1953 z míry ani měnová reforma. 

Živnostníkem roku 2023 Ústeckého kraje se stala Jana Žitná věnující se smutečním a pohřebním službám a výtvarné dílně využívající kremační popel.
Zemřelí žijí v obrazech. Majitelka pohřebnictví je maluje kremačním popelem

Zajímavější zápis v kronice se váže k roku 1952, kdy v městečku údajně skončila činnost pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) a jeho členové se i s rodinami odstěhovali, nebo přešli k Pohraniční stráži. Tak pak měla stanici směrem na obec Brandov, tedy dál od místa, kde Mašínové přešli hranici. 

Bratři ani jejich spolubojovníci nemají v Hoře Svaté Kateřiny pamětní desku. Podle starosty Lukáše Pakosty se neplánovala a ani neplánuje. Přesto nevyloučil, že se jednou takový návrh objeví, protože událost je součástí české historie. „Je to ale stále kontroverzní téma,“ připustil starosta. Podle něj by případná debata o pamětní desce vyvolala spory. 

Skupina bratří Mašínů:
* Byla to ozbrojená skupina antikomunistů činná v letech 1951 až 1953 na území Československa a při svém útěku také v Německé demokratické republice. Jejími členy byli Ctirad Mašín a Josef Mašín, synové protinacistického odbojáře Josefa Mašína, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.
* V říjnu 1953 se členové skupiny rozhodli emigrovat přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Svého cíle nakonec dosáhli pouze bratři Mašínovi a Milan Paumer. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli během útěku dopadeni a následně v Československu popraveni.

Většina lidí oslovených v městečku Deníkem o přeběhnutí hranic Mašíny a jejich skupinou nevěděla. Jeden muž přiznal, že vůbec netuší, kdo jsou Mašínové. Ostatní obyvatelé naznačili, že pamětní deska by lidi rozdělila. „Mašínové by tu měli pamětní desku určitě mít. Zaslouží si to. Vím, že jejich skupina taky zabíjela, ale já to vidím jinak. Je to kus naší historie,“ řekl na náměstí muž ve středním věku. Podle něj před lety jeden aktivista v Kateřině rozdával samolepky na podporu bratří Mašínů.

„Pamětní deska? Šly řeči, že to byli vrazi. Lidi by to tady asi nepřijali,“ svěřila se zase seniorka, podle které se o Mašínech v obci šuškalo už za éry komunistů. Teprve po pádu totality v roce 1989 se postupně odhalovala fakta. 

Podle Reginalda Krále není pamětní deska tématem pro Kateřinu. Nezvedl by pro ni ruku. Kdyby záleželo na něm, prosadil by něco jiného, podle něj důležitějšího – obnovu památníku obětem 1. světové války na zarostlém svahu u rozhledny. Pamětní deska s datem 1914 – 1918 byla v roce 1945 odstraněna a uložena v márnici starého hřbitova, odkud pak zmizela. Vypařila se jako Mašínové, po jejichž stopách lze ale jít. Dnes totiž vede podél hranice s Německem turistická stezka, po které lze dojít až do Saska.   

 Činnost skupiny je považována za kontroverzní. Členové skupiny, stejně jako část české veřejnosti, považují její akce za součást legitimního ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu. Další část české veřejnosti vnímá členy skupiny jako vrahy, kteří používali ke svým záměrům nepřiměřené prostředky, a považují zabití neozbrojeného zajatce za zločin, který nelze obhajovat legitimním odbojem. Zdroj: wikipedie