Kliknutím zvětšíteŠlechtické rody žijící na českém území, ať už českého, moravského nebo mezinárodního původu, neměly mnoho důvodů Masarykovu První republiku milovat. Pozemková reforma z roku 1919 je připravila o půdu, kterou stát ve jménu sociálního smíru vykoupil za třetinu ceny, aby ji odprodal středním a drobným rolníkům. Aristokraté přišli po založení samostatného Československa o své šlechtické tituly a všechny společenské výhody. Většinou nemohli působit ani ve státních službách, ani na vyšších armádních postech ani v úřednickém aparátu. Často neměli z čeho financovat svá dosavadní sídla.
Vše výše uvedené se dotýkalo také českého šlechtického rodu Bubnů z Litic, jehož potomkem byl Mikuláš z Bubna-Litic (někdy psaný též jako Mikuláš Bubna z Litic), narozený 14. června 1897 na rodovém panství v Doudlebech nad Orlicí. „Vždycky jsem pod touto politikou trpěl,“ napsal v německy psaném dopise ze 7. října 1938 své přítelkyni Hedvice Kurzové. „Nikdy jsem nebyl Čech, ale jsem český šlechtic a nic na světě mě od toho nemůže odtrhnout.“
Léta první republiky prožil jako revírník a lesník, i když také doudlebský revír byl na základě pozemkové reformy rozdělen. Mnichovskou dohodu, nutící Československou republiku odstoupit velkou část svého pohraničí hitlerovskému Německu, vnímal jako mimořádně nešťastnou a Kurzové psal, že je z tohoto vývoje velmi smutný.
O rok později, když už na území někdejších Čech a Moravy existoval půl roku protektorát a ze Slovenska se stal fašistický loutkový stát, se spolu s 84 dalšími představiteli někdejších šlechtických rodů rozhodl vyjádřit věrnost českému národu a české státnosti.
Do protektorátní vlády
Osudný zlom přišel začátkem roku 1940. Od dubna předchozího roku „vládla“ druhá protektorátní vláda, jejímž předsedou byl československý předválečný generál Alois Eliáš. Ten byl současně jedním z vrchních velitelů ústřední vojenské odbojové organizace Obrana národa. Pro odboj pracoval i první protektorátní ministr zemědělství Ladislav Feierabend, působící v centrální „civilní“ odbojové organizaci Politické ústředí. Gestapo se ale dostalo jeho ilegální činnosti na stopu, takže ještě v lednu 1940 musel s Eliášovým vědomím a souhlasem utéct na západ. Podařilo se mu to za dramatických okolností, mimo jiné i díky přestrojení za topiče na lokomotivě, v níž přejel hranice.
„Pamatuj si, že jsme obětovanými lidmi a musíme mít statečnost, abychom to vzali na vědomost… Čekej, že budeme přísahat věrnost Hitlerovi a zahraniční odboj budeme ve svých projevech, nikoli však ve svých srdcích, zapírat a snad i proklínat. Dnes je těžko říci, co všechno od nás Němci budou žádat. Je na tobě, abys to v Londýně i v Paříži řádně vysvětlil. Zároveň jim vyřiď, že není třeba, aby na nás brali jakékoli ohledy. Ať dělají, co pokládají za užitečné a nutné pro naše osvobození, bez ohledu na to, jaké to bude mít pro nás důsledky… Jen ať si nemyslí, že jsme kolaboranti, nebo dokonce zrádci,“ vzkázal po Feierabendovi do exilu Eliáš.
Ten potřeboval po Feierabendově odchodu obsadit jeho uprázdněnou funkci a navzdory riziku trval na tom, že i další ministr zemědělství musí být především spolehlivý Čech. Volba padla právě na Mikuláše z Bubna-Litic, protože jako příslušník předválečné šlechty měl větší šanci, že ho Němci budou respektovat. Aristokracie totiž představovala i pro nacisty určitou elitu a nacističtí pohlaváři se rádi viděli v její společnosti. Eliáš si navíc od Bubny-Litice sliboval, že dokáže jako šlechtic jednat s tehdejším říšským protektorem Konstantinem von Neurathem.
„O Bubnovi panoval tehdy všeobecný názor, že jako šlechtic vybuduje si k tzv. protektoru Neurathovi, rovněž šlechtici, kladný poměr, který může býti prospěšný celé české věci,“ popsal to po válce agrární politik Josef Nebeský. Dodal, že Bubna se o to pokusil, ale jeho aktivita vyšla vniveč zejména proto, že Neurath sám vlastně o ničem fakticky nerozhodoval a protektorát místo něj řídil státní tajemník K. H. Frank.
Po Heydrichově nástupu
V září roku 1941 přišel do Prahy jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který ještě v den svého příjezdu nechal Eliáše zatknout. Bubna se v této situaci pokusil prosadit abdikaci celé protektorátní vlády, ale hlasování skončilo nerozhodně: čtyři členové vlády včetně Bubny byli pro, čtyři proti. Zůstat ve funkci se rozhodl také protektorátní prezident Emil Hácha, který se obával o osud dalších svých a Eliášových blízkých spolupracovníků, konkrétně právníka Jiřího Havelky. Toho Němci rovněž zatkli a hrozil mu stejně jako Eliášovi trest smrti, na rozdíl od Eliáše se jej však ještě podařilo Háchovi vyreklamovat.
Zatýkat se začalo také na ministerstvu zemědělství. Gestapo odvedlo Bubnovy spolupracovníky Otokara Frankenbergra, Jana Pedála a Ludvíka Vaňka a přes Bubnovu osobní intervenci u Heydricha nechalo Frankenbergra a Vaňka popravit; propuštěn byl podmíněně pouze Pedál.
Rozhořčený český šlechtic poté podal Háchovi demisi. Souběžně s tím začal úřadovat sám Heydrich, který do čela protektorátní vlády dosadil Jaroslava Krejčího a pod něj i přes počáteční Háchův odpor prosadil řadu svých lidí, včetně Emanuela Moravce na post ministra školství. Bubnu nahradil v čele rezortu zemědělství v lednu 1942 Adolf Hrubý.
„Je nesporné, že Bubna byl během svého působení v protektorátní vládě znám svou neústupností a neohroženým postojem vůči německým okupantům i ryze českým smýšlením. Jak uvedl Hubert Masařík, blízký Eliášův spolupracovník, ve všech situacích, kdy bylo třeba rozhodně vystoupit proti nacistům, bylo na Bubnu spolehnutí… Osvědčil se jako zarytý antinacista a dobrý Čech, který svůj úřad vykonával svědomitě a čestně, jak uvedl Hubert Masařík ve svých pamětech,“ napsala o Bubnovi historička Dita Jelínková z Ústavu pro studium totalitních režimů v publikaci Mikuláš Bubna z Litic a jeho role v protektorátní politice.
Podle Masaříka Bubna věděl o Eliášově a Havelkově spojení s exilem, není ale prokazatelné, že by byl do jejich odbojové činnosti sám nějak aktivně zapojen. Sám Bubna se po válce zmiňoval pouze o tom, že podle instrukcí odboje přemisťoval do průmyslových oblastí některé zásoby, které potají vyňal z německé evidence, aby byly v případě potřeby k dispozici.
Po atentátu na Heydricha byl Bubna při následné krvavé německé odvetě 1. června 1942 zatčen a tři hodiny vyslýchán, gestapo ho ale nakonec propustilo, protože ho zřejmě vyhodnotilo jako bezvýznamného. V tomto smyslu měl větší štěstí než Eliáš, který byl den 19. června 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích popraven. Zbytek války strávil Bubna v ústraní na rodném velkostatku.
Odchod do exilu
Těsně po skončení války, 14. května 1945, byl Bubna podobně jako řada jiných protektorátních ministrů zatčen a 14 měsíců strávil bez soudu ve vazební věznici v Praze na Pankráci.
Během této doby byl na základě takzvaného velkého retribučního dekretu vyšetřován pro podezření z kolaborace, ale protože svůj úřad předal už v lednu 1942 Aloisi Hrubému, před soud se jeho případ nedostal - souzeni byli ti členové protektorátní vlády, kteří zastávali své funkce v letech 1942 až 1945. V jeho prospěch přitom vypovídalo třicet osob, včetně vdovy po generálu Eliášovi Jaroslavy Eliášové, která uvedla, že Bubna se choval neohroženě, podporoval jejího muže v jeho ilegální činnosti a po jeho zatčení naléhal na abdikaci Háchy i celé vlády. Dodala také, že Eliáš Bubnovi plně důvěřoval.
Na základě těchto svědectví byl Bubna v únoru 1947 očištěn od podezření a trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno. Krátce předtím bohužel zemřela jeho žena.
Po únorovém převratu v roce 1948 se rozhodl pro odchod z vlasti. V říjnu téhož roku proto odjel spolu s již dospělým synem Adamem pod záminkou lovu na Moravu a přešel hranice do Rakouska. Bubnova dcera Eleonora, čerstvě provdaná za lesního inženýra Petra Dujku (vzala si ho jako devatenáctiletá v květnu 1948) se nakonec rozhodla zůstat v Československu.
„Manžel mi to hodně vyčítal. On chtěl odejít, možná měl pravdu. Dokonce jsme jednou už byli v Rakousku, přešli jsme pěšky hranice, ještě se to tehdy v přírodě dalo. Chtěla jsem ale zpátky. Manžel pak pomohl tatínkovi a bratrovi Adamovi dostat se přes hranice. Tatínka jsem už nikdy neviděla. Žil v Rakousku, a když v roce 1954 zemřel, nepustili mě ani na pohřeb,“ zavzpomínala v roce 2016 pro magazín Dotyk. Se svým bratrem se shledala až po 35 letech.
Po odchodu do exilu žil Mikuláš Bubna-Litic ve Vídni, zatímco v Československu byl stíhán pro trestný čin ilegálního přechodu československé hranice. Vyšetřovací spis ho charakterizoval jako „velkostatkáře ze společnosti vedoucích kapitalistů a měšťáků první republiky, jehož poměr k nynějšímu lidově-demokratickému zřízení byl krajně záporný“. Rodové sídlo v Doudlebech bylo po únoru 1948 znárodněno. Rodině bylo navráceno až po listopadu 1989.
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
