Jak si představujete babičku snů? Někomu z nás se vybaví ta filmová z pera Boženy Němcové.

Jiní si s láskou vzpomínají na svou vlastní.

Podle mé soukromé ankety je představa navíc často spojována s pekáčem buchet, mísou vdolků, a hlavně – nekonečnou trpělivostí, s níž vydržely naslouchat a moudře poradit, což většina z nás docenila až mnohem později.

Kam se ztratily babičky?

Babičky se ztrácejí. Četla jsem nedávno jeden rezolutně znějící titulek. Trochu mě to nadzvedlo. Co já jen jich znám! A skvělých. Kromě toho, že buchty umí upéct pořád kdekterá, svým vnoučatům dávají mnohem víc než babičky předchozích generací.

Nechci polemizovat s otázkou, zda je lepší učit dítě lyžovat nebo mu spíš poradit, podle čeho jednou pozná tu pravou lásku. Chci psát o babičkách, které především teď v zimě potkáváme v lyžařské stopě. Ski babičky jsou totiž fenomén.

Kdo jsou to ski babičky?

„Moji mámu to s kočárkem zrovna moc nebavilo, ale když se syn postavil na lyže, koupila mu hned lyžičky,“ svěřila se šéfredaktorka Jana Patková. „Dnes spolu chodí na běžky pravidelně a trochu je podezřívám, že nás, rodiče, neberou do party, protože jim vzájemně vyhovuje tempo,“ směje se.
Lyže kromě hraček dostal odměnou za první krůčky od své babičky a dědy i malý Vojtíšek Litera.

„Hned jak začal chodit, dostal první lyže a vyjeli jsme na loučku na Severák. Další rok už jsme mu koupili přezkáčky a začali ho učit. To se mu tolik nelíbilo, ale letošní zimu, jak se zdá, konečně vzklíčilo, co jsme zaseli,“ prozrazuje jeho babička. Vnoučka, který s rodiči žije v Praze, si užívá, pokud to jde, na prodloužený víkend. A to i přesto, že je stále vytížená časově náročnou profesí dramaturgyně .

„V létě už s ním zkusíme taky vodu, ale jen spodní část Jizery,“ uklidňuje žena, která má aktivitu v genech. „Moje babička se mnou taky lyžovala,“ potvrzuje mi a upřímně ji pobavím dotazem, jestli spolu jezdily na lyže nebo na sjezdovky.

„Tak to se vážně neřešilo. Lyže byly jedny a podle terénu se prostě šlapalo nebo jelo s kopce a tomu se přizpůsobilo vázání,“ směje se a vypráví o dětství, které v zimě s babičkou prožívala na podnikové ubytovně v Mísečkách. „Moje babička byla úžasná dáma se vším všudy. Vodila mě na koncerty, do divadla, ale taky se mnou jezdila třeba na vandry,“ vzpomíná na svou babičku snů Slávka Literová. A všechno to bohatě vrací svým vnukům.

Bubeník a běžkyně

Babičkou z bílé stopy je i sedmdesátiletá Milada Raslová z Liberce. Dodnes účastnice Jizerské padesátky, kterou jezdí na památku svého manžela, účastníka expedice Huascarán.

„Nejstarší čtrnáctiletou Marušku spíš chytily sjezdovky. Těším se, že o jarních prázdninách spolu vyrazíme na Javorník. Běžky pořizujeme šestiletému Vojtíškovi. Už třetí zimu, ale protože má hudební talent, vypadá to, že z něj bude spíš bubeník.

Naděje vkládám do 2,5leté Rozárky, vypadá to, že bude po mně. Minulou neděli jsme s ní vyrazili poprvé a šlo jí to,“ usmívá se při pohledu na fotografii vnučky Milada Raslová a běží na angličtinu, kterou stále učí. Zástěrám s perníky, zdá se, odzvonilo. Jinak je to ale babička každým coulem a při poslední návštěvě mi neušlo, jaké království včetně domečku pro sedm trpaslíku Raslovic vnoučata u babičky mají.

Vnoučata hlavně venčím

Pohled na babičky se v mnohém změnil. „Moje babička byla ta typická vesnická paní s šátkem na hlavě. Lyžovat se mnou opravdu nechodila, zato mě hodně rozmazlovala. Chodily jsme spolu na nákup a já místo školky poslouchala hovory ostatních babiček,“ vzpomíná Renata Franclová. Tak trochu vybočuje z průměru. Babičkou se stala v osmatřiceti, tedy ve věku, kdy nejsou vzácností prvorodičky.

Do tee–pee a na koně

„Já jsem spíš taková ta víkendová babička. Říkám, že vnoučata chodím venčit,“ říká na adresu pětileté Sáry a dvouletého Honzíka jejich babička. V praxi to znamená, že jim ukazuje, co zajímavého život přináší, když mu jde člověk naproti. „Sára už spala třeba v tee–pee, nebo jsme ji vzali na výlet a přespala v autě, protože byla hrozně zvědavá na „to naše cestování“, vypravuje Renata Franclová. Jako milovnice a majitelka kobylky Sylvy ale nejraději bere svou vnučku na „koníčka“.

„Není to ovšem žádná atrakce. Sára se učí trpělivosti a ví, že bez toho bych ji už příště nevzala,“ popisuje, jak malé děvčátko musí vydržet zabalené v koňských dekách, než se klisna vyjezdí a unaví, aby byla jízda pro dítě bezpečnou záležitostí.

„Snažím se vnoučatům dávat místo věcí zážitky. To, na co dnešní maminky nemají kvůli zaměstnání nebo mladšímu dítěti čas. Ale to je z mé strany maximum. Otázky výchovy a rozhodování o základních věcech patří výlučně do kompetence rodičů, do toho jim nikdy nemluvím,“ podtrhuje.

Děti vyhrály. Viděly traktor!

Není to tak dávno, co plně vytížená novinářka, mluvčí humanitárního hnutí Hand for Help a v poslední době také spisovatelka Jana Eichlerová vykřikovala, že na vnoučata prostě nemá čas. To bylo v době, kdy ji syn překvapil prvním přírůstkem. Dnes má vnoučat devět a aniž by jí ubyla některá z vyjmenovaných aktivit, stala se babičkou na plný úvazek. Dokonce její pohádková prvotina vznikla kvůli nim. „První pohádku jsem napsala kvůli vnukovi svého kamaráda. Ale děti začaly žadonit, že chtějí také,“ potvrzuje.

Přestože Jana Eichlerová není rodilá horalka, pochází z Jičínska, rozhodně patří do kategorie babiček na lyžích. „Asi tak tři roky beru pravidelně všechna svá vnoučata na lyže. Kromě lyžování si to užíváme se vším všudy. Organizuju pro ně karneval, musí k tomu samozřejmě být i diplomy, a protože jsem léta pracovala v mediálním prostředí, děláme si tam i „jako“ tiskovku s vítězi. Letos chtějí jet i mé děti. Tak nás bude celá hromada,“ konstatuje a svěřuje se i se svým plánem na letní rodinný tábor.

„Stejně už jezdíme roky k bráchovi na statek, na Jičínsko. A naše děti jsou vždycky vítězové takové té poprázdninové ankety: Co jsem zažil v létě. A tak zatímco jiné vyprávějí o moři, i když naše k němu jezdí samozřejmě také, vždycky se pochlubí i tím, že jely na traktoru a sbíraly vajíčka u slepic. A taky že viděly živou krávu a nemyslí si tudíž, že mléko se vyrábí v supermarketu,“ líčí Jana Eichlerová, která se už těší, že děti vezme o prázdninách na jachtu. Zatím jen v tuzemsku, ale vzhledem k tomu, že tato čtyřiašedesátiletá dáma je námořní jachtařkou, všeho dočasu…

Babička do Severáčku

Poslední z babiček, o nichž je v textu řeč, se mi do cesty dostala víceméně náhodou. Lyžařka to sice není, ale zato vodí děti do Severáčku. A to by v Liberci bez babiček také nešlo. „Když se vnouče narodí, babička určitě pomůže radou i pomocí, pokud vyveze občas kočárek. Ale když maminka opět nastoupí do práce, je její úloha nezbytná,“ vysvětluje Marcela Slavíková. Sama je také ještě zaměstnaná, ale přesto si udělá čas, aby dvakrát týdně své starší šestileté vnouče doprovodila do přípravky pěveckého sboru Severáček.

A pak jej vyzvedla a udělala s ním úkoly. „Děti se ke mně vždycky těší. Vyzvednu je ze školy a ze školky. Uděláme si úkoly a vystřihujeme nebo si malujeme a je nám spolu dobře,“ říká tahle babička a tvrdí, že aktivita je pro děti důležitá. „Když nechcete být jen televizní hlídačka.“

Kromě práce stihne ještě také své záliby a koníčky. I tenhle vzor je pro děti nesmírně důležitý. „Rodiny by spolu měly víc žít. Svěřovat si, čím žijí, co je zajímá i trápí. Když jsou její členové v izolaci, celá společnost je pak taková okoralá,“ vypráví poslední z žen, které svolily k nahlédnutí do svého babičkovského života.

Doby se změnily. A ať už dnešní babičky vyměnily zápraží za lyžařskou stopu, koňský hřbet nebo zájezd k moři, důležité zůstává. Babičky umějí vlídně předat své zkušenosti. Vědí, co je v životě důležité, a co ne. Navíc vnesou do dětského života klid a stabilitu. Dítě se může vypovídat a je přirozené, že cítí větší důvěru právě k babičce než k rodičům. Ti to budou vracet zase svým vnoučatům. Prarodiče pro ně mají větší pochopení a vznášejí na ně menší požadavky, čímž přirozeně vybalancují nároky rodičů.

Chvála babičkám

Důležitost babiček v rodinném životě potvrzuje i ředitel Pedagogicko–psychologické poradny v Liberci Vladimír Píša. „Chvála babičkám,“ říká upřímně. „Víte, hlavně tady na horách, kde se tvrdě pracovalo na polích nebo v továrnách, měly babičky po generace důležitou úlohu. A suplují i dnes pracující rodiče, kteří jsou v zaměstnání často do večera,“ vysvětluje odborník.

Za blahodárný považuje doktor Píša i nadhled a zdravý úsudek, s kterým babičky dokáží vyřešit výchovné problémy. Na rozdíl od „příliš poučených maminek“ vidí věci úhlem zdravého selského rozumu. „Dobře rozlišují, jak je to s odměnou a trestem, a kdy má dítě dostat pohlavek, aniž by to bylo považováno za týrání dětí,“ uvádí jeden z příkladů.

Podle něj si babičky, ať už na lyžích, nebo bez nich, dokáží poradit i s příliš rozjívenými dětmi. „Svou přirozenou autoritou pomáhají často řešit i generační konflikty mezi dětmi a jejich rodiči,“ dodává Píša.

Koryto ti synek udělá…

A ještě na jednu důležitou věc bychom neměli zapomenout. Kromě toho, že u těch správných babiček a dědečků je dětem prostě dobře, není lepší způsob, jak získat model chování k vlastním rodičům.

Navíc se naučí přirozeným způsobem ctít a respektovat stáří, které jednou přijde na nás na všechny. A proto: Chvála babičkám!