Důl Centrum v Dolním Jiřetíně, založený v letech 1888 - 1889, je posledním z uhelných hlubinných dolů v severočeské pánvi, v němž se ještě těží. Jeho uzavření se však blíží. Jediné, co zbude po čtyřech stech let tradice hlubinné těžby na severu Čech, bude muzeum.

Tak to alespoň říká Zbyněk Jakš, ředitel Podkrušnohorského technického muzea (PTM). To vzniklo v roce 2003 v areálu uzavřeného dolu Julius III v Mostě Kopistech. Dnes už je častým cílem turistů i školních výprav.

„První zmínka o dobývání uhlí na severu Čech se objevila v roce 1403 v tzv. Duchcovské knize. Je v ní zápis o nákupu pozemků k dolování. Zpočátku se dobývalo hlubinným způsobem, vznikaly různé šachtičky. Tehdy se uhlí ani nepoužívalo k topení, ale jako popel k hnojení polí! To lidé málo vědí…," začíná historický exkurz Zbyněk Jakš. Časem přicházely nové a nové technologie, používané k dobývání uhlí, jako například ruční pumpy na odčerpávání spodních vod, různé měchy a s tím se muselo udělat odvětrávání šachet. To umožnilo dostávat se do větších hloubek.

„A tak se hlubinné dobývání zdokonalovalo až do současného stavu, kdy je větší výrubnost a technologie jsou na takové úrovni, že jsou hodně bezpečné. Převážně se používá k dobývání uhlí způsob stěnování, když dříve to bylo hlavně komorování," vysvětluje ředitel PTM.

Jaký je mezi způsoby rozdíl?
Dobývání komorováním bylo dost nebezpečné. Docházelo při něm i k odtržení stropu, které mohlo havíře zavalit, způsobit vážné úrazy pádem hornin. Oproti tomu při stěnování, kde se pracuje pod ocelovými sekcemi, takové nebezpečí bezprostředně nehrozí. A využívají se kombajny, takže té nejtěžší fyzické práce ubylo. Dříve se vše dopravovalo po pasových dopravnících a muselo se překládat…

Jak stará, či mladá, je historie povrchové těžby uhlí?
Povrchová těžba začínala v severních Čechách za první republiky, kdy vznikaly první kombinované lomy: provedla se skrývka, ale uhlí se dobývalo ještě hlubinným způsobem. Přišly ke slovu nové technologie jako parní bagry, korečková rypadla, až po dnešní vpravdě moderní rypadla, která v sobě mají třeba GPS nebo hlídače kovů.
Povrchovou těžbou se dá odebrat celá sloj uhlí, což hlubinným způsobem nešlo. Výrubnost je stoprocentní, oproti 40 % při komorování pokud vše šlo, jak mělo a 60 % při stěnování.

Jste členem Spolku severočeských havířů. Členové hornického cechu byli vždy hrdí na své tradice. Jak je to dnes?
Při hlubinném dobývání se ve starších dobách museli chlapi spoléhat jeden na druhého, nemohla mezi nimi být žádná velká rivalita. Měli právo shromážďování, pořádají svoje tzv. sese, jak my říkáme šachťáky a třeba slavnost s rituálem, jakým je Skok přes kůži, při němž se přijímají adepti havířského řemesla. Počátky slavnosti Skoku přes kůži jsou někde v 19. století. Kůže, v hornickém slangu zvaná flek, byla původně kožený kus přišitý na hornickou kytli, na níž si horník při práci v dole sedal. Jako slavnostní část oděvu byla pak kůže na kytli nošena i na tzv. hornických parádách. Skokem přes kůži dokazoval nováček, že je hoden studovat hornictví nebo hutnictví na báňské akademii.

A Spolek severočeských havířů?
Po roce 1989 došlo k útlumu hlubinného dobývání uhlí a počítali jsme s tím, že se zavřou všechny šachty. Proto jsme se rozhodli založit spolek, který bude mít v první fázi za úkol založit hornické muzeum a udržovat tradice. Myslím si, že se nám to daří. Spolek severočeských havířů má dnes už v celém regionu velký ohlas. Žádají si nás na výpomoc při spoustě akcí, například při Mosteckých slavnostech. Už jsme si udělali jméno, muzeum funguje, cíl, který jsme si dali, se daří plnit. Za udržování hornických tradic spolek dostal ocenění Český permon, které uděluje Sdružení hornických a hutnických spolků České republiky. V současné době máme okolo 60 členů, ale i desítky spolupracovníků a kontakty do Něměcka nebo na Slovensko.
Máme už docela jméno, a tak se nás kolegové z jiných spolků chodí ptát, jak co děláme. Nechali jsme zhotovit nový prapor, dali jsme ušít historické uniformy podle předpisu z doby Rakouska Uherska, které máme jenom my. Spolek připravuje lidi z detašovaného pracoviště Vysoké školy báňské na Skok přes kůži.

Vraťme se k muzeu. V roce 2007 jste otevřeli první a letos další část expozice na povrchu, která věrně přibližuje prostředí hlubinné šachty. Na co, kromě toho, návštěvníky lákáte?
Asi největší raritou, které muzeum nabízí, je těžní parní stroj z roku 1891, který byl vystavován na Jubilejní zemské výstavě v Praze. Takže my hrdě říkáme, že je stejně starý jako rozhledna na Petříně. Jedním z dalších unikátů je nádoba na vytahování uhlí z hlubinné šachty, která dokáže vzít naráz 10 tun uhlí a tento kolos, sám vážící 10 tun, poté, co dostal uhlí na povrch, je sypal rovnou na pasy. Nebyly tedy potřeba žádné vozíky… Pro představu, do vozíků v našich podmínkách se vešla jedna tuna uhlí a jsou i pro dvě tuny.
Máme tu i největší sériově vyráběný buldozer, který odhrne najednou 20 kubíků zeminy. I já jsem ho řídil a málem ho dostal, jak se říká, na zadní. Plyn zapnete knoflíkem a dole je pedál, který sešlápnete. A myslíte si, že stroj pojede. Ale nejel. Musíte ho pustit. Tak mi to říkal kolega. Ovšem netušil jsem, že pedál se pouští postupně a buldozer se tak rozjíždí.
Unikátnost našeho technického muzea je v tom, že se snažíme, aby všechny exponáty byly funkční. To je ideální pro to, aby si návštěvníci uvědomili, jak všechno funguje.