„Nemyslel jsem si, že se někdy pustím do psaní…" svěřuje se v úvodu své zdařilé knížky „Za co, soudruzi, za co?" František Vejr (1939). Nyní žije v Knovízu na Slánsku ve Středočeském kraji. Sám o sobě mluví jako o „muži devatera řemesel."

Autor vystudoval chemickou průmyslovku i střední zemědělskou školu. Pracoval v chemičce v Záluží u Mostu, ale po roce 1968 kvůli své politické angažovanosti ztratil zaměstnání. Našel jej až v zemědělství jako krmič a jeho žena jako dojička.

Rodnou obcí Františka Vejra jsou ovšem Roztoky u Jilemnice. Jeho rodiče tu měli obchod a hostinec. „Jako kluk jsem v hostinci v zimě topil a poslouchal povídání. Po roce 1948 se hodně mluvilo o tom, že to praskne," vzpomíná autor knihy.

Starosta: „Přečti si to!"

V roce 1955, v šestnácti, se z Roztok odstěhoval. Vrátil se tam jako důchodce po čtyřiceti letech. A Josef Bušák, jeho přítel a starosta obce Roztoky, mu dal složku lejster se slovy „Přečti si to!" Bylo to jedenáct výpovědí lidí z Roztok a obce Kruh o tom, co hrozného zažili po roce 1948.

Když si s dokumenty seznámil, hned se rozhodl: „Napíšu o těch lidech a 50. letech knihu!" Začal navštěvovat archivy, studoval rozsáhlé vyšetřovací spisy, pročetl tisíce stránek. Jen ofotografovaných dokumentů má tři a půl tisíce. Vše si financoval sám, na tisk knížky mu později naštěstí přispěli sponzoři.

Pátrání po obětech režimu z 50. let Františka Vejra ho zavedlo také na Ďáblický hřbitov v Praze. Zjisti, že zde byly vyhloubeny již za heydrichiády v roce 1942 první šachty pro popravené. A že zde vznikaly další šachty pro popravené v padesátých letech. Zjistil, že jsou tu pochováni i nacističtí zločinci popravení po roce 1945, například K. H. Frank. Výsledky své detektivní práce popsal a fotografiemi doprovodil v kapitole Memento Ďáblického hřbitova své knihy „Za co, soudruzi, za co?"

Následně se František Vejr pustil do pečlivého rozkrývání osudů roztockých občanů bojovníků III. odboje.

Pomáhal vězňům

Například Jan Horáček byl dozorcem ve věznici v Praze na Pankráci právě v době, kdy už probíhaly první poúnorové politické procesy. Pomáhal vězňům, vynášel tužkou psané motáky, také zprávy armádních důstojníků, které přepsané na stroji putovaly na Západ. Vynášel i šifrované zprávy pro britské velvyslanectví, jiné zprávy zase mířily do kláštera dominikánů.

Doručil i zprávy Zdeňka Mančala, legendárního hlasatele pražského rozhlasu z 5. května 1945, kdy volal na pomoc rozhlasu české strážníky, četníky a vládní vojsko. „Vraždí zde české lidi!" zněl tehdy éterem jeho zoufalý hlas. Texty dvou Mančalových dopisů naleznete právě v knize Františka Vejra.

Mančal píše v jednom z nich o jedenácti vězních odsouzených k smrti: „…chodí sami a jsou klidní, chodí vzpřímeně… rytířští ve svých pohybech. Hlavy hrdě vztyčené, každý má i úsměv pro bratra, přítele, kamaráda…" Mančalův moták ze 30. srpna 1949, popisující brutalitu vyšetřovatelů, je nazvaný „Hůře než za gestapáckých bestií." Toto dramatické a bolestné svědectví najdete ve fotokopii jako přílohu knihy.

Hrdinného Jana Horáčka zatkli v „Akci Pankrác", která měla zastrašit příslušníky ostatní vězeňské stráže před pomocí vězňům. Obviněn byl z přípravy útěku jedenácti vězňů odsouzených k trestu smrti a popraven po dvouletém věznění 6. listopadu roku 1951.

Měl jsem Tě rád

V den popravy ve 2.30 napsal dopis své milované družce: „Drahá Boženko, měl jsem Tě rád, ale osud se mnou učinil jinak…" Kladl jí na srdce, aby ten dopis dobře uložila a synovi dává plnou moc, aby uplatňoval za něj všechny nároky, jako by tušil a byl přesvědčen, že jednou bude rehabilitován. Synovi Janovi, kterého neznal, píše: „Viděl jsem Tě jen na fotografii… Vzpomeň si někdy na svého tátu…"

TYTO DOPISY NEBYLY NIKDY ODESLÁNY, objevil je ve vyšetřovacím spise právě až autor knihy František Vejr.

Dalším hrdinou, jehož osud kniha podrobně líčí, je Jaroslav Grossman, za války totálně nasazený v Německu. Odtud utekl a řekl rodičům, že jede s Janem Horáčkem na dva dny na Slovensko.

Jejich osudy byly dramatické; dnes se čtou jako dobrodružný román. Oba muži přešli hranice do Polska, obsazeného Rusy, zatkla je NKVD (tehdejší ruská tajná policie) a měli být obviněni ze špionáže. Utekli však z WC okénkem a dostali se k našim vojákům, které vedl Ludvík Svoboda. Bojovali na východě, prošli boji na Dukle…

„Do války se dostali v kraťasech a vrátili se s metály," říká o nich autor knihy František Vejr.

Únos ministra?!

Jaroslav Grossman v únoru 1948 utekl na západ. Vracel se pak ale zpět a převáděl další lidi na svobodu, z Československa. Nakonec se vrátil s úkolem unést ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu.

„Únos byl naplánován na 5. června 1948, ministr byl v té době na Bulovce a hlídaný Státní bezpečností. Podařilo se ho dát do sádrového lůžka pro možnost převozu, auto bylo připravené, letadlo Dakota ve Slaném taky," čteme v poutavé knize. „Bohužel, únos byl prozrazen dvě hodiny před provedením," vyprávěl autorovi knížky Jaroslav Grossman. Tento statečný muž zemřel letos 1. dubna, vydání knížky Františka Vejra se tedy už bohužel nedočkal.

A jak to s ním tehdy bylo? Po odhalení plánovaného únosu ministra Drtiny byl Jaroslav Grossman zatčen. Dal se sice na útěk, ale tajní policisté začali křičet: „Zloděj!" Pár chodců Grossmanovi zatarasilo cestu, jeden z nich ho povalil, ostatní chytili a přitiskli k zemi. Po jedenácti měsících krutých výslechů stanul hrdina z Jilemnicka před Nejvyšším vojenským soudem v Praze. Prokurátor mu navrhl trest smrti, soud ale „velkoryse" uznal polehčující okolnost. Účast v boji se zbraní v ruce jako člena Čs. armády v SSSR na východní frontě.

Rozsudek soudu zněl: „Dvacet let těžkého žaláře, zostřeného jednou za čtvrt roku a propadnutí tří čtvrtin majetku."

Jaroslav Grossmann si odpykal čtrnáct let, v roce 1963 byl podmínečně propuštěn, určena mu práce v jednotném zemědělském družstvu. Přitom byl dále Státní bezpečností sledován. Dočkal se ale naštěstí listopadu 1989, byl povýšen na majora a prezident republiky mu 28. listopadu 2008 propůjčil Řád T. G. Masaryka III. stupně.

Kniha by měla být školní četbou, aby neušla pozornosti ani mladších čtenářů.

František Vejr zde líčí i osudy dalších vězněných bojovníků III. odboje z jeho rodné obce. Zejména to byli:

Karel Horáček (odsouzen na 18 let), Zdeněk Rajm (trest 17 let), Jiří Řezníček (trest 17 let), Rudolf Beitl (trest 20 let), Otta Kvasnička (trest 16 let), Miloslav Soukup (trest 20 let), Antonín Cerman (trest 4 roky) a dalších obětí zrůdného komunistického režimu.

Všichni byli z obcí Roztoky a Kruh, tedy ze Semilska. Autor objevil jen v těchto malých obcí vedle causy popraveného Jana Horáčka případy deseti odsouzených k dlouholetým trestům a dalších osmi lidí s tresty od jednoho do čtyř let.

Nezapomeňme na hrdiny!

„Chtěl jsem, aby ti, kteří bojovali za svobodu a demokracii, neupadli v zapomnění a jejich občanství aby bylo ctí obce," vyznává se autor, který při psaní vykonal obrovskou a záslužnou práci. Za výjimečnou knihu „Za co, soudruzi, za co?", kterou vydal vlastním nákladem, patří Františku Vejrovi velký dík. Také autor těchto řádek bude rád, když kniha neujde pozornosti čtenářů.

(Arnošt Herman, autor článku, je spisovatel a publicista z Ústí nad Labem. Je také místopředsedou Severočeského klubu spisovatelů)