Na kopec jsem se vydala vyzbrojena úspěchem šestého místa ve sjezdu na školních závodech. Na prkně jsem s výjimkou jednoho pokusu nestála nikdy.

Tehdy, před dávnými lety, bylo prkno výkřikem techniky. U dcery jsem si za svůj pokus vysloužila nálepku „nejlepší maminka“, u přihlížejících „kašpar roku“. A tenhle titul jsem se vydala na libereckou Bucharku obhájit.

Abych si to v poslední chvíli nerozmyslela, podpořila mě v mé odvaze kolegyně editorka. Právě se vrátila z francouzských sjezdovek. Ona jela za sportovce, já za komika.

P. S.: V tom se Jana mýlila. Zdání klame. Já vyrážela na prkno s nálepkou rodinného telete, kterou mám od dětství. V duchu toho mě mí blízcí vyzbrojili na cestu „povzbuzujícími“ poznámkami typu: „Co blázníš? Asi je ti líto, že se ti dlouho nic nestalo.“ Takže já vyrazila s jediným cílem – pokud možno se nezranit…

Na svahu nás přivítal instruktor liberecké lyžařské školy Ski Club Tigers Jakub Rossmann, zvaný Rossi. Prý ten nejlepší. To zavazuje. A hned i přes asi padesátiletý věkový rozdíl oznámil, že si na prkně všichni tykají. Vydaly jsme se ke svahu a já si říkala, co je to za obsesi, která mě nutí s pevně svázanýma nohama a chronickými bolestmi zad k takové ztřeštěnosti.

P. S.: S prknem v ruce a vstříc nezvratnému osudu jsem zalitovala svého rozhodnutí fyzicky a psychicky podpořit Janu, hned jak jsme vyrazili kopcem nahoru. Ony totiž snowboardové boty nejsou tak úplně pohodlné, jak by se mohlo zdát, a dupat v nich do kopce svižným tempem mi dalo docela zabrat. Bez té rozcvičky, jak výstup Kuba nazval, bych se klidně obešla. To nemluvím o tom, že jsem se ani obout nemohla.

Asi jsem chtěla poznat, co na té blbosti s prknem všichni mají. A hlavně mě nakopla věta šéfredaktorky: To bude vtipný, až budeš psát – už jsem zase na zemi. To jsem ještě patřila do tábora ortodoxních lyžařů.

A ti si o snowboardistech nemyslí nic dobrého. Podle vyznavačů klasických lyží jsou „snowborďáci“ těmi, co ze sjezdovky hrnou sníh, vrazí do vás, když to nejmíň čekáte, a na svahu tráví nejvíc času tím, že ho prosedí. V kalhotách s mnoha vodními sloupci. To je terminus technicus, který znamená, že ať sedíte na svahu hodinu nebo půlden, jste prostě na suchu.

„Snowborďák“ je proti „těm s prkýnkama“ neskonale tolerantní bytost. Lyžaři mu nevadí, vyznačuje se tím, že ho v přezkáčích chytá křeč a při lyžování mu vadí „moc věcí najednou“. „Vybavení musí být fakt dobrý, taky je ze všeho nejdražší,“ poučuje nás Kuba. Instruktorem je ve svém volném čase, protože se tak může věnovat svému koníčku. V civilu je opravdickým učitelem. Laskavým, a jak dokázal v našem případě - nekonečně trpělivým.

Kdo nepadá…

P. S.: „Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti,“ povzbudil nás vlídně Kuba, když jsem sebou asi po sedmdesáté řízla na zem. Padat na prkně je velké umění. Když se to naučíte první hodinu, máte vyhráno. Nebo si přinejmenším ušetříte zlomená zápěstí. Proto se mu věnuje hned úvodní část instruktáže.
To znamená, že při pádu dopředu si hlídáme zápěstí a nedopadáme na křečovitě natažené prsty, ale ruce pokrčíme a přiložíme si je na hrudník. Tedy, pokud to stihneme…

P. S.: Teorie padání nám šla velmi slušně. Praxe byla horší. Myslím, že nám opravdu oběma bylo úplně jedno, v jakém postavení se suneme k zemi. Moje záda to po pádu po směru kopce, kdy jsem se sunula pozadu, cítila ještě tři dny. Ale padání nebylo ještě to nejhorší. Vy se totiž taky po pádu musíte zvednout. A to jsem chvílemi pociťovala i zoufalství. Prostě to nešlo. Ještě že Kuba má pěknou páru a dokázal mě zvedat.

Lachtan roku

Když nemáte po ruce instruktora, či vlečné lano, nezbude vám než vstát sami, protože ani s vodními sloupci nevydržíte sedět na svahu do večera.

Nemluvě o večerním lyžování, kdy vaše zahanbení ještě nasvítí reflektory. Takže musíte zarazit hranu prkna (Kuba mi jistě odpustí názvosloví) proti svahu, předklonit se a zázračným švihem a především s pomocí silné vůle se dostat do stoje.

Když nemáte hranu zapřenou, švihnete sebou okamžitě zpátky k zemi, jakmile se prkno rozjede. Ale po třetím pádu a trpělivé instruktáži jsme dokázaly najít potřebnou koordinaci. Vstávat můžete čelem proti svahu i opačně, jak je libo. Mně to šlo spíš do kopce. Ovšem k obratu je potřeba pohyb, který instruktor nazval „lachtanem“. Prostě si lehnete na záda a nohama spoutanýma líp než kouzelník Bradáč se „přešvihnete“ na břicho. Pavlíně šli lachtani pěkně…

P. S.: Hned první svižný pokus o překulení vyšel. Jak se totiž můžu válet, tak to je moje…

Hrneme, hrneme…

„Teď budeme dělat to, kvůli čemu nás lyžaři nemají rádi,“ postoupil s námi instruktor z kategorie padání k pohybu kolmo po svahu. Dolů to jakž takž jde. Zapřete zadní hranu do svahu, pak se maličko převáhnete, popustíte tu šílenou věc, která vás drží za nohy, a rychle zahraníte. A… jste asi o deset centimetrů dál. Čelem z kopce, neboli po spádnici, to ještě šlo. Opačně to bylo horší. Pokud nemáte lýtka zdatného horolezce, je to druhý den pořádně znát…

P. S.: Šlo to. A dostavil se i první záblesk vítězného, a tím pádem i nepopsatelného štěstí. Jela jsem! Snowboarďáci, omlouvám se, že jsem na vás měla zlost, že ten sníh hrnete ze svahu. Já už vás chápu. Tímhle stylem prý sjede kopec každý. Věřím tomu. I já jsem ho sjela.

Dvouhodinovkou jsme se nicméně promordovaly. Nevím, jestli to bylo víc vyčerpávající pro nás nebo pro našeho geniálního instruktora, ale já odcházela ze sjezdovky fascinována jízdou, která má něco do sebe. Naučily jsme se správně padat, vstávat, hrnout po svahu a zlatý hřeb na závěr – s elegantně nataženou rukou, která při správném postoji řídí směr pohybu, jsme traverzovaly svah.

Tedy pro přesnost – pokoušely se traverzovat, ale pohyb tam přeci jen byl. Alespoň náznak… „Musíte plavat! Žádný fotbal,“ křičel na mě Kuba. To v překladu znamená, že musíte udržovat tělo v jedné rovině, nevystrkovat zadek a pohyb koordinovat přikrčenými koleny a rukou nataženou ve směru, kterým se chcete vydat, nikoli trhavými pohyby nohou.

A přitom se díváte dopředu, hlavu držíte zpříma a usmíváte se. Alespoň náš instruktor to tak dělal a fakt ho nerozhodilo ani to, že při této závěrečné fázi pohybu, nazvaného velmi poeticky „padající lístek“, jsme s kolegyní spíš připomínaly klátící se sosny.

Snowboarďákem už se asi nestanu, nicméně radost z toho, když jsem na závěr sjela kus sjezdovky, aniž bych zakončila triumfální vítězství našeho instruktora pádem, byla obrovská.

I přesto, že jsem na Kubova kolegu musela zakřičet: „Jedu krásně, ale zastavit neumím.“ A kontrolní otázka na závěr. Kurs jsme absolvovaly s Pavlínou minulý pátek. Hádejte, kam jsem se vydala v sobotu?

P. S.: Kuba říkal, že opravdu sjet kopec se většině začínajících snowboardistů povede po čtyřech hodinách pod pevným vedením instruktora. Podle mě to bude pravda. V podstatě jsme s Janou měly každá jednu hodinu, protože se instruktor střídavě věnoval jí a mně. (Mně chudák musel s tím zvedáním trochu víc).

A po té jedné hodině jsem skutečně polovinu Bucharky vlála sem a tam. Sice dílem náhody, nikoli cíleným ovládáním, ale už se to při troše dobré vůle dalo nazvat snowboardingem.

Jana Švecová, Pavlína Stránská