Richard Wagner je jedním z nejvýznamnějších komponistů vrcholného romantismu a jako geniální hudebník monumentálních hudebních děl je samozřejmě světově proslulý dodnes. Se svými jevištními výtvory jako například Lohengrin, Das Rheingold (Zlato Rýna), Die Walküre (Valkýra) nebo Götterdämmerung (Soumrak bohů) vytvořil výjimečná díla, která se stala průkopníky divadelního umění.

Fidelio je inspirací pro první symfonii

Richard Wagner se narodil 22. května 1813 v Lipsku jako deváté dítě Friedrichu a Johanně Rosině Wagnerovým a byl pokřtěn v kostele Thomaskirche. Své dětství a léta dospívání strávil z velké části v Lipsku a Drážďanech. Kvůli předčasnému úmrtí svého otce a druhému sňatku své matky se musel vícekrát stěhovat a několikrát byl také dočasně u svých příbuzných, kteří se o něj starali.

Již v žákovském věku se u Wagnera rozvíjela jeho záliba v básnickém umění a komponování. Operní hudebník Christian Gottlieb Müller jej poprvé zasvětil do výuky harmonie. Následně se v roce 1831 mladý Wagner zapsal na hudební fakultu Univerzity v Lipsku a učil se komponování u thomanského kantora Christiana Theodora Weinlinga. Opera Ludwiga van Beethovena Fidelio jej inspirovala ke zkomponování jeho vůbec první symfonie. Bylo mu teprve 17 let, když bylo jeho dílo, předehra B-Dur, poprvé uvedeno na jevišti Lipské opery. V Lipsku tak dozrálo jeho přání a touha stát se hudebníkem.

Kvůli přesvědčení útěk do exilu

Mezi lety 1833 a 1839 pracoval Wagner v operních domech ve Würzburgu, Magdeburgu, Königsbergu a Rize jako vedoucí orchestru, dirigent a na několika dalších pozicích. Jako mnozí další jeho současníci mohl jen těžko vyžít ze svých příjmů, a tak si bral půjčky u zámožných občanů.

Zcela zadlužen Wagner prchl v roce 1839 do Paříže, ale očekávaný úspěch se tam nedostavil ihned. Průlom nastal až s uvedením premiéry opery Rienzi v Drážďanském divadle. Wagner se stal uznávaným operním skladatelem a díky své pověsti se jako druhý vedoucí orchestru dostal do Drážďan. Následně pak vznikla proslulá díla jako Tannhäuser a Lohengrin.

Jako přesvědčený demokrat podporoval také občanskou revoluci, což ho stálo místo. Díky pomoci Franze Liszta uprchl do exilu do Curychu, kde po počátečních problémech mohl pokračovat ve svém úspěšném tažení. Zde vzniklo také jedno z jeho nejdůležitějších filozofických pojednání Das Kunstwerk der Zukunft (Umělecké dílo budoucnosti).

Poté, co obdržel amnestii, vrátil se zpět do Saska, aby mohl mimo jiné dirigovat předehru své opery Meistersingen von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští).

Po počátečních rozpacích se v roce 1870, kdy do Lipského městského divadla nastoupil nový vedoucí Angelo Neumann, dostavil kýžený úspěch a nastala ona vrcholná fáze Wagnerových oper v Sasku.

Peníze od krále

V roce 1864 přivedl Wagnera bavorský král Ludvík II. do Mnichova, čímž pro něj nastalo naprosto bezstarostné období bez obav o finanční zajištění. Mladý král za něj totiž převzal a uhradil veškeré jeho dluhy. V roce 1870 se Wagner podruhé oženil s o 24 let mladší Cosimou von Bülow, se kterou se později přesunul do Bayreuthu. Jejich tři společné děti vyrostly ve vile Wahnfried, kterou nechal Wagner v roce 1874 v Bayreuthu postavit.

V roce 1872 byl položen základní kámen operního domu, jehož stavba byla financována králem Ludvíkem II. Tento dům byl otevřen již v roce 1876 předvedením opery Ring der Nibelungen (Prsten Nibelungův).

Richard Wagner zemřel 13. února 1883 v Benátkách.

Zajímavosti

Cyklus Prsten Nibelungův zabere v opeře čtyři večery, celkový hrací čas činí přibližně 14,5 hodiny. První a nejkratší opera Rýnské zlato trvá obvykle dvě hodiny a dvacet minut, zatímco poslední a nejdelší část Soumrak bohů přibližně čtyři a půl hodiny.

Cyklus je tvořen podle schématu klasických řeckých dramat, kdy vždy po třech tragédiích následovala satyrská hra. Dílo v podstatě začíná až operou Valkýra, přičemž Rýnské zlato je považováno za jakousi předehru. Sám Wagner nazýval Rýnské zlato jakýmsi předběžným večerem, zatímco Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů mají podtitul první, druhý a třetí den, čímž naplňují spíše znaky trilogie.

Rozměr i rozsah díla dosahují epického charakteru, cyklus sleduje boje bohů, hrdinů a mnoha mytických stvoření o magický prsten, který svému majiteli umožňuje vládu nad celým světem. Drama a intriky pokračují třemi generacemi protagonistů, až nakonec skončí v kataklyzmatu všeobecné zkázy v Soumraku bohů.

Richard Wagner napsal pro orchestr rozsáhlé party zahrnující mimořádně rozšířenou dechovou sekci, kde dokonce nechal vytvořit několik nových nástrojů, jako jsou například Wagnerova tuba, basová trubka nebo kontrabasový trombon. Nechal také zbudovat speciální Festivalové divadlo v Bayreuthu (Bayreuth Festspielhaus), které mělo zvláštní prostory pro rozsáhlý orchestr i sbory, které mohly zpívat s přirozenou silou a nepřekřikovat orchestr. Akustika tohoto prostoru patří i dnes mezi nejlepší na světě. Velká část nahrávek této opery z jiných koncertních síní a operních domů trpí nevyvážeností orchestru a sboru.

Základní téma neboli leitmotiv

Ve své eseji Opera a drama (Opera und Drama) popisuje Wagner způsob, jakým by se poezie, hudba a výtvarné umění měly spojovat, aby vytvořily formu, kterou nazval Uměleckým dílem budoucnosti a říkal mu hudební drama. Od té doby již o svých operách hovoří skoro vždy jako o hudebních dramatech.

Jako nový základ pro svá hudební dramata přijal Wagner tzv. Grundthemen (Základní témata), pro které se vžil název leitmotiv. Jedná se o opakující se melodie a harmonické progrese. Tyto leitmotivy hudebně charakterizují osobu, dění, emoce nebo charakter na scéně (tzv. návody k pocitům). Zatímco jiní skladatelé už použili leitmotiv před Wagnerem, Prsten Nibelungův byl pozoruhodný jak rozsahem, v jakém byl použit, tak v genialitě jeho kombinací. (V Soumraku bohů je Siegfriedova cesta po Rýnu doprovázena rapsodií na Siegfriedovo téma, která přejde v leitmotiv Rýna konečně v motiv Gibichungovo síně.)

Některé aspekty systému leitmotivu přitahovaly kritiku jako příliš zřejmé a jednoduché. Například Theodor Adorno ve své eseji Při hledání Wagnera (In Search for Wagner) spekuloval, že sám Wagner nevěděl, jak cyklus ukončit, a tak jen zkombinoval dohromady několik obvyklých motivů. Adorno tvrdil, že závěrečné akordy a melodie cyklu (tzv. motiv Vykoupení láskou) byly použity jenom proto, že zněly nejkrásněji…