Počasí na autobusové zastávce amerického městečka Fox River Grove ve státě Illinois bylo toho podzimního rána 25. října 1995 chladné. Školní autobus svážející děti do místní školy se asi o dvacet minut opozdil, což dobré náladě nepřidalo. Když konečně dorazil, čekalo děti menší překvapení. Za volantem neseděl řidič, který je vozil obvykle, ale náhradnice Patricia Catencampová.

Žena rovnou přiznala, že jede po této trase poprvé, a požádala děti, ať ji pomohou navigovat. Čtrnáctiletá Katie Krebecková spolu s několika kamarády souhlasila, že to bude nejlepší, a posadila se za řidičku.

Autobus zamířil ke škole. Na to, co se stalo o několik minut později, vzpomíná dnes devětatřicetiletá Katie, provdaná Burrissová, dodnes s mrazením v zádech.

"Rádio hrálo právě písničku Runaway od Janet Jacksonové, když jsme na Algonquin Road zastavili na červenou. Děti, co seděly vzadu, se najednou všechny rozběhly dopředu," vylíčila Katie tehdejší tragickou událost před pěti lety listu The New York Times.

O několik vteřin později narazil do zadní části vozu devadesátikilometrovou rychlostí příměstský vlak, který doslova odřízl karosérii autobusu od podvozku a odhodil ji stranou. Pětatřicet dětí se rozletělo na všechny strany. Katie Burrissové neutkvěl v paměti žádný zvuk srážky ani nárazu. Jediné, na co si vzpomínala, bylo mrtvé ticho, jež se rozhostilo v autobusu bezprostředně poté. "Asi minutu jsem si myslela, že jsem mrtvá," popsala tento okamžik Burrissová. V tu chvíli ještě nevěděla, že sedm dětí srážku opravdu nepřežilo…

Přejezd vedle křižovatky

Srážka autobusu a vlaku ve Fox River Grove zůstává jednou z nejhorších a nejsmrtelnějších nehod v americké historii. Pět dětí bylo zabito na místě, další dvě zemřely později. Jedenadvacet dalších dětí bylo zraněno, včetně Burrissové, která utrpěla těžký otřes mozku a roztrhla si chrupavky v obou kolenou. Mezi nejvážnější zranění dětí patřily zlomeniny lebky a rozsáhlá traumatická poškození vnitřních orgánů.

"Všichni jsme byli v šoku. Co se vlastně stalo, jsem pochopila až v nemocnici, když jsem slyšela zprávy," řekla Burrissová po dvaceti letech.

Záhy po nehodě se ustavil vyšetřovací tým, jenž měl zodpovědět otázku, proč k této katastrofě došlo, zda se jí dalo zabránit a jak něčemu podobnému předejít do budoucna. A členy týmu brzy zaskočilo to, jak do sebe v jeden okamžik těsně zapadlo několik nešťastných faktorů, které všechny přispěly ke katastrofě.

"Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo," shrnul to později advokát Robert Bingle z Chicaga, který v soudních sporech zastupoval mnoho rodin studentů.

Železniční přejezd v těsné blízkosti silniční křižovatky představuje vždy ošemetné místo zvlášť pro velké a dlouhé vozy, přesto však na takové křížení komunikací v průmyslových centrech často narazíme. Aby se předešlo srážce, bývají signalizační systémy železniční trati a silničního provozu vzájemně propojeny, aby se vlaky i automobilová doprava dostaly přes neuralgický bod koordinovaně a nesrazily se. 

Načasování silničních semaforů a vlakové signalizace však na zmíněné křižovatce nefungovalo na sto procent. Jak ukázalo vyšetřování, již v minulosti se objevilo několik stížností na to, že v daném místě došlo k rizikové situaci, jenže příslušné orgány jim nedokázaly věnovat patřičnou pozornost a provoz neseřídily.

Dalším faktorem bylo zpoždění autobusu. Kdyby jel přesně na čas, s vlakem by se bezpečně minul. Své sehrála také nezkušenost řidičky s danou trasou - nebezpečné místo vůbec neznala, protože ji na ně dopředu nikdo neupozornil. Když zastavila na červenou, netušila, že zadní část vozu může zachytit projíždějící vlak. Pozdější vyšetřování ukázalo, že až nad kolejiště vyčnívalo pouze 76 milimetrů karosérie autobusu. Jedoucí vlak však přesahoval okraj kolejí o celý metr.

A konečně k neštěstí tragicky přispěla trochu nešťastná reakce dětí. Když autobus kolem sedmé ráno zastavil za přejezdem, děti v zadní části nejdřív uštěpačně vtipkovaly na účet řidičky, pak na ni ale začaly křičet, ať popojede dopředu. Jak se překřikovaly, Catencampová jim nerozuměla a otočila se k nim - čímž přehlédla, že na semaforu mezitím blikla zelená a ona mohla jet. Křik dětí také přehlušil houkání blížícího se vlaku.

"V autobuse vypukl chaos, takže řidička výstražný vlakový signál přeslechla," uvedl člen americké Národní rady pro bezpečnost dopravy John Goglia, který se účastnil vyšetřování. 

Rychlý vlak

Bohužel, i samotný vlak jel tak, že to v konečném důsledku spíše zhoršilo situaci. Šlo o běžný dvoupatrový šestivagónový příměstský vlak, který v sedm hodin ráno vyjel ze zastávky Crystal Lake a mířil do Chicaga. K nárazu na přejezdu došlo v 7:10.

Prvním problémem bylo, že lokomotiva vlak netáhla, ale tlačila, byla připojena na jeho konec, což mohlo neblaze ovlivnit výhled strojvůdce. A druhým pak to, že právě tomuto rannímu vlaku místní občas přezdívali "Flyer" ("letec"), protože většinou stanic projížděl bez zastavování a mělo povoleno hnát se až devadesátikilometrovou rychlostí. 

Když strojvůdce uviděl na přejezdu autobus zasahující do kolejiště, měl už podle Goglii na reakci příliš málo času. Ačkoli začal houkat a použil nouzovou rychlobrzdu, srážce nemohl zabránit. 

Tragická nehoda nakonec vedla ve Spojených státech k legislativním změnám a přebudování propojených přejezdů napříč celým státem Illinois. Ve školních autobusech přibyly informační štítky, jež informují každého řidiče o přesné délce jeho autobusu. Zásadních změn doznal také signalizační systém, který chrání projíždějící vlaky a provoz motorových vozidel.