Tajemství, napětí a očekávání. To všechno si užili renomovaní i amatérští paleontologové při hledání pozůstatků života, který na území dnešní severočeské hnědouhelné pánve vládl zhruba před 20 miliony let.

Pátrání trvá zhruba posledních 150 let, dávno před dnešními paleontology se zkoumání nalezišť a sběru kostí a zkamenělin z období třetihor věnovaly generace jejich předchůdců. Často unikátní objevy shrnuje jedinečná publikace autorů Zdeňka Dvořáka, Karla Macha, Jakuba Prokopa a Stanislava Knora s názvem Třetihorní fauna severočeské hnědouhelné pánve.

Od Klášterce nad Ohří po Ústí…

„Oblast, kterou se snažíme v knize přiblížit, je dána rozsahem uhelné sloje v severočeské hnědouhelné pánvi, dnes mostecké pánvi. Tato plocha je vymezena úpatím Krušných hor, z jihu pak okrajem Českého středohoří a zahrnuje území od Klášterce nad Ohří až k Ústí nad Labem,“ říká jeden z autorů knihy, geolog Dolu Bílina Zdeněk Dvořák.

Nejvíce fosílií ryb a želv se našlo v lokalitě Břešťany u Bíliny, z Tuchořic pocházejí kosterní pozůstatky šelem, nosorožců, drobných savců a měkkýšů. Mezi poměrně nové a významné lokality řadíme Doly Nástup Tušimice – Ahníkov. Zde na okraji uhelné pánve se našly kosterních pozůstatky chalikoteria, šelem, jelenů, želv, drobných savců a plazů. Z povrchového lomu Bílina pochází pak velká kolekce třetihorního hmyzu, ryb a želv.

„Po celé pánvi registrujeme dalších asi dvacet menších paleontologických nalezišť, dnes převážně zaniklých,“ shrnuje bílinský geolog Dvořák.

Na severu Čech vládly subtropy…

Jak vypadalo tehdejší prostředí na severu Čech, v němž se živočichové pohybovali? Krajina byla bažinatolesnatá, subtropického rázu, kde rostly hlavně jehličnany, konkrétně patisovce. „Připomínala dnešní bažinaté prostředí na Floridě,“ říká paleobotanik Národní muzea v Praze Milan Libertín.

V jezeře a řece, která pánví protékala z jihu na sever, žilo tehdy velké množství želv, ryb a obojživelníků, po souši se proháněla dnes známá, ale také zcela neobvyklá zvířata.

V rašelinotvorném močále…

Zásadním prostředím, které mostecké pánvi dominovalo zřejmě nejdéle, byl rašelinotvorný močál. Menší vodní plochy a potoky na okraji močálu fungovaly jako napajedla a lákaly množství kopytníků. Mezi nimi drobné pralesní jelínky či jejich příbuzné „žirafovité jelínky“, kteří se vyznačovali nezvykle dlouhým krkem.

Potkat byste tu mohli prasatovitého lichokopytníka, předky koní, tapíry, ale i koním příbuzná, ale svými předními končetinami spíš podobná dnešním lenochodům, bizarní Schizotheria.

U toho stojí zato se zastavit. „Schizotherium patřilo k vymřelé linii lichokopytníků,“ říká paleontolog Národního muzea Boris Ekrt. Schizotherium bylo veliké jako dnešní los a vážilo asi 1000 až 1200 kilogramů. Šlo o lichokopytného býložravce s drápy na nohou.

„Přesně nevíme, čím se živilo. Teorií je více: mohlo drápy, které byly skoro kopýtky, vyhrabávat potravu ze země, případně mu drápy pomáhaly v pohybu,“ vyjmenovává možnosti Boris Ekrt. „Určitě měla tato zvířata mohutnou trávicí soustavu,“ dodává.

Schizotherium celosvětově vyhynulo před 15 miliony let, na území České republiky ještě o něco dříve. Změnily se podmínky pro život, kterým se tato zvířata nedokázala přizpůsobit. Na rozdíl od koňovitých, kteří se přizpůsobili a přešli do stepí. Tam se jim na končetinách vyvinulo z jednoho prstu kopyto.

Za lákavou kořistí táhly šelmy…

Za tak lákavou kořistí se k napajedlu stahovaly šelmy, především vyhynulí amphicyoni a větší megaphycioni. Ti jsou označováni jako „medvědopsi“, protože to byla zvířata vzezřením opravdu na pomezí psa a medvěda. Nebo sem přicházeli pralesní kočky či medvědi, podobní takovým, jaké známe ze současnosti. Z korun stromů zavítala do močálu i vačice. Nejvyšší patro – koruny stromů – obývalo několik druhů veverek a plchů. Kunovité šelmy tu proháněly plchy.

Na maso savců číhali pod hladinou napajedel a v blízkosti stezek aligátorům podobní diplocynodoni nebo půldruhého metru dlouhý, obrovitý velemlok. Všechny úrovně – od vodní plochy až po koruny stromů – obsadili plazi: hadi, ještěrky, chameleoni, gekoni…

Vodní užovkovití hadi se živili hojnými obojživelníky a hmyzem, suchozemští lovili drobné hlodavce a hmyzožravce. Stromové užovky a hroznýše lákala ptačí hnízda.

#nahled|https://g.denik.cz/54/af/tapiri_tretihory_grafika_denik_clanek_hp.jpg|https://g.denik.cz/54/af/tapiri_tretihory_grafika.jpg|Nejzajímavější nálezy…#

Bohatá přehlídka želvích krunýřů…

Suchozemské želvy si zachovaly těžký a pevný krunýř, bahenní želvy zase zase měly nízký kostěný krunýř. S výjimkou doby kladení vajec vodu téměř neopouštěly kožnatky a kajmanky, další dva z želvích rodů.

Relativně otevřené stromové patro močálu oživovali svým křikem papoušci, drobní pěvci a dudci, určitě by byl slyšet i tepot datlího zobáku. Vzduchem nad močálem se míhali rorýsi lovící létající hmyz, hladinu brázdily kachny a potápky, střemhlav k hladině se vrhali kormoráni vyzbrojení ostrým zobákem. Po obojživelnících pátrali ve vodě čápi. V mělkých tůních četné volavky čekaly na svou rybku či žábu. Sušší části močálu obývaly křepelky.

Nad močálem se tiše vznášelo několik druhů dravých ptáků velikosti poštolky, káněte i orla. To dokládají nálezy jednotlivých drápů.

Kde staré fosilie najdete?

Nejvýznamnější sbírky fosilií třetihorní fauny z mostecké pánve jsou v Národní muzeum v Praze, Regionálním muzeu Teplice a na geologických odděleních Dolů Bílina a Dolů Nástup Tušimice. Originály zachycené v nové knize si nyní můžete prohlédnout i na výstavě na zámku v Klášterci nad Ohří až do 30. září.

O AUTORECH KNIHY:

ZDENĚK DVOŘÁK (1959)
V roce 1979 ukončil studium na Střední průmyslové škole hornické v Duchcově. Po vojenské službě nastoupil v roce 1981 jako geolog na Doly Bílina (původně Doly Julia Fučíka, dnes součást Severočeských dolů, a. s.). Na tomto pracovišti začal se soustavnou geologickou dokumentací skrývkových řezů na povrchovém lomu Bílina. Založil jednu z největších sbírek třetihorní flóry v severních Čechách. Je spoluautorem knihy Nerosty severočeské hnědouhelné pánve a Třetihorní rostliny severočeské hnědouhelné pánve. Je zakládajícím členem Bílinské přírodovědné společnosti.

Ing. KAREL MACH, Ph.D. (1964)
Po gymnáziu v Bílině studoval obor geologie a průzkum ložisek užitkových nerostů na Moskevském geologicko–průzkumném institutu. Jako vedoucí geolog Dolů Bílina se zabývá hlavně počítačovým modelováním ložiska hnědého uhlí a sedimentů třetihorní „bílinské delty“. Obhajobou doktorské disertační práce „Anomální stavba hlavní hnědouhelné sloje v prostoru miocenní bílinské delty a její geneze“ absolvoval v roce 2003 doktorské studium na Přírodověděcké fakultě UK v Praze. V témže roce založil Bílinskou přírodovědnou společnost.

RNDr. JAKUB PROKOP, Ph.D. (1973)
V roce 1992 započal studium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde o pět let později obhájil diplomovou práci „Fosilní hmyz z lokality Bílina (miocén) v severních Čechách“. Navázal na ni doktorandským studiem, částečně pod odborným vedením dr. André Nela z Muséum National d´Historie Naturelle v Paříži. Nyní působí jako odborný asistent na oddělení entomologie katedry zoologie Přirodovědecké fakulty UK v Praze. V roce 2003 obhájil doktorskou dizertační práci „Třetihorní hmyz podkrušnohorských terciérních pánví a vulkanických oblastí Českého středohoří“. Dosud publikoval více než 40 vědeckých a několik populárně věděckých prací týkajících se paleoentomologie.

Mgr. STANISLAV KNOR (1967)
V letech 2005 – 2008 vystudoval bakalářský obor biologie na Přirodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, tématem jeho závěrečné práce byla interakce hmyzu a rostlin ve fosilním záznamu. V roce 2010 ukončil navazující magisterské studium zoologie obhajobou diplomové práce „Paleoekologie interakcí rostlin a členovců ze spodního miocénu mostecké pánve v severních Čechách“. Jeho hlavním zájmem i dlouholetým koníčkem je však paleoantropologie a systematika, morfologie a fylogeneze vyšších obratlovců, zejména savců.