Teprve od roku 2019, poté co kalifornský federální soud nařídil vládním úředníkům předat jejich jména imigračním právníkům, se Americká unie občanských svobod (ACLU) a další lidskoprávní skupiny reálně pokoušejí tyto rozdělené rodiny znovu spojit.

Minulý týden soudu ACLU prezentovala výsledky své činnosti za poslední rok. Její součástí byla i pochmurná statistika s číslicí 545. „Stále je před námi obrovské množství práce. Není jednoduché rodiče nalézt, ale slíbili jsme, že to pro ty děti uděláme,“ řekl Lee Gelernt, právník ACLU, pro The Washington Post. „Je třeba připomenout, že sice hledáme stovky rodin, ale nikdy bychom se o těchto rodinách nedozvěděli, kdyby Trumpova vláda nebyla přinucena ukázat seznamy,“ pokračoval právník.

Úředníci ministerstva pro vnitřní bezpečnost zatím průběh posledního soudního přelíčení nekomentovali, informovala BBC.

Před třemi lety docházelo na hranicích s Mexikem k velmi kontroverznímu rozdělování rodin. Symbolem byly snímky plačících dětí, klečících v prachu na hranicích před celníky. Po třech letech jsou stovky dětí migrantů roztroušených po celých Spojených státech a žijí v pěstounské péči, v lepším případě s příbuznými. To je konkrétní výsledek Trumpovy administrativy v americké migrační politice.

Politika nulové tolerance

Podle oficiálních čísel bylo v roce 2018 rozděleno přes 2 800 rodin. Když vzbouřené veřejné mínění přinutilo Trumpa politiku nulové tolerance zmírnit, byla drtivá většina z nich – přes 80 procent – stále ve Spojených státech. Federální soud nařídil vládě předání záznamů právníkům a obhájcům, včetně Gelernta a jeho týmu v ACLU, kteří se zavázali k „masivnímu a dlouhodobému úsilí“, jak píše The Texas Tibune, „hledání tisícovek rodičů.“

Do dnešního dne se podařilo drtivou většinu rodin z těchto oficiálních seznamů dát opět dohromady. Jenže ony existují i neoficiální seznamy a neoficiální čísla. Nebo lépe řečeno, utajená čísla a seznamy.

Podle The Texas Tribune, který cituje právníky v aktuální soudní při, skutečný počet oddělených rodin je mnohem vyšší. Ještě před oficiálním spuštěním politiky nulové tolerance bylo během tajného pilotního projektu v El Pasu rodičům odebráno přibližně 1 500 dětí, byli mezi nimi i kojenci. Řada rodičů byla deportována a nikdy jim nebyla dána možnost opětovně se sejít se svými dětmi ve Spojených státech.

Data z tohoto projektu jsou neúplná a nepřesná, proto podle lidskoprávních aktivistů je velmi těžké podle nich ztracené rodiče hledat. Vůbec žádné informace neexistují o 283 rodičích, řada z nich se někde skrývá před nebezpečím, které je z původní země před třemi lety vyhnalo. Podle BBC pak bylo 485 rodičů nalezeno. O 187 se ví, kde jsou, ale nedaří se je zkontaktovat. U zbytku jsou informace jen částečné, a rovněž ani s nimi zachránci dosud nehovořili. Podle Gelernta je celkem reálné, že hledání bude trvat ještě roky.

Odlehlé horské vesnice 

Zásadní práci přímo v terénu pak odvádí podle týdeníku Time síť advokátů a lidskoprávních pracovníků vedená newyorskou skupinou Justice in Motion. Často s nesprávně přepsaným jménem nebo s již nefunkčním telefonním číslem pročesávají její zaměstnanci odlehlé, horské vesnice v Hondurasu, Guatemale, Salvadoru či Mexiku.

„Většina z nich je ovládána drogovými gangy. Spíše se v nich domluvíte mayským jazykem Mam než španělsky a vy pro své hledání máte jen minimální informace,“ popsal běžnou pracovní den ředitel skupiny Nan Schivone.

A pak přišel covid. Justice in Motion byla přinucena z důvodu přísných zákazů zavedených na většině území střední Ameriky zcela zastavit svou činnost. „Na jaře jsme museli přestat," potvrdila televizi KQED jedna z honduraských spolupracovnic skupiny Dora Melara. „Nyní se zákazy postupně odvolávají, přesto ale mohu vyrazit do hor pokračovat v hledání jen jednou týdně,“ popsala dnešní stav.

Rozhodně ale ani ona, či snad její kolegové nemají v plánu se vzdát. „Netušíme, kdy zbylé rodiče najdeme, ale nepřestaneme, dokud nenajdeme poslední rodinu,“ slíbil Lee Gelernt soudu.