Je květen 2013 a přijíždíme do Chomutova. Na jeho okraji nacházíme jeden z panelových domů, který jsme hledali. Bydlí v něm dvaadevadesátiletý Václav Hončík. Jako mladý muž prošel za druhé světové války coby voják Rudé armády boji od Ukrajiny přes Maďarsko a Rakousko až do Prahy. V květnu, kdy si připomínáme data spojená s ukončením války, jež způsobila nejen národům Evropy tolik utrpení, chceme slyšet i jeho příběh.

A ten je, jak sami uznáte, opravdu nevšední.

Válečné medaile a řád od Michaila Gorbačova

Při čaji se nám dobře povídá. Vyprávění válečného veterána občas věcně doplní manželka či jeho dcera, které přichystaly pro naši návštěvu výstavu vyznamenání za zásluhy v boji, jež během války i po ní Václav Hončík obdržel. Je mezi nimi také Vojenský válečný řád Velké vlastenecké války, který mu v roce 1989 udělil Michail Gorbačov. A také medaile Za odvahu, Za válečné zásluhy, Za dobytí Budapešti, Za dobytí Vídně, Za osvobození Prahy a další vyznamenání.

Proč ne ke Svobodovi, ale do Rudé armády?

Václav Hončík se narodil jako volyňský Čech v roce 1921 ve vesničce Olšanka na Ukrajině. Po škole se vyučil hodinářem, ale moc si svého krásného řemesla neužil. Napadení Sovětského svazu fašistickým Německem 22. června 1941 tvrdě zasáhlo do lidských osudů a nevyhnulo se ani jemu. Václav Hončík chtěl bojovat.

„Tenkrát, v roce 1943, se v naší vesnici objevili náboráři do samostatné československé jednotky pod velením plukovníka Ludvíka Svobody, která se zformovala v Buzuluku. Bez řečí šel každý zdravý chlap ať byl mladý nebo starý. Mě to hrozně mrzelo, ale já nemohl, protože jsem v té době ležel nemocný upoután na lůžko," objasňuje osudovou okolnost, která předcházela jeho vojenské cestě až do konce druhé světové války.

Do československého sboru se tak, na rozdíl od svého bratra, nemohl přihlásit. Po uzdravení však okamžitě nastoupil do Rudé armády. „Svobodova armáda už je hodně vpředu, přece nebudeme kvůli jednomu vojákovi posílat doprovod," řekli mi. Dostal jsme pušku a stal se ze mě obyčejný pěšák. V Čudně jsem absolvoval krátký výcvik. Zařadili mě do prvosledové jednotky v rámci 2. ukrajinského frontu, jemuž velel Malinovský."

Otrávené víno proti pohostinnosti Pražanů

Jeho jednotka byla nasazena na Ukrajině a v Rumunsku, osvobozovala Budapešť a Vídeň.

U její mise v Maďarsku, kde rudoarmějci, řečeno diplomaticky, nebyli vítáni, si neodpustí poznámku: „Maďaři nebyli dobří. Oni nám nabízeli víno, ale do těch vinných sudů, ze kterých nalévali, dávali jed. Kdo se napil, byl mrtvej!" Devátého května 1945 bojoval v ulicích poblíž budovy rozhlasu na pražských Vinohradech. „V Praze to bylo opačně. Když jsme do ní s našimi veliteli přišli, dali nám najíst a piv jsem dostal, kolik jsem chtěl. Když jsme odcházeli, dostal jsem ranec na cestu. Lidi se pořád se ptali: „Jak to, že jste v ruské armádě, když jste Čech?" líčí s úsměvem, jak musel stále vysvětlovat.

Střepina granátu se zaryla těsně vedle páteře

Jeho vyprávění, téměř po sedmdesáti letech od těch událostí, je stále ještě podbarvené emocemi. Proti skutečnosti, kterou se snažili zachytit v pozdějších dekádách mnozí slavní filmoví režiséři, je to všechno slabý odvar.

„Válka, to je peklo! Vykopete zákop a jen čekáte, co bude. Když to bouchne, letíte nahoru i s tím zákopem… Asi nejtěžší boje jsme prodělali při osvobozování Budapešti. Byl jsem při nich raněn. Přišel povel k útoku a já to dostal, když jsem vyskakoval ze zákopu. Střepina z granátu se mi zaryla do zad těsně vedle páteře. Měl jsem velké štěstí, že nepřesekla míchu. Doktor povídal, že bych pak nemohl chodit a musel na vozík. Druhá střepina se mi schovala do levého podpaždí," rekapituluje, jak přišel ke svému válečnému zranění.

Následné chvíle si opravdu „užil", když ho zdravotníci přivázali ke stolu a první střepinu mu ze zad vytáhli bez narkózy. „Tu druhou ovšem nenašli, tak ji mám na památku dodnes v sobě," krčí rameny starý pán, který celý život zůstal skromným a dobrosrdečným člověkem.

Po válce se Václav Hončík usadil v Chomutově a až do odchodu do důchodu pracoval jako hodinář. Teď už samozřejmě užívá odpočinku a těší se z lásky své manželky a tří dětí, svých vnoučat a pravnoučat.

A občas jim vypráví, tak jako nyní Deníku, jaké to bylo, když bojoval jako široko daleko jediný Čechoslovák v řadách Rudé armády…

Válečná cesta 2. ukrajinského frontu a jeho podíl na osvobození Československa

2. ukrajinský front byla vojenská formace Rudé armády za druhé světové války. Vznikl 20. října 1943 přejmenováním Stepního frontu. V říjnu prosinci rozšířil předmostí na Dněpru až ke Kirovogradu a Krivom Rogu. Následně ve spolupráci s 1. ukrajinským frontem v Kirovogradské, Korsuň-ševčenkovské a Umaňsko-Botošanská operaci osvobodil pravobřežní Ukrajinu až k rumunské hranici.

Od dubna do začátku června 1944 se společně s 3. ukrajinským frontem neúspěšně pokoušel prorazit do Moldávie. Úspěch přišel až v srpnu (Jasko-Kišiněvská operace), sovětská vojska rychle prošla Rumunskem a v říjnu 1944 v Debrecínské operaci vtrhla do Maďarska. V Budapešťské operaci společně s 3. ukrajinským frontem obsadil Budapešť a překročil Dunaj. V březnu dubnu 1945 ve Vídeňské operaci dobyla sovětská vojska východ Rakouska s přilehlými oblastmi Moravy a v květnu v Pražské operaci společně s 1. a 4. ukrajinským frontem osvobodila většinu Čech.

Po skončení války byl front zrušen, velitelství bylo přejmenováno na velitelství Oděského vojenského okruhu, ale nejvyšší důstojníci byli v čele s maršálem Rodionem Jakovlevičem Malinovským a částí vojsk (především 6. gardovou tankovou armádou) převeleni k Zabajkalskému frontu. Zdroj: cs.wikipedia.org