V Praze nebo v Brně jsou knihovny tak velké, že v nich nový čtenář snadno zabloudí. V obecní lidové knihovně v Mariánských Radčicích by se neztratil. Je maličká jako planeta Malého prince. Jedna místnost bez elektroniky, za to několik regálů přetékajících literaturou, pár stolů a křesel, umývadlo, obraz Boženy Němcové a pod ní výstava věcí z éry socialismu. Na této planetce vládne od rána do večera ticho, až na středu. To je jediný den v týdnu, kdy se knihovnička na dvě hodiny otevře pro veřejnost. Tu tvoří necelá dvacítka čtenářů.

V knihovně tohoto typu se na čtenáře čeká. Přijdou, nebo nepřijdou? Trpělivá knihovnice Jaroslava Švarcbachová u čekání poslouchá rádio a listuje fotografickou knihou Josefa Lance Královské město Most, město uhlím prokleté. „Vzpomínám, kudy jsem chodila na nákupy,“ říká 74letá rodačka z Mariánských Radčic a nepřestává obracet stránky, kde ji černobílé snímky vrací do uliček starého Mostu. Vybaví se jí okamžiky, kdy s manželem přijíždí vlakem na nádraží, jak přichází na 1. náměstí a už má nakoupeno, vyzvedává manžela v bufetu a jedou zpátky domů.

I mariánskoradčická knihovna, o kterou se jako brigádnice stará, je plná historie. Sídlí v přízemí bývalé obecní školy s vysokými stropy, pod kterými se Jaroslava učila se svými vrstevníky číst, psát a počítat, než přešli do školy pro starší žáky v sousedních Libkovicích.

K péči o lidovou knihovnu se dostala náhodou. Před lety, kdy se uvolnilo místo knihovnice na dohodu, ji oslovila tehdejší starostka a Jaroslava kývla. Knížky měla a stále má ráda, a to je základ. Kouzlo venkova spočívá v tom, že na dvě hodiny v malé knihovně nepotřebuje univerzitní vzdělání. Dříve pracovala v Benaru v Litvínově jako přadlena, pak dělala uklízečku, aby měla víc času na své děti.

close info Zdroj: Deník zoom_in V minulosti podle ní chodilo do knihovny docela dost lidí, ale s příchodem covidu návštěvnost ještě víc poklesla. Některé starší čtenáře už mezi regály nikdy neuvidí. Umřeli. Pro tak malou knihovnu, je to citelná ztráta.

Proto dvě hodiny provozu týdně bohatě stačí. „Někdy se stane, že přijde i šest lidí, jindy třeba jen jeden a nebo nikdo,“ tvrdí knihovnice. Starší děti prý na půjčování knih zcela rezignovaly, protože mají mobily. Chodí jen pár školáčků, kteří mají své průkazky. K evidenci není třeba žádný počítač. Knihovnice si píše výpůjčky postaru do sešitu. U zdi za stolem má klasickou kartotéku se seznamem knihy. Těch jsou ve fondu přes čtyři tisíce.

Kdysi jí při zaškolování jezdila pomáhat knihovnice z mostecké městské knihovny, která v okrese podporuje činnost venkovských knihoven. Spolupráce funguje dodnes a díky tomu mají čtenáři v Mariánských Radčicích k dispozici hodně knih právě z mostecké knihovny. Nejmenším knihovnám se totiž nevyplatí kupovat stále nové knihy, protože mezi hrstkou čtenářů by se rychle protočily a pak by na ně sedal prach.

V Mariánských Radčicích se podle knihovnice nejvíc půjčují detektivky, publikace o historii a knížky pro děti. Sem tam si někdo vezme z regálu milostný románek.

Jaroslavě Švarcbachové se v její rodné obci líbí a možnost bydlet v Praze v minulosti několikrát odmítla. V klidné vsi znala všechny lidi a nemusela se bát o děti. Nová generace je podle ní jiná. „Dřív byly děti taky v partách, ale víc si povídaly. Dnes má každý v ruce mobil,“ povzdechne si mezi knihami plnými dialogů. I když se podle ní doba změnila, klid na vsi zůstal. „Je tu velké ticho. Večer ani psi neštěkají,“ libuje si při čekání na čtenáře. Dnes stále nikdo nejde.

Přesto má podle seniorky stále smysl knihovnu udržovat – papír plný informací, moudra i zábavy v knihách zůstává na stejném místě, zatímco tok dat v elektronických médiích je pomíjivý a mnozí lidé se v něm topí.

Knihovnice se svěřuje, že na jaře moc nečte, protože je víc na zahradě, ale měla ráda kriminální příběhy s kapitánem Exnerem, sešítky Večerů pod lampou a také ji baví historie. „Vždycky si tu něco najdu,“ dodává knihovnice čtenářka.