Aleš Brichta: Rozlišuju lidi na dobrý a idioty

Na narozeninový koncert 6. října do pražského Fora Karlín jste vybral zajímavé složení hostů. Proč jste oslovil třeba Evu Pilarovou?
Evička je kamarádka. Dělali jsme spolu, mám ji rád a máme narozeniny ve stejný den, tak proto jsem ji pozval. A s Petrem Jandou, Pepou Vojtkem nebo Kamilem Střihavkou jsme dlouholetí parťáci z branže, neměli by tam chybět.

Sliboval jste i zahraniční hvězdu. Prozradíte, kdo přijede?
Ukázalo se, že datum 6. října je snad prokletý. Mně se líbí, protože 6. 10. je k šedesátce symbolický, ale všem zahraničním hostům, s nimiž jsem jednal, se nehodilo. Joakim Brodén z kapely Sabaton mi účast přislíbil – má rád moji muziku, psali jsme si maily, vypadalo to, že to klapne. Nakonec z toho sešlo, protože do toho Sabatonu přišel koncert v Atlantě. Byl jsem domluvený také s kytaristou skupiny Gamma Ray a zakladatelem kapely Helloween Kaiem Hansenem – a najednou drc, na stejný datum jim tam spadl koncert v Rio de Janeiru, což je obrovská akce pro čtvrt milionu lidí, takže chápu, že mi Kai musel odříct.

Josef Kubáník: Květa Fialová se mi svěřila, že chtěla spáchat sebevraždu

Myslím, že zmínění hosté stačí.
Taky doufám. Ještě jsem oslovil Karla Gotta, který by rád přišel, ale neví, jak na tom bude zdravotně. Nechali jsme to tedy otevřené s tím, že ho nebudeme nikde uvádět, a když to půjde, přijde. Domluvili jsme se, co by mohl zazpívat a případně z toho bude krásný překvápko.

Koncert si organizujete sám?
Spolupořadatelem je městská část Praha 8, která do toho zapojila také Fond ohrožených dětí a Klokánek, kam půjde část výtěžku. Mám tedy několik partnerů a musím říct, že dát dohromady požadavky všech je za trest. Jeden chce mít velké písmo, druhý malé… Je to děsná práce, i když jsem za spolupráci samozřejmě rád.

Pomáhá vám manželka?
Pomáhá, všechno to chudák odnáší. Holka, která má vystudovanou teologii a cestovní ruch, se teď tady hádá kvůli inzerátu nebo plakátu. Bez ní bych se neobešel. Ani v práci, ani doma.

Vaše žena je Polka. České holky vám nestačily?
Ony ty Polky mají přece jen trochu jinou výchovu pro vztah s chlapem. Fascinovalo mě, že se pořád ptá, jestli něco nepotřebuju. Zkuste si představit, že třeba v půl jedný v noci do mě šťouchla s tím, jestli nemám hlad. Já na to, že něco bych si dal. A ona mi udělala palačinky. To je přece něco úžasnýho. Vybral jsem si dobře. Jasně, že mi občas pije krev, ale to je normální a vzájemný. Je to hodná ženská a to je ten hlavní důvod, proč jsme spolu.

Jakub Kohák: Ve škole jsem býval lajdák. Neměl jsem disciplínu

Je ale o dost mladší.
Mladší? Vždyť je jí sedmatřicet, stará bába to je. Je to jedna z nejstarších žen, s jakými jsem kdy byl.

Co má říkat ona? Taky si nevzala právě mladíka…
No jo, to je pravda, já už jsem dědek, dokonce regulérní, protože dcera má syna Elliotta. Říkal jsem jí – vidíš, jak jsi dopadla. Přijela jsi sem, vzala sis mě a vyfasovala dvě děti a vnuka. Máš to s plným servisem.

Navíc to s vámi nemá právě jednoduché. Máte za sebou zdravotní i finanční problémy…
To je pravda. Vzala si chlapa s holou řití a bydlíme v pronajatém bytě.

Co se vlastně stalo?
Obrali mě jistí brněnští a moravští podnikatelé, od nichž jsem si musel půjčit, když jsem vydával časopis Rockshock. Kvůli distributorské válce jsem přišel o prodejní místa, náklad poklesl na polovinu a já byl v průšvihu. Neměl jsem z čeho zaplatit tiskárnu a další věci. Místo toho, abych ten projekt nechal kleknout, chtěl jsem si zachovat dobré jméno a všechno řádně poplatit. A tak jsem si vzal půjčku, ovšem od pořádně vypečených podnikatelů. Myslel jsem, že to v pohodě zvládnu, jenže jsem netušil, že právě nastala doba, kdy lidi místo nákupu cédéčka začnou muziku krást z netu. Znamenalo to, že všichni muzikanti najednou neměli co do huby. Bylo a je to jako z toho vtipu, kdy jeden muzikant potká druhého a ten mu říká: Člověče, tak jsem si koupil tu tvoji desku. A ten druhý na to: Tak tos byl ty?

Takže jste neměl z čeho splácet?
Zaplatil jsem půl milionu, ale dozvěděl jsem se, že prý to byl úrok z půjčky, o čemž do té doby nebyla řeč. Říkal jsem, že to je trestný čin, že je to lichva. Udělali ze mě idiota. Najednou mi přišel příkaz, že mám zaplatit pořád ty dva miliony, jako bych už půl milionu nezaplatil. Myslel jsem, že to je nějaký omyl, ale místo vysvětlení mi poslali exekuční příkaz a přišli mi vybílit byt. Ukradli mi počítač s texty na novou desku, harddisky s nahrávkou nového alba, koncertní mikrofon, přítelkyni sebrali laptop a já jenom koukal jako blázen. Na kytary i na auto mi dali nálepky „exekučně zabaveno“ a bylo vymalováno. Čekal jsem, že mi seberou i postel, na který jsem ležel. Byl jsem v háji.

Matěj Stropnický o životě na zámku: Na vesnici je víc nepohodlí. Prostě makáme

A to jste nechal jen tak?
Radil jsem se s právníkem a ten říkal, že když podám žalobu, můžu je poslat za mříže na osm až deset let za podvod v organizované skupině, ale na to zase nemám žaludek já. Nemůžu si vzít na triko, že někdo kvůli mně skončí ve vězení. Ale měl jsem to udělat, protože oni rozhodně žádné slitování neměli. Chtěl jsem to celé ukončit tím, že prodám byt dva plus jedna, který jsem měl v Praze na Žižkově, ale když jsem to tomu vypečenému podnikateli říkal, odbyl mě se slovy, že mu právník poradil, ať ode mě nic nebere. Že mám v Praze byty dva a že ze mě dokáže vyždímat víc. Takže jsem přišel o oba byty a bydlím v nájmu.

Měl jste také bar. Ani tam vám podnikání nevyšlo.
To bylo ve stejné době. Říkal jsem si, že mám aspoň bar, který vydělává. Jenže jednou při nahrávání ve studiu Petra Jandy koukám, jak v televizi ve zprávách ukazují záběry, kde kolem mého vývěsního štítu jezdí motorové čluny. Povodeň všechno spláchla. Pěkně se to sešlo, jedna rána za druhou. Říkal jsem si, že jestli mě tohle nezabije, tak už nic. Ale přežil jsem.

Zato zdravotní potíže vás málem zabily…
Měl jsem problémy s hlavou, ucpané krkavice a špatné prokrvení mozku. A právě kvůli špatnému prokysličení jsem měl i drobné mrtvičky. Udělali mi v hlavě takový bypass, kdy mi přes spánek protáhli cévu, aby se mozek líp okysličoval, a už je to v pohodě. Mám taky bypass v tříslech, takže teď držím relativně pohromadě. Ne, že bych lítal po hřišti jako dřív, ale jezdím koncerty, skoro každý víkend hrajeme a kromě zraku, se kterým už ale nic neudělám, si na nic nestěžuju.

Udržujete se třeba sportem?
Ne, protože moje fyzička odešla a už se nevrátila. Zkoušel jsem šlapat doma na rotopedu, ale hrozně mě to nebavilo. Nastavil jsem si tam pro začátek deset kilometrů a když jsem z toho úplně vyřízenej slezl, zjistil jsem, že jsem ujel čtyři sta metrů. Fotbal jsem hrával čtyřikrát pětkrát týdně a bavilo mě to, ale to už nemůžu. A procházky nejsou nic pro mě.

To vás tedy manželka opravdu nedostala v dobrém stavu.
Věděla, do čeho jde. Vzala si prostě starého chudého muzikanta.

Herec Jaromír Nosek: Mám duševní poruchu, ale slušně ji maskuji

Nechtěli jste mít ještě dítě?
Moje žena hned od začátku říkala, že nechce mít děti, protože jakmile někde začnou řvát, nejradši by je uškrtila… Vtipný bylo, když jednou musela na chvíli hlídat malého Elliotta, protože dcera si musela na chvilku odběhnout. Když začal trochu natahovat moldánky, pohladila ho prstem po nose. On se začal usmívat, chytil ji za prst – a v tu chvíli byla Joanna ztracená. Zamilovala se.

Jaký jste byl táta?
Pořád jsem byl v prachu. Nestíhal jsem. Jednou mě pozvali do školy, že děti psaly slohovou práci na téma rodiče. Zástupce ředitele mi tehdy ukázal práci mé dcery, kde mimo jiné stálo, že táta je spravedlivej, bohužel někdy až moc. Začal jsem se smát, ale byla to ta největší pocta, jaké se mi mohlo dostat. I onen zástupce ředitele říkal, že bych na to měl bejt hrdej.

Co jste říkal na to, že si dcera vzala dýdžeje?
Já jsem to ani nevěděl, protože dýdžeje neznám. Říkali mi, že je to nejslavnější dýdžej v republice, vůbec jsem to netušil. Manželce se jednou stala vtipná příhoda v jižních Čechách. Šla do hospody na pivo, tam seděli nějací chlapi a mezi řečí jí jeden z nich říká, že je dýdžej a jestli ho zná. Ona na to, že zná jen jednoho dýdžeje, Chrise Sadlera. Ten chlap z toho byl úplně vyvalenej. Když mu řekla, že s Chrisem chodí na pivo a že si v sobotu bere moji dceru, totálně ho vyřídila.

Vy jste rocker a zetě máte dýdžeje. To nejde moc dohromady.
On je původem metalista. Jeho oblíbené kapely jsou Slayer a Metallica. Jednou v nějakém dýdžejském časopise otiskli Chrisovu fotku zamlada, kde má dlouhý vlasy do pasu a cigáro. U toho byl titulek: Chris Sadler zamlada, to by se Aleši Brichtovi líbilo.

Bavíte se spolu o muzice?
Bavíme, vůbec nemáme žádný problém. Chris je rozumnej a v muzice se vyzná.

Neuděláte něco společně? Teď jsou spojení s dýdžeji populární.
To po mně chtěl Entler Sandman od Metallicy, ale já ho s tím poslal do háje. Nelíbilo se mi to. Říkal jsem mu, že až udělá pořádný remix, kde budou kytary, pak se o tom budeme bavit. Tohle bylo samý tuc tuc, na to já nejsem. A navíc zrovna u týhle písničky jsou kytary zásadní. Chris to naštěstí pochopil, věděl, o co mi jde.

Herečka Alena Mihulová: Že je má dcera lesbička? To mě nijak nezaskočilo

A co dělá syn?
Mladej lítá po světě a má přítelkyni z Kolumbie. Když už jsme u toho, tak to je důkaz, že rozhodně nejsem xenofob. To o mně totiž píšou. A přitom můj dědeček byl ruský emigrant, který seděl devět let v gulagu, protože nesnášel „komanče“, manželku mám Polku, dcera se vdala za Angličana, syn má přítelkyni z Kolumbie, brácha si vzal Mexičanku, manželčina neteř má za manžela Francouze, tetička se strejčkem jsou Švédi. A ještě víc mě naštve, když mi podsouvají rasismus. Můj nejlepší kamarád, se kterým jsem chodil hrát karty a na pivo, je cikán. Mně je jedno, jestli je někdo oranžovej s puntíčkama – já lidi rozlišuju na dobrý a idioty. A úplně nejvíc mě vytočilo, když manželka dala na facebook fotku našeho domácího mazlíčka, ježka bělobřichého, a někdo napsal komentář, že to je důkaz, že jsem rasista. Jen kvůli tomu, že je to ježek bělobřichý. Měl jsem chuť nejdřív rozmlátit počítač a pak toho kreténa najít a rozmlátit mu držku.

Vy jste na sítích docela aktivní.
Ani ne, občas tam něco napíšu, ale nic moc. Hlavně mě nezajímá politika… Nebudu nikomu dělat pitomce. Myslím si svoje. Když jsem teď sledoval všechny ty demonstrace, vzpomněl jsem si, jak jsme v devětaosmdesátém mívali sraz stávkového výboru umělců na PKS (Pražské kulturní středisko – pozn. red.) a chodili jsme na Václavák demonstrovat. Se Štěpánem Smetáčkem, Michalem Prokopem, Martinem Němcem, Petrem Jandou a dalšími. Kdybych věděl, co vím dneska, chytil bych se za ruku, odtáhnul bych se někam nakoupit do samoobsluhy, pak bych sám sebe vzal do hospody na pivo a strašně bych si nafackoval. Tohle jsme přece nechtěli, dělají z nás debily.

Na závěr se vrátím k vašim šedesátinám. Cítíte na sobě ten věk?
Fyzicky ani ne, ale začínám z toho mít psychické deprese. Říkám si: Co bude dál?

 JANA MARXTOVÁ