Bez jmenovky

Vcházíme do nenápadného domu nedaleko teplického Benešova náměstí. Na zvoncích u vchodových dveří nacházíme jen jmenovku jednoho notáře. Lídr sociální demokracie bydlí se svou manželkou, dcerou a psem v podkroví. Tedy ve třetím patře.

Výtah dole nikde nevidíme, nahoru nás vede uzké točité schodiště.

Chodit to každý den a ještě s malým dítětem? „Nic moc,“ přemýšlíme nahlas. „Předseda se rád projde,“ směje se náš průvodce Petr Benda. Bydlet tu každý den, tak ho to brzy přejde. Naštěstí pro něj, přebývá zde jen dva dny v týdnu.

Právě pravé ruce Paroubka v Ústeckém kraji tento dům patří.

Nevstupovat, kojí se

Konečně nahoře. Ani tady jmenovku „Zde žijí Paroubkovi“ nenajdete. Zvoníme, ale nikdo neotvírá. „Kojím, chvilku počkejte,“ zní do telefonního sluchátka vysvětlení Petry Paroubkové.

Když otevře dveře, nejde přehlédnout, že je dokonale nalíčená a upravená. Nejsem také žádná nečekaná návštěva. „Náš byt už chtělo vidět hodně novinářů, ale nikoho jsme sem nepustili. Až nyní vás, ale jste poslední,“ tvrdí manželka Jiřího Paroubka.

Co vidíme? Podkrovní byt o velikosti asi sedmdesát metrů zařízený nábytkem z obchodního domu Ikea. Koupelna je obrovská se dvěma umyvadly, sprchovým koutem, vanou a toaletou. Ložnice je malá. Kuchyň je zařízená, ale není moc „zabydlená“. Obývací pokoj má dominantní dvě věci. Televizi a dětskou postýlku. Z pokoje se dá vyjít na pěknou terasu.

Kolem terasy je také lešení, na domě se opravuje fasáda. Kvůli tomu jsou i u Paroubků stažené rolety. „Nechci, aby nám sem někdo nakukoval. Bylo by to nepříjemné, zvláště, když ještě kojím,“ vysvětluje paní bytu.

V bytě žijí přechodně teprve měsíc. Co je zde za tu dobu překvapilo? „Když se najednou večer přestalo topit,“ udiveně vypráví rodačka z Nitry.

„Nevěděla jsem, čím to je. Až pak jsem se dozvěděla, že tady máte elektrickou špičku a v té se automaticky topení vypíná. To v Praze není.“
Sousedy v domě žádné neznají. Do druhého patra sídlí jen firmy. A v třetím už nikdo jiný nebydlí.

Stejně jako Paroubek, i jeho žena se domů raději projde. „Většinou vyběhnu schody s malou pěšky. Je tady výtah jen do druhého patra, ale to bych musela otevírat a zavírat asi čtvery dveře. Psa nosit nemusím, ten vyběhne sám.“

Teplice pro ni nejsou žádnou neznámou. Jezdila sem často za svými přáteli, které měla ze studií v Praze. Poprvé zde byla před patnácti lety. Líbí se jí zde lázeňské centrum, kam chodí na procházky s kočárkem. „Překvapivě mě místní poznávají. Ale jsou většinou milí, pozdraví a nakukují do kočárku na malou.“