Takzvaný Nezávislý stát Chorvatsko neboli "Nezavisna Drzava Hrvatska" (NDH) vznikl v dubnu 1941 po německé invazi jako loutkový stát německé Třetí říše a fašistické Itálie. Jeho vedoucí silou se stalo ultranacionální chorvatské fašistické hnutí ustašovců. Existoval až do května 1945 a pokrýval rozlohu dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jeho hlavním městem se stal Záhřeb. 

Etnicky pestrou zemi ovládli nacionalisté

Původní populace téměř sedmimilionové země byla historicky velmi pestrá: samotní Chorvati tvořili zhruba polovinu (3,3 milionu obyvatel), dále zde žilo kolem dvou milionů Srbů, asi 750 tisíc bosenských muslimů, 40 tisíc Židů a 30 tisíc Romů. Podobně pestrá byla i náboženská skladba, odrážející geografickou polohu státu na pomezí střední a jižní Evropy, kde se projevuje také vliv Blízkého východu: Chorvaté byli převážně katolíky, mezi Srby převládalo pravoslavné vyznání, žili zde ale i protestanti.

Skutečnost, že stát ovládlo pod německou a italskou patronací právě extrémistické hnutí ustašovců, usilující po německém vzoru o vytvoření jediného "árijského národa", se stala katalyzátorem tragédie.

"Zbavíme naše nové Chorvatsko všech Srbů v jeho středu, aby se během deseti let stalo stoprocentně katolické," objasnil cíle ustašovců tehdejší chorvatský ministr školství Mile Budak. 

Už 17. dubna 1941 byly přijaty první zákony na "ochranu" chorvatského národa. Dále byly schváleny zákony namířené proti Srbům a Židům. Židé, jimž se nepodařilo včas uprchnout nebo se přidat k jugoslávským partyzánům, začali být transportováni do koncentračních táborů. Buď těch v Německu - nebo do těch, které začaly vznikat na území samotného Chorvatska.

Koncentrační tábor po německém vzoru

Jedním z největších takových táborů se na území Chorvatska se stal tábor Jasenovac, ležící nedaleko současných chorvatsko-bosenských hranic na území obcí Jasenovac a Stara Gradiška. Šlo vlastně o síť pěti postupně budovaných samostatných táborů, mezi nimiž největší byl tábor III, fungující od poloviny září 1941 až do 23. dubna 1945.

Tábor byl vybudován podle vzoru obdobných koncentráků v Německu a podle jejich příkladů fungoval jednak jako zdroj mimořádně levné pracovní síly, jednak jako obrovská vraždící mašinérie. Jeho součástí tak byl pracovní tábor s elektrárnou a cihelnou, jejíž chorvatské označení (ciglana) se někdy používá i jako název tábora. Nepálily se v ní však jenom cihly, ale také živí lidé. Kromě toho tábor disponoval vlastním krematoriem.

Celý Jasenovac fungoval čistě pod ustašovskou správou, jeho správcem byl po celou dobu existence tábora chorvatský ustašovec Vjekoslav Luburić a jeho pobočníkem další Chorvat Dinko Šakić. Německé jednotky zde nepůsobily, Luburiće samotného se pro jeho krutost a brutalitu dokonce i Němci děsili. Podle svědectví, která před časem zveřejnil například Český rozhlas, ho označovali za neurotickou a patologickou osobnost. Vězni, kteří přežili táborové řádění a mohli svědčit, ho nazývali rovnou krvežíznivým šílencem a nejbrutálnějším sadistou, s jakým se kdy setkali. 

Vyhlazovací systém, jaký byl v Jasenovaci vytvořen, vedl k tomu, že se této síti koncentračních táborů začalo přezdívat "balkánská Osvětim".

Hrůznou soutěž vyhrál nedostudovaný františkán

Luburićův přístup, jímž přímo vybízel dozorce jednotlivých lágrů pod jeho velením k hromadnému zabíjení vězňů a označoval to za "vlastenecký akt", vedl pravděpodobně také k hrůzné "soutěži", která se v Jasenovaci odehrála v noci z 29. na 30. srpna 1942. Dozorci se zde vzájemně utkali v tom, kdo zvládne zabít více vězňů.

Hromadné popravy se v tomto koncentračním táboře prováděly často chladnými zbraněmi, aby nebylo slyšet výstřely. A stejně tak tomu bylo i onoho srpnového dne. Stěžejním vražedným nástrojem se stal speciálně upravený, srpovitě zahnutý nůž zvaný srbosjek. Ten se za normálních okolností používal k přeřezávání povřísel u snopů obilí před vložením do mlátičky. Dozorcům v Jasenovaci však posloužil k tomu, aby jím obětem (ženám i mužům) prořezávali hrdla.

"Vítězem" tohoto šíleného klání se stal údajně Chorvat Petar "Pero" Brzica, student práv a člen katolické organizace Křižáků (Krizari). Před válkou navštěvoval i františkánskou kolej v Širokém Brjegu v Hercegovině, v roce 1942 mu bylo 25 let. Zabil prý tu noc až 1360 vězňů, měl však těžkou konkurenci.

"Františkán Pero Brzica, Ante Zrinušić, Sipka a já jsme se vsadili o to, kdo té noci zabije více vězňů. Zabíjení začalo a už po hodině jsem zabil mnohem víc než oni. Zdálo se mi, jako bych byl v sedmém nebi. Nikdy v životě jsem necítil takovou blaženost. Po několika hodinách jsem porazil 1100 lidí, zatímco těm druhým se podařilo zabít jen 300 až 400," uvedl v lednu 1943 ustašovský dozorce Mile Friganović v rozhovoru s psychiatrem Neđo Zecem, dalším z vězňů v Jasenovaci. Záznam rozhovoru cituje anglická Wikipedie.

Friganović pak vzpomínal i na to, jak jím záhy po "největší extázi" otřáslo, když si všiml nedaleko stojícího sedláka, který prý všechno "pokojně sledoval".

"Klidně se na mě díval, jak zabíjím své oběti a jak v největších bolestech umírají. Úplně jsem ztuhl, nějakou dobu jsem vůbec nebyl schopen pohybu. Promluvil s tak neuvěřitelným klidem, že to mnou otřáslo mnohem víc než všechny ty strašné výkřiky kolem nás. Najednou jsem si přál mu ten jeho klid rozbít, vyvést ho z něj tím nejhorším mučením, aby se ke mně přes jeho utrpení znovu vrátila extáze a mohl jsem si to dál užívat," popisoval děsivou noc Friganović.

Muže pak podle svých slov skutečně umučil k smrti, přičemž mu postupně odřezal uši i nos a vyřízl srdce. Zbavit ho jeho vnitřního klidu se mu však nepodařilo. "Dělej svou práci," pronesl prý ztýraný vesničan předtím, než jej konečně zabil. Později se dozvěděl, že než se dostal do Jasenovice, přišel tento sedlák při vyvraždění své vesnice o celou rodinu.

O tom, kolik vězňů té noci zemřelo a kolik jich zabil svým srbosjekem ponurý "vítěz" Brzica, vedou historici dodnes spor. V řadě pramenů se setkáme s již zmíněnou informací, že podřezal 1360 vězňů, novější badatelé však tak velké množství zpochybňují. Nejnižší odhady se pohybují mezi 670 až 1100 vězni.

Ať tak či onak, Brzica byl prohlášen za vítěze a "krále podřezávačů hrdel". Odměnou mu údajně byly zlaté hodinky. Stříbrný servis, pečené sele a víno byly dalšími cenami.

Koncem války padl do amerického zajetí, přes něž se dostal do Spojených států, kde také dožil. Ze své zločiny nebyl údajně nikdy souzen a zemřel podle nepotvrzených zdrojů někdy kolem roku 2010.

Tábor skončil v krvi, jeho velitel také

V dubnu 1945 začali ustašovští dozorci tábor likvidovat. Staré a nemocné vězně povraždili a jejich mrtvoly naházeli do řeky Sávy. Z ostatních pak sestavili pochod smrti, pro nějž se později vžil název Křížová cesta (Križni put). Těsně před příchodem Jugoslávské lidové armády vytvořené z Titových partyzánských jednotek zapálila tábor prchající ustašovská vojska. 

Po válce začalo vyšetřování válečných zločinů spáchaných v táboře, které však nebylo nikdy dokončeno. Spravedlnosti neunikl jen Brzica, ale i hlavní velitel Luburić, který utekl do exilu, nějakou dobu žil ve Španělsku a pobýval i v Římě a Hamburku.

Na rozdíl od Brzici se však nedožil klidného stáří. V dubnu roku 1969 ho v noci někdo napadl v jeho domě ve španělském Carcaixentu a umlátil ho kladivem, Luburić se přitom udusil vlastní krví. Atentát zřejmě provedla jugoslávská tajná policie UDBA, která pronásledovala a likvidovala ustašovské emigranty.