Policejní pouta se mi zařezávají do rukou. Necítím zápěstí. „Veškeré oblečení dolů,“ zavelela ostraha policejní cely Jaroslav Fišer.

Za kriminální delikt, řekněme například za výtržnost a opilost, mě policejní hlídka převezla na bývalé okresní ředitelství do cely připomínající vězení.

To vše při reportáži na vlastní kůži: vyzkoušel jsem si pocity zadrženého delikventa.

Každý zajištěný se musí z důvodu provedení důkladné prohlídky vysvléci do naha. Pokud si chce nechat ponožky, musí je nejprve sundat a obrátit naruby.

Poté ukázat policistům chodidla, jestli na nich nemá přilepené například žiletky. Běžně zadržení lidé musejí dělat i dřepy, to pro případ, kdyby ve svých tělesných otvorech ukrývali například mobilní telefon nebo věc, kterou by si případně mohli ublížit.

Také já se musím podrobit přijímací kontrole, i když ne tak důkladné, jakoby na mě čekala v případě opravdového zadržení. Můžu si dokonce nechat i své triko. Brýle, řetízky, prstýnky, to vše musí pryč. V cele je něco takového přísně zakázáno.

Na oplátku ale dostávám erární košili, tepláky a pantofle. Veškeré osobní věci končí v igelitovém pytli. Policisté se mnou sepisují jejich seznam. Z mobilních telefonů vyndavám SIM karty a policista si opisuje číselné znaky karty.

Po osobní kontrole se mě ujímá policista Jaroslav Fišer. Jdu do cely. Železné dveře se otevírají. Zároveň se zapíná větrák. Člověk přede mnou po sobě totiž zanechal v cele nepříjemný zápach.

Ještě před samotným vstupem do cely mi policista Netík nechává podepsat poučení, jak se uvnitř mám správně chovat. Z pokynů je například zřejmé, že zadržený má nárok po šesti hodinách na první jídlo. Každý v cele musí dodržovat čistotu.

Podepisuji papíry a železné dveře se zavírají. Nastává nesnesitelné ticho. Jsem bez mobilu, hodinek, počítače a bez kontaktu s okolním světem.

Společnost mi v cele dělá jen železná postel, stůl, dvě židle, umyvadlo a wc. Vše napevno přišroubované k podlaze, to aby si zadržený nemohl ublížit. „Pokud se vám bude chtít na toaletu, zazvoňte, nebo zabouchejte. Kamera nad vámi monitoruje dění v cele, ale na záchod nevidí, je to místo, kde má zadržený absolutní soukromí,“ řekl policista Fišer.

Po několika minutách se chci opláchnout. Kohoutek ale nikde. Zvoním. Bouchám na dveře. Policista na druhé straně otevřel malé okénko. „Voda se pouští od nás, stačí jen požádat a teče. Stejným způsobem ovládáme spláchnutí toalety,“ vysvětlil službu konající policista.

Začíná mi být zima. Choulím se pod erární dekou a nevnímám čas. Jsem tu pár minut nebo už hodiny? Netuším. Ztrácím pojem o čase. Za chvilku už ani nevnímám kameru u stropu. Dívá se policista na monitor, sleduje můj pohyb nebo ne? Za pár chvil i tyto myšlenky vytěsňuji.

Nudím se. Nejraději bych si zatelefonoval, zapnul počítač. Mám ale smůlu. Jsem v policejní cele. Naštěstí ale jen na krátko. Nechtěl bych být v kůži opravdového zadrženého. V případě zadržené ženy provádí kontrolu před umístěním do policejní cely osoba stejného pohlaví.

Na druhou stranu se do cely ale slušný člověk hned tak nedostane, pokud neudělá nějakou hloupost.

Policisté z hlídkové služby, kteří střeží zadržené v cele, se tak setkávají často s nejhorší spodinou lidské společnosti. O některých z nich se jako o lidech snad ani nedá hovořit. Svědčí o tom nejen jejich chování a jednání, ale i způsob jejich života i hygienické návyky.

Dostal jsem velkou žízeň. Zvoním a žádám o puštění vody. Během chvilky už voda teče. Nudou nevím už co. Čtu si alespoň vzkazy na dveřích, které po sobě zanechali mí předchůdci.

V policejní cele jsou zadržení umístěni maximálně 72 hodin. Po dobu čtyřiadvaceti hodin má každý právo na přiměřený odpočinek. Stejně jako v běžném vězení, tak i v policejní cele musí zadržený vstát pokaždé, když do cely vstoupí policista. Nárok má zadržený na osmihodinový nepřetržitý spánek.

Z nudy jsem si zahrál na neposlušného: začínám křičet, kopat kolem sebe, bouchat do stolu a lomcovat se židlí. Čeká mě trest, a to v podobě donucovacích prostředků.

Policista v takovém případě má právo v cele hříšníka připoutat ke vhodnému předmětu. Stejně tak jsem si to mohl na vlastní kůži vyzkoušet i já. I tentokrát mám želízka pevně stisklé.

S redakčním fotoaparátem za mnou do cely přichází mostecká policejní mluvčí Ludmila Světláková. I pro ni je to prý premiéra. „Nedokázala bych si představit tu být ani půl hodiny. Stísněný prostor totiž ve mně vyvolává nepříjemný pocit,“ říká.

Jsem konečně vysvobozen. V doprovodu mluvčí opouštím celu. A to jsem tam neseděl ani pár hodin. Přitom jsem si myslel, že „bručím“ celou věčnost! Policista Fišer mi podává formuláře a proti podpisu dostávám zpět veškeré osobní věci.

Konečně mohu vysvléci erární tepláky. Jaká úleva, konečně zas na svobodě! S mobilním telefonem a počítačem spojený se světem.