Všechna rána od pondělí do soboty začínají stejně – vyzvednutím Mosteckého deníku ze schránky, uvařením kávy a uvelebením se do svého oblíbeného křesla. Pro paní Marii Müllerovou letitý rituál, bez něhož si start do nového dne snad ani neumí představit.

„Začnu vždycky křížovkou. Ty miluji. Poté začínám číst. Noviny si projdu celé, protože mě zajímá všechno," říká ve svém obýváku, kde je momentálně doslova obklopená květinami a dárkovými koši. Ve čtvrtek jí bylo devadesát let.

Když v novinách najde něco zajímavého, vystřihne to a často také zavolá svým příbuzným. „Četla jsem Průboj, předchůdce Mosteckého deníku, na který jsem pak plynule přešla," pokračuje Marie Müllerová.

Narodila se v roce 1925 v Mariánských Radčicích. V dospělosti se pak přestěhovala do Litvínova. „Bydleli jsme s manželem v Leninově ulici, dnešní Tržní," upřesňuje. Později se stali občany Meziboří, kde získali byt v tehdy novém panelovém domě naproti radnici. „Dostali jsme ho od podniku. Můj kolega ho nechtěl, protože měl domeček. Tehdy další pracovnice řekla: Vždyť nemáte nějaké extra bydlení, tak si ho vezměte vy. A bylo to."

Tím podnikem byly Potraviny Most, kde pracovala od ukončení školy až do důchodu a prošla zajímavým kariérním postupem. Začala jako prodavačka v duchcovské pobočce, odkud zanedlouho zamířila do Mostu na ředitelství. „Měla jsem ekonomické vzdělání a oni v Mostě někoho takového potřebovali, tak mě přesunuli tam."

Krátce před penzí se z ní stala podniková právnička. „Vystřídala jsem kolegu, jenž šel do důchodu. Divila jsem se tomu a říkala, že už přeci nepůjdu do školy," vypráví. Nemusela. Stačily zkušenosti nasbírané během praxe a občasné „poradenské" schůzky se soudkyní. Šéf jí tehdy slíbil, že vše je jen dočasné, než na pozici někoho najde. Brzy přijatou vystudovanou advokátku ale záhy vyhodil, a tak Marie Millerová řešila paragrafy až do příchodu důchodového věku.

Na chodbě nebylo k hnutí, přišli všichni sousedé

Právní rady občas poskytla i některému ze svých sousedů. „Také jim sem tam něco přeložila do němčiny," říká vnučka Lucie Helmotová. Suverénně největší úspěch ale u ostatních obyvatel domu sklízejí už desítky let poctivé lívanečky, které zpříjemnily dětství už několika generacím.
„Dělám je hlavně pro děti, když je léto a ony běhají venku. Můžou se po nich utlouct," usmívá se matka dvou dcer a babička dvou vnoučat a tří pravnoučat.

Není divu, že si celý dům vzpomněl, jaké významné jubileum paní Müllerová slaví. Ve středu nebylo na chodbě před dveřmi jejího bytu k hnutí. Mačkalo se tam kolem sedmdesáti sousedů. Přišli jí poblahopřát. „Všichni se domluvili a udělali takové velké překvapení. Babička mi pak telefonovala, dlouho jsem jí neslyšela tak šťastnou," podotkla vnučka Lucie. Sousedé se složili a koupili květiny a krmivo pro ptáky a srnky, které chodí Marie Müllerová pravidelně krmit.

Neděli, den, kdy žádné noviny nevychází, věnuje podle svých slov pánu Bohu. Chodí do kostela, kde mimo jiné děkuje za to, že nezažíváme válku. „Já pořád říkám, že válka je to nejhorší. Když to tady bombardovali, utíkali jsme v Radčicích na šachtu a sfárali jsme, abychom se schovali," vzpomíná.

Nestěžuje si ale na žádnou dobu, kterou zažila. „Mám se dobře, nic mi nechybí. I o svůj byt se ještě dokážu postarat. Akorát už zhruba od osmdesáti neumyji všechna okna v jeden den, musím to brát na etapy a udělat každý den jedno," usmívá se.