Zcela shodný jev tají i oblast Labských pískovců. Přímo nad levým břehem Labe, severně od Dolního Žlebu. Nevěříte? Tak neváhejte a pojďte se sami přesvědčit!

Na sandálky zapomeňte

Pouze role hřmotné řeky se tu ujal o mnoho komornější Klopotský potok neboli Gelobtbach. Uvést obě jména je na místě, neboť jeho korytem prochází státní hranice.

Prakticky jediný jakž takž vhodný přístup přichází v úvahu od cyklostezky, která propojila Dolní Žleb s Německem. Bezprostředně za hranicí, u objektů někdejšího mlýna Gelobtbachmühle, vychází k „českosaské Niagaře“ dlážděná cesta.

Sice krátká, leč nakloněná, prudká a extrémně kluzká. Vybavení vhodnou obuví se tedy stává naprostou nutností! Podél cesty se valí zpěněná kaskáda potoka, ve svém vrcholu ukončená rezervoárem vody pro bývalý mlýn.

A právě do temně zelené hladiny nádrže padá tenká bílá nit vodopádu. Přibližně z třímetrové výše, obklopená hradbou pískovcových stěn.

Ačkoli celá scenérie budí dojem malebného díla přírody, ve skutečnosti se zrodila pomocí lidských rukou při budování napájecí soustavy mlýna - jak dokládá historický nápis u paty skalního prahu, který obsahuje jméno Wilhelm Theodor Schneider a dataci 15. 10. 1856.

I přes blízkost rušné výletní komunikace tvoří vodopád nesmírně klidný kout. Snad jen občas sem zabloudí nějaký ten starý tulák, aby na břehu „českosaské Niagary“ zavzpomínal na svou první lásku.

Ztracený ráj

Teprve nad hranou vodopádu se rozprostírá svět, jehož podobu prozatím člověk příliš neovlivnil. Klopotský potok tady vymodeloval malebnou soutěsku.

Co ztrácí na délce, to bohatě dohání svým divokým nespoutaným rázem. Jako kdybychom překročili bránu ztraceného ráje. Zdejší vegetace si svobodně roste bez dozoru lesníků, skalní stěny se navzájem téměř dotýkají a voda potoka chvílemi mizí v zajetí černých převisů.

O jedinou připomínku civilizace se tudíž postarala liduprázdná pěšina.

Zpracoval Jakub Hloušek