V úzké chodbě, kde horníci před pěti sty lety ručně dolovali stříbro, je chladno a vlhko. Voda tekoucí pod prkny na podlaze míří k hraničnímu potoku Svídnice, jehož hukot chůzí do podzemí slábne. Pohyb vpřed s přilbou na hlavě je možný díky lampám na stěnách, ale sedmdesátiletý průvodce Jaroslav Richter nese pro jistotu služební svítilnu. U výstražné pásky, kde se tunel začíná větvit, zůstane stát.

„Dál už nepůjdeme, to bychom mohli zabloudit,“ vysvětlí. Krušnohorská štola Svatého Mikuláše je součástí prastarého důlního komplexu, tvořící přes třicet kilometrů chodeb. Kdysi to muselo být impozantní lidské mraveniště v kopci pod středověkými domy. Dnes je veřejnosti zpřístupněno 240 metrů, kde zůstává bezpečno.

Technické kroužky v centru Amavet v Mostě
Stovky dětí se vracejí do kroužků. Někde jsou ještě volná místa

Richter je v podzemí jako doma. Bývalý důlní elektrikář a záchranář začal dělat průvodce v červenci, kdy se štola ležící na okraji městečka Hora Svaté Kateřiny s podporou radnice opět otevřela pro turisty. Prohlídky jsou v pátek a o víkendu. Přes zimu se památka zavře a na jaře zase otevře. „Během dne sem dorazí v průměru dvacet lidí. Když chce nějaká skupina přijet mimo provozní dobu, tak mi zatelefonují a já přijedu,“ říká průvodce žijící v Horním Jiřetíně.

Prohlídka trvá obvykle třicet minut, z toho polovinu zabere venkovní výklad. „Lidi se dozvědí, co, kdy a jak se tady těžilo, kolik je tu chodeb a štol. Návštěvníkům také říkám, kde vůbec jsme, protože tady je to takové zapomenuté, skoro divočina, a proto se tu lidem strašně líbí,“ říká Richter. Podle něj jezdí hodně Němci, a ne jen z toho důvodu, že štola je pár desítek metrů od státní hranice s přechodem. Před válkou i na české straně štoly žily převážně německé rodiny a někteří potomci se vracejí do míst, kde mají své kořeny. „Jeden turista mi tu ukazoval, kde si jako dítě hrál,“ dodává průvodce.

Snímek z činnosti Českojiřetínského spolku, Petr Fišer (vlevo)
Moldavské nádraží je velkorysá stavba srovnatelná se zámkem, říká Petr Fišer

Možná i proto jsou návštěvníci z německé části Krušnohoří do štoly lépe vybaveni. „Němci si berou gumáky, naši lidi chodí v pantoflích a pak nadávají,“ směje se Richter. Doporučuje i teplejší oblečení, protože uvnitř je koncem léta 11 stupňů. Nedávno se po vytrvalém dešti zvedla hladina Svídnice, a tím pádem teklo ve štole víc vody. Průvodce dal na podlahu prkna, aby lidé přešli. Dobrodružná prohlídka je vhodná i pro děti, ale spíše od věku 6 let, aby chápali výklad a nebáli se, i když ke štole se váží pohádky o permonících.

Průvodce sídlí v malém infocentru, což je dřevěná chatička se sedlovou střechou hned u přechodu. V infocentru Richter prodává vstupenky, pohlednice, turistické známky a vizitky. Když odejde do štoly, na zavřených dveřích na to upozorňuje cedulka. Návštěvník nečeká dlouho. Štola je sto metrů za infocentrem, kde turista najde i malý kemp pro karavany a stany.

64 opuštěných štol

Celé kateřinské důlní pásmo zahrnuje 64 opuštěných štol, kde se kromě stříbra těžily měď, olovo, cín a údajně i stopy zlata. Většina štol nemá jméno. Dolování na úpatí Městského vrchu začalo pravděpodobně ve středověku, ještě před kolonizací Ameriky, ale rozmach je doložen až v 16. století. Na počátku 19. století se rudné žíly v hlavní Mikulášské štole vyčerpaly a spodní chodby v hloubce přes sto metrů zaplavila nečerpaná voda.

„Nikdo dnes neví, jak to dole vypadá, protože všechno je tam zatopené. Ostatní části štoly jsou většinou zavalené a neprůchodné. Těžba tu s největší pravděpodobností nikdy nebude obnovena a štola zůstane turistickou atrakcí,“ prorokuje budoucnost památky Richter.