„Veřejný ochránce práv má chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí. Zároveň provádí také preventivní návštěvy míst, kde mohou být lidé omezováni na svobodě, a usiluje o respektování jejich základních práv. Ochránce rovněž přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a ochraně před diskriminací," tak zní náplň funkce, kterou od února loňského roku vykonává Anna Šabatová. Kolik stížností stihla vyřešit, jak se jí spolupracuje s úřady nebo co považuje za největší problém, prozradila v rozhovoru pro Deník.

Absolvovala jste návštěvu na Krajském úřadě v Liberci. Jednali jste s jeho ředitelem o něčem konkrétním?

Ne, nejednali jsme o ničem konkrétním, a tak to bylo zamýšleno. Po nástupu do funkce jsem se rozhodla, že objedu všechny kraje a navážu kontakty s řediteli krajských úřadů a tajemníky dvojkových a trojkových obcí. Účelem návštěvy tak není řešení konkrétních případů.

Je to začátek užší spolupráce mezi institucí veřejného ochránce práv a jednotlivými kraji?

Spolupráce vyplývá ze zákona. Pokud vedeme šetření, úřady by s námi měly spolupracovat. V některých případech může být jednodušší, a zákon to nevylučuje, zavolat a vyřídit nějaký drobnější problém rovnou, bez oficiální písemné korespondence. Ombudsman nemá být pouze formální instituce, ale má se snažit pomáhat lidem všemožným způsobem. Návštěvy jednotlivých krajů jsme zvolili v rámci strategie, kdy chceme dokázat, že instituce veřejného ochránce práv není nepřítelem. Krajské úřady naopak mohou mít prospěch z naší činnosti.

V jakém smyslu?

Například z našich odborných publikací. Seznámili jsme je také s naší novou evidencí stanovisek ochránce (ESO), kde mohou dohledávat naše stanoviska, pokud budou řešit nějaký složitý případ. Ochránce se totiž již dříve mohl zabývat obdobnou věcí a zpráva může obsahovat jeho odborný názor založený na podrobném vysvětlení a argumentaci. Nabízíme také různá odborná školení. Vycházíme z naší praxe, kdy řešíme případy z celé republiky.

Jak probíhá vaše šetření?

Někdo se na nás například obrátí se stížností a my pak zjišťujeme, co přesně se stalo, a hodnotíme, zda úřad rozhodl správně nebo ne. Snažíme se pak úřady přimět, aby případnou chybu napravily. Závěry z jednotlivých případů se současně snažíme zobecnit. V ESO používáme i tzv. právní věty, což je jakési ponaučení nebo závěr, který se snažíme formulovat obecně, aby se dal využít i v budoucnosti pro řešení podobného případu.

Zmiňovala jste, že veřejný ochránce práv není nepřítelem. Je toto vnímání vaší instituce časté? Je to něco, co byste ráda změnila?

Musím říct, že za rok a čtvrt, co jsem ve funkci, mám pocit, že si na nás úřady zvykly a vědí, odkud kam sahá naše pravomoc. Řekla bych, že s řadou úřadů, máme velice dobrou komunikaci a daří se nám uplatňovat naše stanoviska.

Zvykli si na vás i lidé? Roste, nebo klesá zájem o vaše služby z řad veřejnosti?

Od začátku fungování instituce platí, že počet lidí, kteří se na nás obracejí, roste. V prvních letech to bylo okolo čtyř tisíc žádostí ročně, po několika letech jsme se dostali na šest tisíc a v loňském roce už to bylo asi osm tisíc žádostí. Ze statistik se pak dá odhadnout, že tento rok jich bude zase o něco více.

V Libereckém kraji se nedávno řešilo vaše stanovisko a hodnotící zprávy ohledně ubytovacích zařízení pro seniory, která poskytovala služby, na které neměla oprávnění. Odkud vzešla iniciativa prověřit tato zařízení?

My máme ze zákona dáno, že musíme dělat preventivní kontroly. To znamená, že nereagujeme pouze na stížnosti, ale problematice se věnujeme dlouhodobě. V praxi to pak vypadá tak, že provedeme několik kontrol návštěv, vypracujeme z nich zprávy a z toho vzejde nějaké všeobecné stanovisko doporučení. V Libereckém kraji to probíhalo podobně, prověřovali jsme zařízení, tak jak jsme se o nich postupně dovídali. Neregistrovaná zařízení porušují zákon tím, že nemají potřebné oprávnění k poskytování pobytových sociálních služeb, hlavním problémem však je, že služby neposkytují kvalitně.

V čem vidíte příčinu nárůstu podobných zařízení?

Tato zařízení suplují určitý nedostatek pobytových služeb pro seniory. Moje doporučení pak je, aby zařízení buď požádalo o registraci a fungovalo v řádném režimu, nebo ukončilo činnost. Úřady pak žádám, aby se zabývaly nelegálním poskytováním sociálních služeb. Současně je nepochybně potřeba, aby se zvýšil počet legálně poskytovaných služeb. To se týká pobytových služeb, ale také terénních, které by udržely lidi déle v jejich domácím prostředí.

Ukázalo se během vašeho šetření, proč se tato konkrétní zařízení neregistrují a poskytují sociální služby v rozporu se zákonem?

Vychází to částečně z neinformovanosti lidí samotných. Někteří lidé totiž nevědí, že nejsou v registrovaném zařízení. Podívají se na internet, najdou zařízení s nějakým sympatickým jménem, přijedou se na ně podívat, tam ho laskavě přivítají a pak si domluví potřebnou službu pro svého blízkého. To, že je něco špatně, neuvidí na první pohled. Částečně je to tedy důsledek neznalosti, proto jsme se na to snažili upoutat pozornost.

Vrátil bych se ještě k počtu stížností, které každý rok dostanete. Lze z nich zjistit, z jaké oblasti lidé nejvíce žádají o pomoc?

Ano, máme pravidelnou statistiku. Nejčastěji přicházejí stížnosti z oblasti sociálního zabezpečení. Platí to celých 15 let fungování naší instituce. Týká se to starobních, invalidních důchodů a všech typů dávek. Další nejpočetnější jsou stížnosti na stavební úřady.

Čeho se stížnosti na důchody a dávky týkají konkrétně?

Lidé se na nás obracejí s podezřením, že jim důchod nebo dávka byly vypočítány špatně, nebo že jim nebyly přiznány, případně že úřad špatně stanovil datum invalidity.

Objevuje se ve vaší statistice také diskriminace?

Ano, loni jsme řešili téměř 400 případů tvrzené diskriminace. Diskriminaci jsem zjistila v sedmnácti případech. Ve třinácti dalších k diskriminaci pravděpodobně rovněž došlo, ale pro nedostatek důkazů se mi ji nepodařilo prokázat.

Narážel jsem na diskriminaci ve vzdělávacím systému, kdy Česká republika je dlouhodobě kritizována za umísťování romských dětí do zvláštních škol.

Zatím jsem řešila pouze případ, kdy rodiče přihlásili své dítě do první třídy základní školy, a nebylo přijato. Postup při zápisu se rodičům zdál nestandardní, což se nakonec prokázalo i v našem šetření.

Jak se taková situace řeší?

Je to složité, přestože jsme konstatovali, v čem byl postup školy nesprávný, mělo to pouze symbolický význam, protože si rodina nakonec našla jinou školu, která odpovídala jejich představě.

Vidíte nějakou naději na řešení tohoto problému?

Musíme tento problém vyřešit, ale je to dost těžké. I někteří učitelé si myslí, že je tento diskriminační postup správný. Školy argumentují tím, že mají moc dětí a málo pracovníků na to, aby tito pracovníci dětem věnovali individuální péči. Faktorů, které k této diskriminaci přispívají, je totiž několik.

Objevil se během vašeho působení nějaký nový problém, který musíte řešit?

Myslím, že jeden z nových problémů nás teprve čeká. Pravděpodobně jste už slyšel o doplatku na bydlení, k jehož poskytnutí je nově zapotřebí souhlasu obce, pokud žadatel bydlí na ubytovně. To myslím zamotá hlavu úřadům, obcím. A lidem hrozí, že přijdou o bydlení. Já osobně jsem na úskalí nové úpravy upozorňovala již v průběhu schvalování. Teprve se uvidí, jak si s tím poradí praxe.