Kniha je o naději, ale také o pocitech připomínajících štvanici, kterou někteří zažili v roce 1938 a jiní ji zažívali od května 1945.

Román popisuje v příběhu příchod československého armádního poručíka z OBZ obranného zpravodajství - do Ústí. Popisuje jeho tříměsíční pobyt ve městě se stovkami historických detailů, uvádí zhruba tři stovky jmen a příběhů tehdy skutečně žijících (a umírajících) lidí. Kniha je plná detailů, které dosud neopustily zaprášené šero archivů.

Jde v podstatě o románový deník poválečného města. V ukázce se dozvíte něco z toho, co se dělo v Ústí nad Labem dne 12. června 1945.

Kapitola 12.

Kádrování na peronu před odjezdem vlaku

Strýc měl přijet před polednem. Proto měl poručík 12. května ráno čas. Šel na nádraží, aby se tam setkal s dalším německým železničářem. Byl to jeho nový informátor.

Na nádraží v rohu nástupiště panoval rozruch. Poručík se pro jistotu rozhlédl a pomalu se přibližoval k hloučku. Byli tam i dva pomocní policisté. Na ústeckém hlavním nádraží byla nalezena mrtvá žena. Zemřela asi na selhání srdce. Na místo právě přicházel německý policejní úředník v českých službách, aby mohl sepsat protokol. Podle dokladů byla v německy psaném protokolu identifikována jako Johana Vitásková, dvaašedesátiletá svobodná žena z uprchlického tábora, pravděpodobně z Rakovníku, příbuzní byli neznámí.

Když poručík ukojil svou zvědavost, uvědomil si, že na nástupišti již čekal železničář. Nemohl ho přehlédnout, protože to byl jediný člověk na nástupišti, který měl v ruce dohodnuté znamení šroubovák. Byl to Němec jako poleno. Česky sice uměl, ale bylo z jeho hlasu cítit, že je v češtině nejistý. Pracoval jako posunovač. Když se dostali k moci Češi, stal se předákem. Jako předválečný aktivní sociální demokrat, a tudíž oficiální antifašista, měl dobrý kádrový profil. A měl velkou chuť učinit peklo na zemi všem, kteří se o to samé snažili vůči němu v době války.

Když spolu hovořili, parťák posunovačů neustále sledoval dění kolem sebe. Náhle se od poručíka odpoutal a rychle skočil do kolejí, přeskočil na druhé nástupiště a mávl rukou na poručíka Nováka a také na sovětského vojáka stojícího opodál. Ani jeden z nich na nic nečekal a hned se vydali k posunovači. Ten došel ke staršímu shrbenému neoholenému muži, čekajícímu na vypravení lokálky do Teplic. Překvapenému poručíkovi důvod svého chování hned vysvětlil:

„Ten skřet, to je člověk od SA v Teplicích-Šanově. Jednou mě mlátil. Chytili nás s bratrem v zimě devětatřicátého. Někdo řekl, že jsem prý v rudé buňce. Vyslýchali mě na gestapu. On tam byl taky. Byl to nějaký jejich pomocník. Potom nás předali gestapu do Ústí. Zachránil mě přednosta na teplickém nádraží. Gestapo se na mě ptalo na nádraží. Zeptal se jich, jak mohu škodit říši, když jsem skoro den co den v práci a řadím od rána do večera vagóny na seřazovacím nádraží. Nakonec mě nechali být.“

„Vy jste pracoval na nádraží v Teplicích?“

Železničář se usmál nad poručíkovou nevědomostí:

„Ne. Teplické nádraží je nádraží v Ústí u chemičky. Směrem na Teplice. Je to seřazovací nádraží. Po kolejích jste tam odsud z hlavního nádraží pěšky za pět minut. Proto je spojenci v dubnu rozbombardovali.“

Kromě sovětského vojáka k nim přišel také český mladík s páskou na rukávu a se samopalem přes rameno. Mladík si poznamenal od posunovače vše, co o vystrašeném SA-manovi věděl. Posunovač si vyndal na pomoc z kapsy malý notýsek. Chvíli listoval a potom diktoval. Notýsek měl hustě popsaný drobným písmem. Když dodiktoval, všiml si udiveného poručíkova pohledu.

„Byl jsem pro ně prašivý socan. Póvl. Tak jsem si začal psát jejich hříchy. Aby jednou zaplatili. Za všechno.“

„Oko za oko?“

„To ne, křesťansky. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Já jsem sociální demokrat a katolík.“

„Tomu nerozumím.“

„Já po nich chlebem, ne kamenem. Víte, jak je chleba tvrdý, když je z roku 1938?“

„Je jako kámen.“

„Ano. A já jim ten chleba z roku 1938 teď vracím. Tady mám napsáno, komu budu tento chléb servírovat. Podívejte se.“

Ukázal poručíkovi svůj sešit. Na stránce, kterou náhodně otevřel, měl dlouhý sloupec jmen a adres s poznámkami:

Grummich Marie Brandfeld 23, Mann NSDAP u. Funktioär DAF.
Kment Sopie, Brandfeld 23, Mann NSKK keine Antifa.
Arbeiter Heinrich, Fibich 11, Mitglied der SS.
Arbeiter Katharina, Fibich 11, Mann Mitglied der SS.
Babinski Ida, Heholzstr.7, Frauenschaft.
Böhm Emma, Marxstr.145, SdP.
Braun Marie, Marxstr.153, SdP.
Dinebir Rudolf, Marcstr.163, NSDAP.
Dörr Eugenie, Steinstr., NSDAP.
Eckert Anna, Hofefeld 6, Frauenschaft.
Fischer Berta, Flurenstr.27, Mann NSKK.
Fügner Antonie, Warmbad 2, Mann NSDAP.
Geist Emil, Laubenhof 711, Blockleiter.
Güttl Elfriede, Kleischerstr.53, Mann bei SdP.
Hach Marie, Kleischerstr.76, Frauenschaft.
Holek Heinrich, Resselstr.21, SdP u Blockleiter.
Hampel Rudolf, Kleischerstr.92, NSDAP.
Hamprecht Maud, Resselstr.15, Frauenschaft.
Hach Margarete, Wohnweg 10, SdP.
Hach Hertha Wohnweg 10, SdP.

Poručík si prohlédl jedinou stranu v sešitu, ale takových stran měl posunovač popsaných pečlivým krasopisným, ale nemotorným písmem v sešitu mnoho. Byl pečlivý. Všímal si lidí ve čtvrti, kde bydlel. Co jméno, to ulice v poklidné čtvrti Klíše, na kterou bombardéry neshodily jedinou bombu. A ke jménu přidal krátkou charakteristiku. Někdo byl blokovým důvěrníkem, jiný byl u nacistické strany, někdo již v roce 1938 pochodoval u henleinovců. Další seznam byl plný hříšníků z práce, ale i úředníků z města.

Na nádraží přijížděl vlak směřující do Prahy. Na nástupišti se objevili cestující, ale také několik mužů s páskami na rukou a sovětské uniformy. Jeden z civilistů na železničáře kývl.

„Pane poručíku, chviličku. Máme tu menší razii. Zkontrolujeme totožnost cestujících.“

Poručík posunovače doprovodil k poslednímu vagónu, ke kterému měl nejblíže. Ten spolu s jedním chlapíkem kontroloval doklady nastupujících lidí. Jedna starší žena vystrašeně ukazovala dokumenty a k tomu i jakýsi papír. Ten jí vypadl z rukou a doplachtil k poručíkovým nohám. Poručík papír zvedl. Bylo na něm razítko ústeckého revolučního výboru. Potvrzení bylo právě vystaveno, mělo datum 12. května. V potvrzení stálo: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové na její cestě do Prahy.“

Posunovač zastavil muže, který chtěl nastoupit, když ukázal doklady.

„Kam jedete?“

„Za bratrem na Mělník. Chce tam pomoci s hospodářstvím.“

„Nikam nepojedete. Neslyšel jste rádio? Přece dnes ráno bylo jasně oznámeno, že pracovní úřad vás tady potřebuje. Cizinci odcházejí domů. Je málo pekařů a řemeslníků. Úřad vyzval řemeslníky, aby se hlásili na úřadu. To platí i pro vás. Jste pekař. Znám vás. Tak běžte na pracovní úřad. Zapíšu si vás. Zítra tam zajdu. Běda, jestli se tam nebudete zítra hlásit.“

Pekař rozpačitě přešlapoval před vagónem. Nakonec se obrátil a pomalu odcházel od vlaku pryč. Když všichni nastoupili, objevil se výpravčí. Vlak vyjel na čas.

Jízdní řád byl zatím provizorní, ale byl to již jízdní řád. Poručík cítil, že život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Slyšel, že zítra, 13. května, začíná opět normální provoz ve firmě Schicht. Toho dne ráno bylo rozhlasem přikázáno, že všichni zaměstnanci mají ráno 13. května nastoupit do práce. Lidé prostě dostali rozkaz začít všední život. Začalo také sčítání zásob a inventura všeho, co funguje. Sklady a čerpací stanice pohonných hmot musely ihned na ústecký český národní výbor nahlásit zásoby. V rozhlase se ozvalo varování, že za neuposlechnutí příkazu hrozí trest smrti. Národní výbor také žádal řezníky, aby otevřeli obchody.

Posunovač, ač Němec, patřil k příkladným hlídačům nového českého pořádku ve městě. Chystal se také v druhé polovině května k velké inventuře bytů ve svém okolí. Majitelé a správci budov museli do 15. května nahlásit všechny volné nebo opuštěné byty bytovému úřadu. Nařízení se nevztahovalo na byty poškozené bombami, a tudíž neobyvatelné. Podle rozhlasu rovněž majitelé domů nahlásí v domech prázdné, bombardováním nepoškozené obchody. Posunovač si došlápne na všechny Němce ve svém okolí, kteří za války spolupracovali s nacisty. Kromě toho měl mít na starosti pomoc při evidenci výhybkářů a posunovačů. Ti se budou muset hlásit na teplickém nádraží. Kdo měl rád pořádek a byl trochu puritán, mohl být ve svém živlu. Stejně jako ti, kteří si chtěli nakrást a milovali dosavadní chaos.

Poručík se rozhlédl. Kam se podíval, všude byly trosky po bombardování a mezi nimi ostrůvky zachovalých budov. Nádraží bylo zasaženo jen částečně. Vše v onom cizím městě, které se jmenovalo Ústí nad Labem, bylo tak nějak napůl. Podle trosek Ústí bylo i nebylo ve válce, podle chování Němců bylo i nebylo nacistické, bylo i nebylo osvobozené, protože v něm vládla stále nejistota.