„K modelingu jsem nikdy nevzhlížela jako k nějaké modle, je to ale nejlepší zkušenost v mém životě,“ svěřuje se 23letá dívka ukrajinského původu. Díky modelingu poznala spoustu zajímavých lidí a cestuje po celém světě. A hlavně dělá to, co ji opravdu baví.

Angelika Kostyshynová
se narodila na Ukrajině (1996), od dětství žije v Ústí n. L.
Dokončuje studium na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, obor ergoterapie
Záliby: běh, čtení, móda, jídlo, cestování
Nejdůležitější věci v životě: láska, rodina, zdraví

Chtěla jste být modelkou už od mala?
Začala jsem zhruba tři roky zpět, kdy jsem vyhrála celonárodní soutěž, do které mě tak trochu uvrtala kamarádka. Na střední škole jsem téměř každou noc spala s mokrou hlavou a pletla si copánky, abych ráno měla účes podle svých představ. Občas mi někdo říkal, že bych mohla dělat modelku, já to ale nebrala příliš vážně. V patnácti mě v OC Forum odchytl nějaký modelingový agent, chtěl na mě kontakt, ten jsem mu ale nedala. Když hledím zpět, tak jsem tomu vlastně trochu unikala. (smích)

Proč jste se přihlásila do Miss Czech Republic?
Líbí se mi koncept celé soutěže, chtěla jsem zkusit prestižnější věc, které udělám dobré jméno a ona udělá dobré jméno mně. Taťána Makarenko, zakladatelka a ředitelka soutěže, se vypracovala velmi vysoko a myslím si, že je nejen pro mě, ale i pro ostatní soutěžící velkým vzorem. Jde si za svým, má ostré lokty, nikomu nemaže med kolem úst. Myslím, že mou výhodou je, že už mám spoustu zkušeností z modelingového mola, s komunikací s návrháři, fotografy, s tím, jak vystupovat před kamerou. Také studuji obor ergoterapie na ústecké univerzitě a ráda bych se věnovala charitě a potřebným.

Čím se zabývá ergoterapeut?
Mám vystudovanou střední zdravotnickou školu a vždy jsem chtěla pokračovat v oboru. Ergoterapie je více o duši než její známější sestra fyzioterapie, ale je to hodně propojené. Pracujete s pohybovým aparátem člověka, s mozkem, zabýváte se kognitivními funkcemi. Vracíte pacienta zpět do života, znovu ho učíte, jak se o sebe postarat. Je zde široké pole působnosti, za nemocnými můžete i dojíždět. Nejvíce mě baví mluvit se staršími lidmi v domovech seniorů, jeden jsem si velmi oblíbila díky mé bakalářské práci. Ale mám to ráda i v nemocnici, kde vidíte největší progres. Spousta lidí, které jsem díky praxím mohla poznat, je pro mě stále velmi inspirativní. Ve stacionáři jsem poznala člověka s dětskou mozkovou obrnou, kterému je okolo 30 let a je upoutaný na invalidní vozík. Vždy mi ale vlije dobrou náladu do žil, nikdy mu nechybí úsměv na tváři a entuziasmus v srdci.

Čemu byste se v rámci ergoterapie chtěla v budoucnu věnovat?
Oblíbila jsem si práci v domovech seniorů, na které se podle mého názoru trochu zapomíná. Mým vzorem je Taťána Gregor Brzobohatá a její nadace Krása pomoci, jejíž vizí je spokojený život seniorů.

Co se vám vybaví, když se řekne Ústí nad Labem?
V Ústí jsem vyrůstala, žiju tu od první třídy. Mám stále v hlavě vzpomínky na dětství, skvělou střední, dospívání. Chodím často na cyklostezku v Brné, na brusle, v poslední době jsem si oblíbila běhání. Vyčistím si při tom hlavu. Ukrajinu mám stále v srdci a nikdy tomu nebude jinak, jezdíme tam každý rok na týden či dva. Ale pocit domova mám zde, v České republice.

Jaké to je na castinzích? Chtějí někdy něco přes váš limit?
Chovám se pokud možno přirozeně a říkám si buď, anebo. Pokud si vás už vyberou, model musíte odchodit, šaty vynést co nejlépe. Nějaká nelibost se tu najevo nedává, nebo jen málokdy. Pokud je to ale přes čáru, například u spodního prádla, tak řeknu slušně, že děkuji, ale nechci.

Je pravda, že mezi modelkami panuje nevraživost?
Ano, párkrát jsem se už poprala. (smích) Samozřejmě si dělám legraci, ale ženský kolektiv je prostě trochu takový, co se týče nějakých pomluv. Těch se ale neúčastním, odcházím. Důležitá je profesionalita.

Co různé modelingové agentury, jakou s nimi máte zkušenost?
Agentury mi nepřijdou jako dobrý nápad, začínající a nezkušené modelce to ale asi přináší spoustu výhod. Dodávají kontakty, ale vše je nějak vykoupeno. Já osobně jsem v žádné agentuře nebyla, vše si od počátku zařizuji sama nebo přes Taťánu Makarenko.

Užíváte si promenády po mole? Stal se vám někdy při přehlídce nějaký horor?
Je to příjemné, mám ráda pozornost, vynášet šaty jako princezna. Z lidí jde pozitivní příliv energie, pohrajete si s tím, všude kolem záře reflektorů. Nikdy se mi neudála žádná šílenost, ale stalo se mi, že se mi zlomil podpatek. Přehlídku jsem ale odchodila po špičce a nikdo nic nepoznal. Občas máme menší boty, větší šaty, ale musíte se kousnout a vydržet. Dříve jsem byla nervózní dost, ale teď si to užívám. Na začátku mám ale pořád srdce v krku. Návrháři vám říkají jak se máte tvářit, neupoutávat moc pozornost na sebe, tvářit se dle modelu, sexy, nevinně, roztomile, vážně. Nejvíce mi jde usmívat se. Tvářit se přísně moc neumím.

Jaký je to pocit, když vyhrajete v soutěži?
Jste naprosto nervózní, vyhlašují vítězky před vámi, tak si říkáte, že dnes se to nepovedlo. Pocit, když vyhrajete, je ale samozřejmě krásný a vše vynahradí. Výhry mi určitě zvedají do určité míry sebedůvěru, ale myslím si, že jsem stále stejná, a mám takové reference i od ostatních.

Martina Škanderová