Kliknutím zvětšíteAutor tehdejšího komentáře, slovenský spisovatel a politik (a také evangelický farář) Martin Rázus příznivcem navrhované odluky nebyl. "Co je církev? Kolikerá je? Jak jsou tyto seřazeny? Nakolik jsou užitečné a tím i přirostlé k srdci lidu? Co jim stát dává a co z nich má?" kladl Rázus otázky a vytýkal předkladateli návrhu odluky, poslanci Theodoru Bartoškovi (propagátorovi volnomyšlenkářství a ateismu, jenž se v roce 1925 stal členem komunistické strany), že si tyto otázky nekladl.
"Maje před očima římskokatolickou církev s její smutnou minulostí v Čechách a na Moravě postavil se už apriori za stanovisko negativní. Rozdílu mezi církvemi nečiní."
Tento komentář poměrně výstižně ilustruje situaci, do níž se katolická církev v nově vzniklém Československu dostala. Za časů habsburské rakousko-uherské monarchie vyznávala církev praxi "unie trůnu a oltáře", jež ji do značné míry svazovala s mocnářstvím. To samozřejmě vyústilo v to, že revoluční odboj vedený za vznik samostatného státu, tedy "proti trůnu", pokračoval bojem "proti oltáři", čili zejména proti katolicismu.
"Pryč od Říma"
Vyhlášení Československa se tak projevilo i protikatolickým naladěním veřejnosti, jíž vadil předchozí loajální postoj církve k habsburské říši. To vedlo jednak k masivnímu odlivu asi 1,4 milionu věřících, kteří v prvních poválečných letech vystupovali z církve pod heslem "Pryč od Říma", jednak k některým obrazoboreckým činům, zaměřeným proti náboženským symbolům.
Nejznámějším z nich se stalo právě ono teatrální svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, zinscenované 3. listopadu 1918 žižkovským bohémem Františkem (Frantou) Sauerem. Ten k tomuto účelu zneužil žižkovské hasiče, jimž namluvil, že stržením sloupu ho pověřil nově ustavený Národní výbor.
Také v následujících letech docházelo ke kácení morových sloupů a soch, zejména pokud zobrazovaly světce Jana Nepomuckého, jenž byl vnímán jako hlavní symbol "doby temna" a násilné rekatolizace českých zemí.
Všechny tyto činy však byly podobně jako Sauerův podnik živelné, vycházely z iniciativy jednotlivců a žádná oficiální instituce je nenařizovala ani nepodporovala. Někteří historici, například Josef Šusta a Josef Pekař, proti nim naopak otevřeně vystupovali. Také čeští politici se od nich distancovali, na druhé straně však zůstávaly vztahy mezi církví a státem složité.
Církví přibývá
Mimo jiné proto, že římskokatolická církev nezůstala jedinou. Při vzniku Československa existovalo na území Čech, Moravy a Slezska sedm a na Slovensku a Podkarpatské Rusi osm církevních organizací, jež uznávalo už rakouské právo. V dalším období se pak vytvořilo ještě několik dalších církví, jimž Rakousko-Uhersko samostatnou existenci nedopřálo.
V letech 1918 až 1922 se tak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku postupně ustavila Československá církev evangelická, v roce 1928 uznaná i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Evangelíci augsburského vyznání dále vytvořili na Slovensku Evangelickou církev augsburského vyznání, s působností i pro Podkarpatskou Rus.
Přechodná ztráta prestiže katolické církve pak přispěla k vytvoření Československé církve, uznané státem v roce 1920 pro Čechy, Moravu a Slezsko a v roce 1925 opět i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Odluka neproběhla
Toto vše vedlo k návrhu, aby mezi československém státem a církví proběhla odluka, zakotvená v ústavě. V roce 1920 začal tento požadavek prosazovat už zmíněný politik Theodor Bartošek, návrh však nakonec neprošel. Mimo jiné díky postoji slovenských poslanců, argumentujících silnějším náboženským cítěním na Slovensku, o němž svědčil i Rázusův komentář.
Schválená ústava proto nakonec žádnou formulaci o vztahu státi a církví neobsahovala. Klíčovým se stal paragraf 124: „Všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.“
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
