Jakmile jsem ale držela v ruce poukaz a věděla, že zítra v deset mám být na mosteckém letišti, moje úvahy prudce změnily směr. Ježiš, co když spadnu, ale tak špatně, že to přežiju. Snad bude v noci pršet, foukat vítr, ráno letadlo nevzlétne a vše se odvolá na neurčito. Zkoprnělá jsem zůstala až do druhého dne. Ráno obloha jako vymetená. Hm, nic se neodvolá. Odjela jsem na letiště s vnitřním nařízením, „těšíš se přece, bude to fajn“.

Piloti už byli připravení a disciplinovaní. Vzdušných turistů, jako jsem byla já, se dostavilo několik. Nikdo nás nenechal dlouho přemýšlet a uvrhávat se do vnitřních zmatků.

Fasujeme oranžovou kombinézu, speciální brýle a jakýsi postroj. Můj kopilot, který bude skákat se mnou (tak se jim říká, přestože nepilotují letadlo), mi na něm upíná kšíry a dokola zkouší jejich pevnost. Mezitím ho testuji. Kolikrát že skočil? Sedm tisíc seskoků? To zní dobře, můj tep se srovnává. Nato ke mě přiskakuje paní ve skafandru s překvapivým sdělením: „Čau, jsem Jana, tvoje kamera,“… Aha… Tady to jde vážně jako na drátkách. Na „sucho“ se učím, co mám dělat až budeme viset ve dveřích. Vlastně jedinou věc: sbalit se do potupné polohy zvané banán. Prostě zkřížím ruce na prsou, prohnu se v zádech, ohnu nohy v kolenou, vyvěsím se a všechno další má v rukou kopilot.

Do mrňavého letadla nás nastupuje deset a těsnáme se na lavice za sebe. Každý kopilot má před sebou svého nováčka. Dozvídám se, že až ten můj zatleská, posadím se mu na klín a on utáhne další z kšírů. V našem případě to docela jde. Když usedají na klín ostatním kopilotům stokiloví pánové, vypadá to bizarně.

Teď už mě adrenalinem brní celé tělo. Dveře v letadle se otevírají. Můj kopilot mě dost radikální stylem dostrkává ke dveřím. Chytne se za tyč v letadle, zatímco mě nechává nesmyslně viset v prostoru. Pode mnou čtyři kilometry hloubky v jemném oparu. Lapám po dechu, balím se do banánu a sprostě nadávám. Než skočíme, opouští ledadlo „má kamera Jana“. Odlepíme se krátce po ní a všichni tři padáme volným pádem. Rychlost je dvě stě kilometrů v hodině. Prý. Kamera Jana se na směje a snaží se upoutat můj pohled, abych měla pěkné fotky a video. Kopilot mi tleská rukama před obličejem, abych se dívala směrem, kam je třeba. „Usmívej se, usmívej se,“ přikazuje. V uších mi hučí, tváře vlají ve větru a já se křečovitě snažím o úsměv. Připadám si trošku nesvéprávně. Kamera Jana rozbaluje padák a mizí nám z dohledu. Ten náš rozbalujeme chvilku po ní. Po minutovém volném pádu je to přímo pohoda. Snášíme se dolů a rozhlížíme se po okolí. Když chci, tahám za šňůry padáku, a tak ve vzduchu prudce opisujeme půlkruhy. Za chvíli jsme dole a pozorujeme jak se k zemi snáší další padáky. Nechce se věřit, že to celé trvalo pár minut.

Fajn, že jsem do toho šla, ale pro jednou stačilo:)