Od svého narození bydlím v Duchcově nedaleko Teplic. S městem Most mě ale spojuje spousta vzpomínek z dětství, stejně jako nové čerstvé zkušenosti a zážitky, které denně vznikají díky mému zaměstnání na Střední škole technické, kam již několik let pravidelně dojíždím. Svůj první článek bych tedy chtěla věnovat vzpomínkám:

Je slunečný den, nasedám s mamkou, taťkou a starší sestrou do vlaku na nádraží v Duchcově a během cesty několikrát „jako“ štípám všechny naše jízdenky (ty malinké tvrdé kartičky). Vystupujeme na peróně vlakového nádraží v Mostě a já už se nemůžu dočkat jízdy po jezdících schodech, které u nás nemáme (povozím se tedy samozřejmě víckrát!). Pokračujeme dál, autobusem č. 30 až na zastávku na ulici Slovenského národního povstání. Vystupujeme a musíme ještě kousek pěšky. Poskakuju po srandovním chodníku, který je vždy po několika metrech ukončený malý schodem, protože vede z mírného kopečka. Míjíme několik výloh obchodů, kde prodávají dobroty, oblečení,…zatáčíme za roh a konečně. Vidíme čtyřpatrový panelák, kde bydlí babička s dědou. Děda sedí u okna, pije pivko, kouří a vyhlíží nás. Protože přijela vzácná návštěva, přijdou na kafe také všichni strejdové, tety, sestřenice a bratranci. Po několika hodinách povídání, hraní, spousty (opravdu spousty!) jídla a pití jsem plná zážitků, a tak už se zase těším domů. Venku je tma, ale nebojím se. Vím, že jdeme s rodiči a se ségrou všichni spolu, a já už se nemůžu dočkat na oblíbenou autobusovou zastávku. Stojí totiž blízko parku, ve kterém je mezi stromy schovaný opravdový tank. Opravdu! Strašně mě to k němu táhne, rodiče mě tam ale nechtějí pustit. Čekáme a já si čas krátím snahou dostat se k tanku blíž a blíž, ale nestačí to… Blíží se třicítka. „Už jedeme, honem!“  Nasedáme a vyrážíme. Označím lístky celé rodině, protože mě to moc baví. Cesta městskou dopravou mi ale připadá zbytečně dlouhá. Autobus je poloprázdný (protože je víkend), a tak si buď hravě střídáme sedadla, nebo jsme v klidu a díváme se ven nasvětla, obrovské betonové a skleněné budovy kolem – paneláky, národní výbor, divadlo, obchodyna nekonečně dlouhé ulici,…. Ještě než vystoupíme, snažím se alespoň zahlédnout osvícený Hněvín. Na autobusovém nádraží, které je hned vedle toho vlakového, nastupujeme tentokrát do autobusu, který nás přes Záluží, Litvínov, Lom a Osek doveze domů. Cesta je sice nekonečná a trochu strašidelná (místy nejsou podél silnice žádné lampy, oheň ze spalování nepotřebného plynu z chemičky je vidět už z veliké dálky, všechno ostatní je ve tmě …), ale raději se svezeme autobusem, než abychom šli za tmy pěšky domů z duchcovského vlakového nádraží. Museli bychom jít přece až na náměstí!

Tak takhle nějak bude navždy zapsaný Most v mých dětských vzpomínkách. Zůstanou spojeny s cestováním a detaily, kterých si všímají nejen děti. Některé z nich již neexistují, jiné (jak můžete vidět díky zvýrazněným pojmům v textu) se zachovali dodnes. Jako dítě jsem město Most vnímala jako zajímavé, moderní a poznáváníhodné. Na výlety k babičce jsem se vždycky těšila.

A jak vy vzpomínáte na Most před rokem 1989? Čím byl pro vás jiný, než je teď? Žije se vám v něm dnes lépe?

Pokud jsem vám svým vzpomínáním něco (nebo někoho) připomněla, napište mi na naší adresu activecitizens@seznam.cz.

Budu se těšit!

Mgr. Petra Burdová, roz. Pisingerová

Celostátní komunitní projekt Active Citizens pořádá organizace British council a Člověk v tísni. V Mostě se do něj zapojila skupina patnácti žáků a dvou učitelek ze Střední školy technické v Mostě. Hlavním cílem je oslovit Mostečany a pomocí článků jim ukázat, jaké zajímavosti a možnosti skýtá vaše město. "Chceme se pokusit naplnit vaši mysl hrdostí na místo, ve kterém žijete, a pokud nahlížíte třeba jen z malého úhlu pohledu na dění v Mostě negativně, chceme vás zkusit přesvědčit o opaku. Myslíme si, že každé místo na Zemi je krásné, jen je třeba jeho výjimečnost a dokonalost najít," říká skupina.


ACTIVE-CITIZENS - tento školní projekt je financován z prostředků Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost.