David Homola, Míra Kuželka, Martin Studecký, Jaromír Malý, Richard Řeřicha. Od ředitele jedné z mosteckých základních uměleckých škola a jejích pedagogů, přes producenta, hudebníka i režiséra, až po kameramana. To všechno najdete za těmito pěti jmény. Kromě jiného je v posledním roce spojuje zajímavý projekt. Most má jako jedno z mála měst v republice svoji „filmovou akademii“ pro teenagery, kterým už nestačí k zachycení světa mobil.

To si tak jednoho letního dne sedli kamarádi u piva, zavzpomínali na dobu, kdy jim před mnoha lety dal majitel regionální televize Dakr obrovskou šanci zkusit s profesionální výbavou dělat, co je baví. Zachycovat dění kolem sebe. Začátky nebyly snadné, ale příběh měl pokračování a dobrý konec. Nebo vlastně začátek?

Martin Studecký: Byla to neuvěřitelná příležitost. Dostali jsme k dispozici profesionální techniku, prostor na realizaci svých nápadů. Nikdo nás neomezoval, nepřikazoval, jen mírně vedl. Navíc se tam tehdy potkali lidi stejné krevní skupiny, kteří měli chuť se učit, v hlavě plno nápadů. Takhle tehdy v devadesátkách začínal náš vstup do audiovizuálního světa. Dneska je to má profese. Práce, která mě nejen živí, ale navíc i baví.

Jak jste přišel k myšlence, že by se v Mostě měla v tomto oboru vzdělávat mládež?

Martin Studecký: Když jsem tak v posledních letech koukal na kluky a holky s mobily v rukou, jak se pokouší natáčet to, co považují za zajímavé, říkal jsem si, jestli by nestálo za to, dát jim stejnou příležitost, jakou jsme kdysi dostali my. Otevřít cestu těm, kteří možná zcela vážně uvažují o tom, že by svůj dospělácký život chtěli prožít s kamerou v ruce, kteří třeba sní o vlastních filmech. Už máme za sebou nultý ročník, jímž prošli první čtyři žáci, a fakt mám radost, jak je to chytlo, a hlavně, jaký pokrok udělali. Zvládli první krůčky a jsou schopni relativně samostatně realizovat své menší věci. Už dávno přerostli ty, kteří si hrají na youtubery a zahlcují sociální sítě různými skvosty. Další, co je pro život, nejen pracovní, důležité, je schopnost týmové spolupráce, odpovědnost, komunikace, přemýšlení.

Jedna věc je nápad, druhá realizace. Druhým „u piva“ byl Míra Kuželka, osobnost kulturní scény nejen Mostecka, zakladatel společnosti Ponte records. Ten nabídl do projektu nejen své zkušenosti, ale zejména zázemí, profesionální technické vybavení. Proč?

Míra Kuželka: No, když to zlehčím, je to z naší strany trochu vypočítavé. Prostě fakt nemládneme, nebudeme tu napořád, a tak jsme si tak nějak říkali, že si třeba vychováme nástupce. Kromě toho, že třeba vyplníme smysluplně čas dalším, kteří by se jen tak poflakovali. Z toho dost logicky vyplynulo propojení se ZUŠ F.L. Gassmanna, která projekt zaštítila. Ostatně s ní zejména díky skvělému muzikantovi a zvukaři Ríšovi Řeřichovi roky spolupracujeme na různých hudebních projektech. S jejím ředitelem Davidem Homolou jsme se dohodli okamžitě. A stejně jako žáci potřebují kvalitní hudební nástroj, potřebuje odpovídající profitechniku i budoucí zvukař, filmař, režisér. Třeba dáme příležitost dalšímu, kdo bude jednou ve své profesi úspěšný.

Každopádně dalším ve hře je kameraman a střihač Jaromír Malý, který má na svém kontě kromě dalšího spolupráci na filmu Želary a je mezinárodně uznávaným tvůrcem reklamních projektů. A od letošního září bude posilou v týmu audiovizuálních „učitelů“ v mostecké zušce. Co vás k tomu vedlo?

Jaromír Malý: Hodně lidí si myslí, že to není žádá věda, natočit video, taky to s mobilem dělá každý druhý. My ale chceme, aby z kluků byli tvůrci příběhů, zpracovaných podle pravidel filmového řemesla, která platí po celou dobu historie hraného filmu. To je důležité. Ne, aby věděli podrobnosti o technice, která se vyvíjí mílovými kroky, ale aby uměli vytvořit příběh. Aby se naučili natáčet mezi lidmi, zvládali tzv. life věci. A důležitá je i práce se zvukem. Sebelepší film může zazdít špatný zvuk naopak to platí také. Pak je důležitý také střih, aby videa, filmy nebyly plné hluchých, zbytečných míst, aby děj měl spád a sdělil to podstatné bez zbytečného balastu. A nad tím vším je velká pokora k filmovému řemeslu.

Špatný zvuk že může zazdít film? Když je dobrý příběh, skvělí herci? Jak se vlastně zvuk učí?

Richard Řeřicha: Kdybyste se dívali na horor bez odpovídajícího hudebního podkresu, asi by to na vás tak nepůsobilo. My jsme si s klukama, kteří techniku zvládají levou zadní, vybrali sekvenci z jejich oblíbeného animáku, potlačili původní dabing i hudbu a všechno museli nově vytvořit oni sami. Teprve pak pochopili, co obnáší zvolit správnou hudbu pro vytvoření amosféry, vymyslet dialogy, kolik zvuků je třeba doplnit. Pro tenhle školní rok chceme výuku zvukařiny ještě více propojit s výukou základů tvorby filmu.

Jak již bylo řečeno, pod svá křídla si ne zcela neobvyklý liduškový předmět vzala ZUŠ F.L. Gassmanna. Její ředitel David Homola to považuje ze jednu z cest modernizace výtvarného oboru. Zakomponovat ho do rámcového vzdělávací plánu a školního vzdělávacího programu, aby bylo učiněno zadost formalitám, nebylo obtížné. Naplňuje to prý beze zbytku poslání tohoto typu škol. Souhlasí to?

David Homola: Nejde jen o vyplněný volný čas, ale o to, aby vzdělávání vedlo k nějakému výstupu, třeba i na profesionální úrovni. Děti nechodí jen na své hodiny, pořádáme pak i koncerty, výstavy, žáci z dramaťáku vystupují na různých místech. Nápad na audiovizální obor nebo multimediální obor, přišel v pravou chvíli. Proč nepodchytit talenty i v tomto směru, proč neumožnit někomu, aby získal základy pro svou možná budoucí profesi? Máme zázemí v kvalitních profesionálech, jako jsou Martin Studecký, Ríša Řeřicha, Míra Kuželka a Jarda Malý, v jejich zkušenostech. Díky nim i špičkové podmínky z pohledu možností využít moderní techniky. Tak uvidíme.

Autor: Liběna Novotná