Leštím skleničku na pivo už asi pět minut a pořád jsou na ní šmouhy.

„Sklenka musí být nejen čistá, ale musí se i lesknout. Dobře vyleštěné sklo, to je základ,“ říká barmanka ústecké kavárny Plumeria Caffe Natálka Krupičková.

Za barem tanečnice i kaskadérka

Právě s ní jsem se rozhodl na jeden den absolvovat za pípou reportáž na vlastní kůži barmanem – číšníkem.

Věčně usměvavá barmanka Natálie klame tělem i duchem. Nikdo by neřekl, že tato na první pohled křehká milá slečna je také profesionální tanečnice, herečka a především dabérka – kaskadérka filmového studia Barrandov. A pro ránu nemusí chodit daleko.

„Nemám ráda stereotyp. Dělám i jógu a práci za barem beru jako relaxaci. Neumím si představit, že bych nebyla mezi lidmi. Potřebuji kontakt. Když máme v kavárně plno, jsem teprve šťastná,“ říká Natálka.

Den začíná vždy svíčkovým rituálem

Je půl hodiny do otevření kavárny. Oblékám si černé erární triko a barmanskou zástěru. Čeká nás úklid a příprava skla i očista patnácti stolů.

„Každý den je stejný. Než přijdou hosté, mám svůj rituál. Zapálím všude svíčky. Mám ráda, když je kavárna plná světel. Připravím noviny do stojanů a to hlavní je úsměv a dobrá nálada. Lidé se tu musí cítit dobře. Je to místo, kde návštěvníci vedle dobrého drinku, vína nebo kávy najdou také pohodu, relaxaci nebo meditaci,“ vysvětluje barmanka Natálie.

Přicházejí první hosté. K jednomu stolku si sedá mladá žena. „Dobrý den. Mohu přinést nápojový list?“ ptám se s úsměvem na rtech.

„Dala bych si dvě deci nějakého dobrého vínka. Doporučíte mi nějaké?“ ptá se návštěvnice. I obyčejné nabízení láhve kvalitního vína musí mít svůj řád. „Láhev musíš nasměrovat etiketou k zákazníkům. Přes ruku si dej ozdobnou utěrku s logem. Láhev drž oběma rukama a přidej úsměv,“ radí jak na to barmanka Natálka.

Pokrm musí lahodit také oku zákazníka

Zatímco se věnuji výběru vína, Natálka za barem připravuje kávovar. „Když si zákazník poručí i obyčejný dort, musí se mu naservírovat a nazdobit jako by šlo o luxusní zákusek pro prince. Prostě to musí vše vypadat pěkně a nazdobeně, aby pokrm lahodil i oku,“ vysvětluje kolegyně barmanka.

U dalšího stolku sedí dvě školačky. „Copak si dáte slečny?“ ptám se dívek. „Já bych si dala marlenku a jahodový čaj,“ odpovídá školačka.
„Já si dám to samé, ale čaj ovocný,“ říká druhá. Z prosklené ledničky vyndávám dva kousky marlenky. „Dort se musí ještě ozdobit šlehačkou a čokoládou,“ velí barmanka Natálka a spěchá ke mě s čokoládou, kterou nanáší na lahodný dort. Až se mi sbíhají sliny.

Natočit správně pivo chce cvik

Celkem nelehký úkol mě čeká u pípy. Načepovat pivo, tak aby mělo pěknou čepičku a nebylo pod mírou, to chce mít ten správný cvik. Sklenka se ti nesmí dotýkat a pivo musí po stěně lehce sklouzávat tak, aby se udělala krásná pěna.

„Tak je to správně. Teď si jen hlídej, aby bylo pivo akorát, ani ne pod míru ani, aby přetékalo. Pěnu pak upravíš pomocí speciálního nože,“ vysvětluje mi kolegyně barmanka.

V ústecké kavárně panuje klid a dobrá pohoda. „Mám ráda thajský styl. Buddhismus. Proto i interiér volíme relaxačně. Kavárna má být místem příjemného setkání, nejen pracovních schůzek a přátelského posezení. Lidé by si měli umět vychutnat v dobré atmosféře kvalitní nápoje. Ať už horké nebo studené,“ říká barmanka Natálie Krupičková.

Návštěvníky nenecháme čekat

Její vyprávění přerušil příchod dalších hostů. Ve dveřích se objevili dva muži a jedna žena. Sedají si ke stolku hned u dveří.

„Návštěvníky nesmíš nechat čekat ani minutku. To samé platí o úklidu. Jakmile host zaplatí, musí ze stolku zmizet veškeré nádobí. Pro nově příchozí nepůsobí vábně, když vidí na stole použité nádobí,“ vysvětluje barmanka. Zatímco Natálka se věnuje nově příchozím hostům, já musím uklidit stůl číslo tři. Na tácek pokládám konvičku s čajem, skleničky i šálky.

„Zase se to musí hned umýt, otřít a vyleštit. Tak, aby sklo bylo připravené pro další použití. Je to vlastně takový nekonečný koloběh,“ směje se Natálka.
Začínám pociťovat obrovskou únavu

Beru si do ruky hadřík a otírám skleněný stůl. Narovnávám vázu s květinou. Za barem se poté pouštím do očisty použitého nádobí. Po kolikáté už během dneška? Po několika hodinách na nohou už začínám cítit únavu. Ani jsem neměl pocit žízně nebo hladu.

„Když je shon ani ti nepřijde, že máš třeba žízeň. To se tu běžně stává. Zato počkej večer. To nebudeš cítit nohy a ruce od věčného přenášení nádobí sem a tam,“ říká barmanka. Má pravdu. Připadám si, jako bych měl ruce jak opičák. Než budu moci sundat zástěru, čeká mě ještě úklid a doleštění skleniček tak, aby vše bylo připraveno zase na další den, kdy přijdou další hosté.