V souvislosti s novými tituly jsme mu položili několik otázek.

Jak se to přihodí, že vám vycházejí hned dvě knihy prakticky současně?
Je to naprostá náhoda. S oběma nakladatelstvími jsem se domlouval zcela nezávisle na sobě začátkem roku a obě spěchala, aby knížka byla na podzim na knihkupeckých pultech, protože se pomalu začínají kupovat knížky na vánoční dárky. Ale zároveň je velké štěstí, že ty knížky vůbec vycházejí, protože k tomu málem nedošlo.

Co se stalo?
Psal jsem obě takřka současně. Začátkem července jsem měl knihu Jak umírá král prakticky hotovou a druhou knížku o Rožmbercích rozpracovanou, když nenadále zafungovala matka příroda a moje lehkomyslnost. Zapomněl jsem totiž vypnout počítač ze sítě, k mé smůle začala bouřka a blesk udeřil prakticky vedle našeho domu. Nic se nestalo, až na to, že mi shořel počítač. Co horšího, málem s ním vzaly za své i rozpracované texty obou knih.

To vám asi nebylo příliš dobře…
Ani se neptejte. V první chvíli jsem si myslel, že se na další psaní vykašlu. Naštěstí se šikovným počítačovým technikům podařilo texty zachránit, ale počítač jsem si musel pořídit nový. Od té doby, sotva se na obloze objeví bouřkový mrak, vypínám mašinku ze sítě a říkám si: Zlaté staré časy, kdy jsem psal na kufříkovém psacím stroji. Tady vidíte, jak je moderní civilizace zranitelná a že technický pokrok zdaleka není všechno.

Obal knihy.Představte čtenářům vaše nové knížky. Začněme tou první Jak umírá král. O čem pojednává?
Popisuji v ní okolnosti úmrtí celkem patnácti českých panovníků počínaje Přemyslem Otakarem II. a konče naším posledním králem a zároveň rakouským císařem Karlem I. Jak známo, tři z nich padli na bojišti, jak právě zmíněný Přemysl Otakar II., tak Jan Lucemburský a Ludvík Jagellonský. Okolnosti jejich skonu se však značně lišily.
Smrt Přemysla Otakara II. byla ve skutečnosti sprostou vraždou v té době už zcela bezmocného panovníka, král Jan Lucemburský jel ke Kresčaku spáchat spíše okázalou sebevraždu, vždyť jako slepec nebyl asi v boji příliš platný, a Ludvík se na útěku z bitvy u Moháče utopil v rozvodněném potoce.
Další panovníci se však bezprostřední účasti v bitvách raději vyhýbali. Ne snad ze zbabělosti, ale spíše proto, že jejich náhlá smrt by mohla mít osudové důsledky pro jejich zemi.

Co vás při psaní této knihy nejvíce zaujalo?
Jak poměrně nízkého věku se čeští králové dožívali. Vždyť průměr té vybrané patnáctky je pouhých 43 let. Nejdéle žil Zikmund Lucemburský, který zemřel v 69 letech. Jeho otec Karel IV. se dožil dvaašedesáti, Marie Terezie žila o rok déle. Oproti nim Ladislav Pohrobek zemřel v 17 letech na leukémii, což se podařilo prokázat až v roce 1985 antropologovi prof. Vlčkovi. Do té doby byl totiž Pohrobkův nástupce na trůnu Jiří z Poděbrad podezírán z toho, že nechal mladičkého krále otrávit.

Pojďme k té druhé knize Rožmberkové první po králi.
Tuhle knížku jsem se chystal napsat dlouho. Shromažďoval jsem si o Rožmbercích kde co, jako naturalizovaný Jihočech znám dobře místa s nimi spojená a mohu říci, že rod červené pětilisté růže je mou vášní. Jenže teprve při psaní jsem si začal všechny informace urovnávat a velice mi záleželo na tom, uvést mnohé tradované pověsti o Rožmbercích na pravou míru.

Které máte na mysli?
Třeba tu, která byla tolik zpopularizována beletrií a dokonce i filmem režiséra Karla Steklého Svatby pana Voka. Poslední Rožmberk bývá líčen jako bonviván se zálibou v krásných ženách a vínu a kvůli tomu se prý natolik zadlužil, že byl nakonec nucen prodat Český Krumlov. Jenže pravda je trochu jiná.
Petr Vok byl mimořádnou osobností a dokázal vzdorovat i císaři Rudolfovi II. Ale samozřejmě v mé knize se čtenář nesetká jen s Petrem Vokem, ale se všemi Rožmberky a jejich předky Vítkovci. Mimo jiné se dozví, že počátkem 16. století rožmberské dominium málem zaniklo, protože Petr IV. z Rožmberka z nenávisti ke svým synovcům odkázal jeho části jiným šlechtickým rodům.

Co chystáte dál? Píšete něco nového?
Ještě letos mi vyjde další, už v pořadí dvanáctá historická detektivka se dvěma středověkými detektivy Jakubem Protivou z Protivce a mnichem Blasiem. Jmenuje se Jihlavský zlý duch a vlastně jsem jí věnoval svému rodnému městu. V Jihlavě jsem se totiž před šedesáti devíti lety narodil. Jak možná víte, Jihlava se ve 13. století díky objevení ložisek stříbra stala královským horním městem a teprve později ji zastínila Kutná Hora.
Popisovaný příběh se odehrává v době panování Václava IV., kdy stříbrná sláva Jihlavy byla už minulostí a zdejší měšťané bohatli na obchodu se suknem.

Vedle detektivek s Jakubem Protivou píšete ještě knižní sérii v Tajných službách Otce vlasti…
Nerad hovořím o tom, co jsem ještě nedopsal, ale mohu snad prozradit, že už jsem chtěl tuhle sérii ukončit, leč s ohledem na to, že za dva roky si připomeneme 700. výročí narození Karla IV., jsem se rozhodl ještě v ní pokračovat. Proto právě pracuji na dalším románu s dominikánem Pavlem, jakýmsi gotickým Jamesem Bondem, který se bude jmenovat Svatý grál.

Kdy se objeví v knihkupectvích?
Když se všechno podaří tak, jak má, doufám, že na knihkupeckých pultech bude v první polovině příštího roku.

A poslední otázka kdy vás uvidíme v severních Čechách?
Brzo. Místní knihovna v Proboštově u Teplic mě pozvala na besedu, která se bude konat 16. října od 17.00 hodin v zasedací síni zdejšího obecního úřadu. Takže všem zájemcům vzkazuji, že jsou srdečně zváni a že je velice rád uvidím.

Ukázka z nové knihy Jana Bauera s názvem: Rožmberkové první po králi

Oldřich II. z Rožmberka byl nejmocnějším katolickým velmožem v Českém království, v roce 1438 mu patřilo 14 hradů, čímž zdaleka překonával všechny ostatní šlechtice. Vždyť na pomyslném druhém místě byl za ním Hanuš z Kolovrat, který jich vlastnil jen šest. Jenže to pyšnému a chtivému Rožmberkovi nestačilo, chtěl si své statky nejen pojistit, ale ještě zmnožit. Nahrála mu k tomu neklidná doba husitských válek a pak také období čtyřicátých let 15. století, kdy po smrti Albrechta Habsburského neměly Čechy krále. Správně usoudil, že v takových časech nebude nikomu nápadné, když se „objeví" nějaká „nová" listina, samozřejmě s příslušnou královskou pečetí, která Rožmberkům to či ono přiřkne.

Obal knihy.Protože Oldřich nikdy neměl daleko od nápadu k činům, pustil se směle do díla. Ve své kanceláři „náhodou objevil" zhruba třicet listin a ne ledasjakých. Houpaly se na nich pečeti králů Jana Lucemburského, Karla IV., Václava IV. i jeho bratra Zikmunda Lucemburského. Nové listiny byly zřejmě dílem šikovných písařů rožmberské kanceláře v Krumlově, možná i mnichů cisterciáků z kláštera ve Vyšším Brodě, kteří byli zručnými opisovači.

V případě některých dokumentů vlastně ani moc nepodváděli. Prostě jen tu a tam něco připsali na už existující pergamen. Případně na starém pergamenu písaři původní text vyškrábali a napsali tam nový podle požadavku kulhavého Oldřicha. Starší listiny měly tu výhodu, že byly opatřeny původními královskými pečetěmi a vypadaly tím pádem jako zcela autentické. Ale rožmberská kancelář si dokázala poradit i v případech, kdy původní pečeť nebyla k dispozici. Dokázala prostě vyhotovit falešné pečetidlo takové kvality, že nová pečeť byla k nerozeznání od té skutečně královské.

Nejdůležitějším falzem byla údajná listina Karla IV. z roku 1360 potvrzující synům Petra I. z Rožmberka řád dědické posloupnosti podle stařešinského principu. Podle ní se vlády v panství měl ujímat vždy nejstarší příslušník rodu a všichni po sobě navzájem mohli dědit. Tím se mělo do budoucna zabránit případným majetkovým sporům. Na tomto příkladu můžeme vidět, že Oldřichovi zdaleka nešlo o jeho vlastní obohacení, ale také o určitý pořádek v rodinných záležitostech. Dodejme hned, že jeho podvod nikdo neprohlédl a tato údajná listina Karla IV. byla v roce 1493 vlastně legalizována zápisem do zemských desek, tedy jakési dobové „sbírky zákonů". Zfalšovaná listina se tímto způsobem stala oficiálním právním dokumentem.

Dalším významným padělkem byla listina Jana Lucemburského údajně z roku 1333, která potvrzovala text nikdy neexistujících dokumentů Přemysla Otakara II. „Král železný a zlatý" prý těmito doklady přiznával Rožmberkům právo na majetek kláštera Zlatá Koruna. Na celé záležitosti je pikantní, že údajné listiny Přemysl Otakar II. adresoval Vokovi I. z Rožmberka v roce 1264, tedy v době, kdy byl tento velmož už dva roky po smrti. Zkrátka: když je podvod natolik komplikovaný, jako v tomto případě, snadno se do něho vloudí i malá byť podstatná chybička.

Zásluhou dalších padělků si mazaný Oldřich nárokoval značný majetek. Tvrdil, že dostal například hrad Kuklov, tvrz a ves Křemži, ale i města Prachatice, Volary a Milevsko a významné hrady Zvíkov a Hlubokou. Vrcholem jeho prohnanosti pak bylo padělané privilegium krále Jana Lucemburského, podle nějž mohli Rožmberkové předkládat své listiny na veřejnosti pouze v ověřených opisech. Však si hned nechal pořídit v klášterech ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a Třeboni ověřené kopie všech zmiňovaných zfalšovaných dokumentů. Jakmile pak v říjnu 1453 usedl na český trůn mladičký král Ladislav Pohrobek, dal si od něj vykutálený Oldřich prostřednictvím kopií všechny padělky oficiálně potvrdit a už proti nim nikdo nemohl z právního hlediska ani ceknout.

A tak se i stalo. Podvrhy Oldřicha II. z Rožmberka byly dlouho oficiálně uznávanými dokumenty. Dokonce ještě zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký je pokládal za pravé. Teprve koncem 19. století, tedy zhruba po 450 letech, na ně upozornil historik a archivář Valentin Schmidt. A některé podvrhy byly odhaleny dokonce až v roce 1970. Jako podvodník byl Oldřich prostě génius!