Bitva o palivo, jak je historiky často nazývána spojenecká letecká ofenzíva proti německé válečné mašinérii, začala na Mostecku zuřit v pátek 12. května 1944. Americké bombardéry napadly chemičku v Záluží, která od konce roku 1942 dodávala německé armádě pohonné hmoty.

Proč právě Záluží

Nacistické Německo potřebovalo pro svou totální válku benzin, a proto začalo hned po obsazení českého pohraničí v září 1938 uvažovat o výrobě syntetického paliva z hnědého uhlí, kterého bylo v severočeském revíru dostatek.

Stavba továrny v Maltheuern bei Brüx, dnešním Záluží, byla za přítomnosti župního velitele Konráda Henleina slavnostně zahájena v květnu 1939. Jejím úkolem bylo zásobovat německou frontu palivem s plánovanou roční kapacitou 660 tisíc tun.

Chemička byla pojmenována Sudetenländische Treibstoff Werke, zkráceně STW, a patřila pod zbrojní koncern Herrmanna Göringa, který do ní vkládal velké naděje. Válečné letectvo bylo jednou z hlavních nacis­tických zbraní a paliva nebyl nikdy dostatek.

„Práce na nové továrně postupo­valy nečekaně pomalu. Chyběl jak stavební materiál, tak i odborníci a dělníci,“ vysvětluje historik a ředitel Městského muzea v Mostě Michal Vavroch a dodává: „za těchto podmínek bylo těžké udržet kázeň jinak, než prostřed­nictvím krutého teroru, a pracovní i životní podmínky věznů byly nelidské.“

Vlak s prvním syntetickým benzinem opustil brány STW 15. prosince 1942.Vlak s prvním syntetickým benzinem opustil brány STW 15. prosince 1942.Zdroj: petrol.cz

O dodávku uhlí do továrny se staraly severočeské doly Hedvika, Robert, Centrum, Quido I – IV, Herkules, Fortuna a Minerva. Na výstavbě pracovalo až 40.000 civilistů, trestanců a válečných zajatců 32 národností z celé Evropy, včetně 5 tisíc Čechů, a podle statistik vedení podniku bylo během ní zaznamenáno 129 lehkých, 14 středních a šest smrtelných úrazů, reálně to však byla mnohem vyšší čísla.

V prosinci 1942 se Němcům konečně podařilo vyexpedovat první vlak s cisternami se syntetickým benzínem a zálužská chemička se brzy stala čtvrtým nej­větším výrobcem leteckého benzinu v Říši. Její význam ještě stoupl vlivem válečných událostí, kdy Ně­mecko ztratilo přístup k sovětské či ru­munské ropě. Nebylo divu, že se kvůli svému strategickému významu stala cílem náletů spojeneckého letectva.

Přehled náletů na chemický závod v Záluží v letech 1944/45

  • 12. května 1944 dopadl do obce Český Jiřetín sestřelený bombardér B–17 Flying Fortress
  • 21. července havaroval v katastru obce Křížatky při nočním náletu bombardér B–17 Flying Fortress, dva stroje B–24 Liberator se zřítily po srážce nad Teplicemi do ulic města, jeden letoun B–24 Liberator dopadl u obce Mukov na Bílinsku
  • 24. srpna spadl v Hrdlovce, přímo do areálu dolu Alexander, letoun B–17 Flying Fortress
  • v září, říjnu a prosinci se uskutečnilo ještě dalších devět náletů, při jednom z nich se u obce Perštejn na Chomutovsku v prosinci zřítila americká stíhačka typu P–51 Mustang a později u obce Dřínov havaroval bombardér B–17 Flying Fortress 
  • v roce 1945 následovaly ještě čtyři nálety, z nichž poslední se uskutečnil 5. března

Zdroj: Severočeský letecký archiv Most

Bitva o palivo

První z nich se uskutečnil právě v pátek 12. května 1944. Čtyřmotorové bombardéry typu Boeing B-17 Flying Fortress ze základen ve Velké Británii útočily na závod v několika vlnách.

„Nálet Američanů trval sice jen dvacet minut, od 13.55 – 14.15, ale byl tak intenzivní, že způsobil velké škody nejen na zařízení, ale i značné ztráty na životech," popsal situaci Karel Otto Novák ze Severočeského leteckého archivu Most.

Velká část obětí doplatila na to, že nálet vůbec nečekali. Spojenecké bombardéry totiž oblohu nad rafinérií křižovaly poměrně často při cestách k jiným cílům. Sedm desítek poplachů, které prvnímu náletu předcházely, bylo navíc planých. Lidé v chemičce i okolí byli tudíž k varování sirén lhostejní.

Čtyřmotorový bombardér typu Boeing B-17 Flying Fortress.Čtyřmotorový bombardér typu Boeing B-17 Flying Fortress.Zdroj: wikipedia

Američané svrhli na rafinerii během květnového útoku více než dva tisíce pum a podle dobových zpráv si nálet vyžádal až 590 mrtvých. Objevily se ale i čtyřnásobně vyšší odhady. Kromě Čechů a Němců byli mezi oběťmi byli váleční zajatci z Francie, Itálie, Sovětského svazu a dalších zemí.

I když německé protiletadlové dělostřelectvo v okolí cíle několik desítek amerických strojů sestřelilo, utrpěla chemička při náletu padesátiprocentní poškození a v okolí zůstalo bez přístřeší asi 1 500 osob. Kromě Záluží útok zasáhl také další obce a města v okolí, jedním z nich byl Horní Jiřetín.

V následujících 12 měsících následovala ničivá série 16ti leteckých útoků, čímž se chemický závod v Záluží stal nejčastějším cílem amerických letounů na území bývalého Československa. Během let 1944/1945 byl téměř ze 70 procent zničen.

Bombardováním z 12. května 1944 poničené domy v Horním Jiřetíně.Bombardováním z 12. května 1944 poničené domy v Horním Jiřetíně.Zdroj: SLA Most

Po nočním náletu 16. ledna 1945, kdy na Záluží opět zaútočilo 230 bombardérů typu Lancaster britské RAF, už Němci výrobu rozjet nedokázali a chemička byla až do konce války vyřazena z provozu. Poslední útok zažila 5. března 1945 a podle pamětníků bylo toto posledním bombardování doslova peklem na zemi. Více podrobností najdete v článku.

Staliňák 

Po osvobození Československa se rychle začalo s obnovováním chemického závodu. V prvních poválečných dnech pod vedením prozatímního vedoucího závodu Dr. Voetha vyčistili skupiny dobrovolníců karbonizační pece a zprovoznili vodárnu a kyslíkárnu a 22. května dorazil do Záluží první vlak s hnědým uhlím. V červnu 1945 vyprodukovala chemička první kubíky "mírového" československého syntetického benzinu.

Miloslav Hrabák, pamětník a autor několika historických publikací, mezi něž patří například kniha Hydrák a Staliňák v časech minulých, se intenzivně věnoval právě bádání o historii Mostecka a chemického závodu v Záluží.Miloslav Hrabák, pamětník a autor několika historických publikací, mezi něž patří například kniha Hydrák a Staliňák v časech minulých, se intenzivně věnoval právě bádání o historii Mostecka a chemického závodu v Záluží.Zdroj: Mostecké listy

Nejprve dostala název Československá továrna na motorová paliva a v březnu 1946 byla přejmenována na Stalinovy závody. V únoru 1962 se ze „Staliňáku“ staly Chemické závody Československo-sovětského přátelství a od zpracování hnědého uhlí se přešlo ke zpracování ropy.

V 70. letech začala výstavba nových technologií, avšak v červenci 1974 areál poničila mohutná exploze, při níž zahynulo 17 lidí. Zničeno bylo více než 300 budov v areálu i okolí. Detaily této strašlivé nehody si můžete přečíst zde.

V roce 1982 je výstavba Nové rafinérie Litvínov dokončena a roku 1988 dokompletována jednotka hydrokraku. O šest let později tehdejší Chemopetrol zavedl divizní uspořádání, rok nato došlo k vyčlenění divize rafinerie a vzniku společnosti Česká rafinérská.

Odkaz, který zůstává

Turbulentní válečnou éru regionu připomíná již devět let pomník, který stojí před branami současného podniku Chemplast jako stálá vzpomínka na tyto dramatické události. Je věnován tisícům obětí, které zde během války a při výstavbě chemických závodů zemřely a z nichž velká část nebyla ani identifikována.

Před Chemparkem v Záluží odhalili památník.
Připomínka válečných obětí. Před Chemparkem v Záluží odhalili památník

Autorka památníku Markéta Oplištilová se při tvorbě nechala inspirovat technikou nýtování, jež byla při stavbě závodu dominantní. „Plastika znázorňuje čtvercový výřez z pomyslné větší plochy, která znázorňuje dotčenou oblast Litvínova. Segment je narušen stoupajícími deskami směrem vzhůru, evokujícími výbuch a pohnuté události, které se během II. světové války na tomto místě odehrály,“ upřesnila Oplištilová svůj umělecký záměr.

Dnešní gigant jménem Chempark

Současný areál Chemparku se rozprostírá na rozloze 8,2 kilometrů čtverečních, oplocená část činí 3,8 kilometrů čtverečních. V areálu se nachází 1150 budov, které spojuje 110 kilometrů železničních tratí a 40 kilometrů silnic.

Několik tisíc kilometrů zabírají rozvody elektrické energie, telekomunikačních sítí a rozsáhlé potrubí pro dopravu vody, technických plynů a odpadů, z čehož asi 650 km vede na mostech. Areál spojuje s Mostem a Litvínovem železnice i tramvajová trať.

Chemička u Litvínova, část petrochemie.
Fakta o chemičce: Areál je největší svého druhu v Česku, je tam 1150 budov

Mohlo by vás také zajímat: Oplocením začala rekonstrukce Repre. Aktivista napsal na žulu protestní báseň

Zdroj: Martin Vokurka