Letos totiž od výbuchu na dole Nelson III v Oseku na Teplicku uplynulo rovných osmdesát let. Proč k němu došlo, kolik si vyžádal obětí a k čemu vedl?

„Katastrofa na hlubinném dole Nelson v Oseku u Duchcova v severočeském hnědouhelném revíru byla jednou z nejtragičtějších událostí meziválečného období. Náhlá smrt 142 horníků a dodatečně dvou dalších obětí při zmáhacích pracích otřásla vědomím všech společenských vrstev bez rozdílu sociální, národnostní či politické příslušnosti," říká k významu události Vlasta Tichá z Regionálního muzea v Teplicích.

Důsledkem důlního neštěstí bylo podle ní zjištění vážných nedostatků při dodržování bezpečnosti důlních provozů, při zajištění pracovních podmínek i při provádění účinné kontroly. „Nelsonská tragédie se proto stala podnětem kritických úvah, které vedly ke změnám zákonných opatření a ke zvýšení ochrany pracujících v hornictví," upozorňuje Vlasta Tichá.

Osudná odpolední směna

Důl Nelson na hnědé uhlí byl vybudován v roce 1876 anglickou těžařskou společností založenou Williamem Refeenem v Oseku v blízkosti nádraží duchcovsko podmokelské trati. Své pojmenování získal podle britského admirála napoleonských válek.

Výbuch uhelného prachu důl zcela zničil.

Ve středu 3. ledna 1934 v 16 hodin 45 minut došlo na dole Nelson III k výbuchu uhelného prachu, země se otřásla a z těžních věží dolu vyšlehly plameny. V okamžiku exploze byla pod zemí celá odpolední směna 142 horníků. Těžní věže byly nakloněny, třídírna uhlí, strojírna i správní budova zdemolovány. Vstup do jámy byl troskami zcela zasypán. Na místo neštěstí se brzy dostavily záchranné sbory nejen z dolu Nelson, ale i z okolních dolů a hasičské oddíly z celého duchcovského okresu. Vyděšení lidé z okolí se sem sbíhali, mezi nimi ženy horníků z odpolední směny.

Zachránili se jen čtyři havíři

Kolem šesté hodiny se objevili čtyři živí havíři, kteří unikli větrnou jámou Nelson VII. Záchranáři provedli několik pokusů o sestup do větracích jam, avšak jedovaté důlní plyny znemožňovaly další záchranné práce. Do podzemí se nakonec navečer dostalo záchranné mužstvo z dolu Alexander, vybavené kyslíkovými maskami. Celou noc pak sjížděli další horníci do šachty VIII a o půl čtvrté ráno se jim podařilo proniknout do dolu Nelson III. Našlo se pouze 11 mrtvých, dva lidé zahynuli v troskách důlních budov.

Následující den musely být důl Nelson III i s 81 havíři a jeho odbočka Nelson VIII se 48 havíři z bezpečnostních důvodů zazděny, trvající požár mohl způsobit další exploze. Důl přesto dále hořel takovým žárem, že byly i poklopy jam žhavé. Za dva dny došlo k dalším výbuchům. Bylo jasné, že nemohl nikdo přežít. Většina horníků zemřela otravou oxidem uhelnatým, který se vytvořil výbuchem uhelného prachu. Někteří zemřeli silou výbuchu, upálením.

Výbuchu šlo zabránit…

Ještě v den exploze přijeli před půlnocí do Oseka ministr veřejných prací Jan Dostálek, ministr vnitra Jan Černý a následujícího dne i předseda vlády Jan Malypetr s ministrem sociální péče Ludwigem Czechem. Dostavil se předseda senátu Národního shromáždění František Soukup, řada poslanců, zástupců odborových organizací a báňských úřadů. Přednosta revírního báňského úřadu v Mostě, vládní rada Karel Jůzl, byl okamžitě odvolán ze své funkce.

Byla jmenována vyšetřující komise složená z báňských odborníků a znalců. Zjistilo se, že katastrofa nenastala nepředvídatelnou živelní pohromou, ale šlo o výbuch špatně uskladněného a neodklízeného uhelného prachu vznětem požárních plynů, jemuž bylo možné vhodnými opatřeními zabránit.

V popředí na snímku čtveřice horníků, která se zachránila únikem větrnou jámou Nelson VII.

Důl Nelson III totiž nebyl považován za nebezpečný z hlediska možného výbuchu, i když se tam vyskytovaly zápary a požářiště. Ale po zavedení nové dopravní technologie pomocí nátřasných žlabů se extrémně zvýšila produkce uhelného prachu, který byl nedostatečně zkrápěn. Na výstražné signály, že něco není úplně v pořádku, nebylo reflektováno. Čtvrtý den po výbuchu zatkli vedoucího inženýr dolu Stephana Beissera.

Na pohřeb přijely desetitisíce lidí

Nelsonská tragédie vyvolala nebývalý ohlas nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Proběhly protestní demonstrace a stávky horníků. Areál šachty musel být hlídán desítkami četníků. Osmého ledna 1934 se konal v Oseku pohřeb 13 obětí nelsonské katastrofy (129 ostatních mrtvých zatím zůstalo pohřbeno v zazděných hlubinách dolu). Rakve s ostatky byly z márnice oseckého hřbitova přeneseny na katafalk na nádvoří cisterciáckého kláštera, kde proběhl církevní obřad. Poté šel pohřební průvod za zvuku zvonů a sirén mezi tisícihlavým špalírem na osecký hřbitov.

Mezi oficiálními účastníky pohřbu byli i zástupci vlády. Odhadem bylo na pohřbu přítomno 60 až 80 tisíc lidí z celé republiky. Téhož dne byli zatčeni ústřední ředitel Mostecké uhelné společnosti Hermann Löcker, báňský ředitel Vilém Karlík a pět zodpovědných pracovníků z dolu Nelson (záhy ale na kauci MUS propuštěni).

Na Duchcovsku se na dolech na znamení smutku ten den nepracovalo. Praha vzdala poslední čest obětem, ve tři hodiny odpoledne byla rozžata všechna uliční světla a doprava na hodinu stála. Ve prospěch pozůstalých byly organizovány sbírky mezi jednotlivci i mezi institucemi.

Po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Přesto situace pozůstalých nebyla dobrá, a tak hornické vdovy již 19. ledna na Nelsonu demonstrovaly za proplacení mzdy po svých zemřelých mužích, po dalších neúspěšných protestních akcích se 27. března odebraly protestovat k parlamentu do Prahy. Jejich požadavky však nebyly splněny a tak 106 vdov a 41 sirotků odjelo 12. dubna opět do Prahy. Teprve 28. dubna vláda rozhodla o rozdělení sbírky 3 300 000 korun mezi pozůstalé. Třetina byla vyplacena v hotovosti, dvě třetiny uloženy sirotkům na vkladní knížky.

Dne 28. června 1934 došlo na Nelsonu III k dalšímu výbuchu nahromaděných plynů při otevírání zazděného dolu, O život přišli dva havíři. Počet obětí tak stoupl na 144 osob.

Osobně nikdo vinným uznán nebyl

Mostecká uhelná společnost se stále zdráhala vyplatit vdovám dlužnou mzdu po havířích. V zazděném dole totiž dosud zůstávala těla 104 havířů. Vdovy podaly na společnost žalobu, ta však byla zamítnuta. Mezitím probíhaly vyprošťovací práce a ostatky mrtvých byly postupně vynášeny. To trvalo přes čtyři roky, poslední tělo bylo vyneseno koncem února 1938. Stejnou dobu bez úspěchu usilovaly pozůstalé ženy o odškodnění několika žalobami. Soud rozhodl těsně před okupací československého pohraničí. Jako příčinu katastrofy stanovil explozi uhelného prachu, vyvolanou výbuchem požárních plynů a způsobenou vyšší mocí. Za havárii nebyl nikdo osobně uznán vinným.

Škody způsobené explozí byly tak obrovské, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až v roce 1941, kdy byl přičleněn k dolu Alexander.

Zpracovali Ivo Chrástecký a Pavlína Boušková