Málokdo by hledal prosperující podnik v mostecké Stovce. Jeden tam ale je. Čalounictví Recman kdysi obsadilo přízemní prostory zrušené hospody a vrhlo se do práce navzdory okolnímu neklidu.
Jan Recman
Rodák z Mostu, je mu 58 let. Vyučil se nábytkovým truhlářem, pak pracoval v Dehoru a postupně přešel na čalounění. Drobně podnikat začal už před rokem 1989. Čalounictví Recman se zabývá čalouněním nábytku, interiérů aut, lodí a sedel motocyklů, pro které také opravuje a vyrábí brašny.
„Já jsem si tu zvykl. Je tady velký prostor, který nám vyhovuje, protože máme objemné věci. Všichni víme, že je to problémová oblast, ale proč bych se měl stěhovat jinam já, který problémy nedělám?“ vysvětluje Jan Recman, proč v sociálně vyloučené lokalitě zůstává. Jednou se někdo pokusil do čalounictví vloupat, sem tam někdo vytluče okna, ale jen hluk je skoro pořád. Podobným nepříjemnostem by prý čelil i jinde a nedělá z toho katastrofu. Má své zkušenosti. Šest let dělal v libkovické věznici mistra v truhlářské dílně, kde pracovali mladiství delikventi.
Jan Recman je vyučený nábytkový truhlář, který po škole pracoval v dnes již neexistující fabrice Dehor. V její pobočce v Lomu pomáhal vyrábět vše od sedacích souprav po válendy a bytové doplňky. Tam se naučil i čalounění, ke kterému měl už tehdy hodně blízko.
Pracovat na sebe začal před rokem 1989, kdy totalitní režim díky perestrojce povolil lidem po oficiální práci drobné podnikání. „S novinami Rudé právo, kde to komunisti oznámili, jsem šel na Městský národní výbor v Lomu, požádal o nějaké prostory a oni mi poskytli malý krámek. Bylo to někdy na podzim 1988, kdy se už režim pomalu sesypával,“ vzpomíná. V Lomu s kolegou po práci v Dehoru dělali drobné opravy, které trhu chyběly. Také čalounili židle, lavice a spoustu dveří, což byl trend.
Podnikat po hlavním zaměstnání bylo náročné, ale Jana Recmana to bavilo. Krátce po sametové revoluci dal ve fabrice výpověď, udělal si stálou živnost a s kolegou založili vlastní firmičku na nábytek. Vyráběli spoustu věcí do bytu, dávali na ně své čalounění a opravy tehdy ustoupily do pozadí. Novému byznysu se dařilo, protože o kvalitní tuzemský nábytek byl zájem. Jenže pak přišla polovina 90. let a nastoupily zahraniční firmy s levným dovozem. „Jako všichni jsme si mysleli, že když nám to půjde na začátku, tak to bude napořád, ale ono to tak není,“ říká čalouník. Tím, jak byli zvyklí dělat nábytek důkladně, začali být pro trh drazí. „Nikomu jste nevysvětlil, že naše masivní sedačka za 25 tisíc vydrží, zatímco ta za 15 tisíc z Polska, stlučená z latěk, se brzy rozpadne. Lidi šli za cenou, což je logické a dá se to pochopit,“ připouští Jan Recman. Po přehodnocení činnosti se s kolegou rozešli. Po zrušení truhlárny a obchodů s tradičním nábytkem se Jan Recman soustředí výhradně na čalounění, opravy a výrobu doplňků z pravé surové kůže. V dílně ve Stovce s ním pracuje jeho manželka se dvěma zaměstnankyněmi.
Kromě čalounění různého nábytku se malý podnik zabývá čalouněním autosedaček, volantů, řadících pák a motocyklových sedel. Spravuje například prodřené boky sedáků nebo je nahrazuje novým potahovým materiálem. Podle čalouníka je o to velký zájem, protože východní trh stále skupuje na západě ojetá auta a potřebuje je renovovat. „Děláme i opravy lodí. Teď třeba čalouníme kajutu velkého sportovního člunu. Požádala nás o to firma, která zajišťuje kompletní servis pro majitele. Díly nám sem vozí a my je čalouníme,“ prozrazuje Jan Recman. Na počátku své kariéry dokonce k moři za prací jezdil. „S kolegou jsme v Chorvatsku opravovali plachty na lodích a čalounění. Odvezli jsme si tam i šicí stroj. Bylo to krátkodobé, ale zajímavé,“ dodává čalouník.
Stále se zajímá o repase starého nábytku, třeba o populární křesla halabala, která vrací do původního stavu. „Retro je teď v módě. Děláme i pro firmu z Lipska, která má obchod zaměřený na nábytek z éry ČSSR a NDR. Opravujeme pro ně židle a křesla, ale samozřejmě umíme očalounit i klasický historický nábytek. Děláme to podle tradičních řemeslných postupů. Nepoužíváme molitan, ale původní materiály, které jsou dneska na trhu, třeba péra nebo africkou trávu. My jsme schopni uspokojit každého zákazníka,“ upozorňuje mostecký čalouník.
Podle něj je v čalounictví důležitá komunikace, protože lidé mají své nápady a někdy přinesou i nákres nakreslený v počítači. A protože Jan Recman dělá i čalounění interiérů restaurací, kaváren a diskoték, kde se jedná o větší plochy, například stěny a sloupy, probírá řešení také s architekty. „Chceme, aby to vypadalo designově dobře,“ dodává.
Jeho základními pomůckami jsou kromě materiálu automatické pistole na sponky, šicí stroj a ruční nářadí od čalounických jehel po šídla. Dá se tím uživit. „Po čalounictví, ale i po dalších službách roste poptávka. Naše řemeslo je docela náročné na sílu i na přemýšlení, ale po roce 1989 se jako většina učňovských oborů zanedbávalo. Dneska by se chtělo vrátit na výsluní, ale nastává problém, že ho nebude mít kdo učit. Také se obávám, že ti, co se vyučí čalouníky, u oboru nezůstanou, protože nevidí příležitosti. A nás starších už moc není,“ povzdechne si Jan Recman, jeden z mála čalouníků v regionu. Podle něj je v učiliště základ. Sám je vděčný svým bývalým mistrům za dobrou přípravu, díky které ve fabrice vše rychle okoukal a mohl si přibrat čalounictví, kterému zůstal dodnes věrný.
