Horolezec: Z Pamíru jsem snášel mrtvého kamaráda

Byl jste na horách někdy blízko smrti?
Vidíte, jak se mi ježí chlupy na rukou? Byl jsem častokrát blízko smrti a nejsou to pěkné vzpomínky. Výškové horolezectví je vždy spojené s tímto rizikem. Zachraňoval jsem lidi, kteří byli v ohrožení nebo onemocněli horskou nemocí. Na Pamíru jsem snášel mrtvého kamaráda, který se zřítil. Našel jsem ho a museli jsme ho vysekat z ledu. To nelze vymazat z paměti. Já jsem se vždy snažil držet pravidla: „V horách je třeba žít a ne umírat". Proto jsem také pětatřicet let dělal metodickou činnost pro horolezce.

Dá se říci, že největším nebezpečím na horách je počasí?
Máte pravdu, počasí je velkým nebezpečím. Vždy je to souhrn více faktorů. Zvrat počasí může pokazit sebelépe připravenou túru. I teplo vás paradoxně může ohrozit. Čím? Padajícími lavinami. Někdy je to složité rozhodování. Říkáte si, mám to ještě risknout jít dál a sám, nebo se vrátit dolů? Je to náročné na psychiku, několikrát jsem to zažil. Člověk musí mít odvahu k návratu a říci si teď už dál nejdu a vrátit se. Žádná sláva nenahradí lidský život.

Jaký byl váš nejtěžší výstup?
Co se týká technické náročnosti, tak určitě severní stěna Cima Grande di Lavaredo v Dolomitech, což je horolezecká akrobacie přes převisy. I tam jsem byl svědkem nebezpečné události, kdy se jeden horolezec málem uškrtil na laně.

A výškové horolezectví?
K 65. narozeninám jsem si chtěl věnovat výstup na Mera Peak v Himálaji, který je vysoký 6476 metrů. Byla to taková miniexpedice, bylo nás pět a dva nosiči. Při aklimatizaci a cestě k vrcholu se šlo přes několik údolí s převýšením asi 12 kilometrů. Byla tam i manželka, ale onemocněla. Bylo tam několik výprav, které kvůli počasí váhaly, my ne. Na vrchol vystoupilo jen pět Angličanů a já se svým o čtyřicet let mladším partnerem, kterému se splnil životní sen. Když jsme sestupovali dolů, došlo k zvratu počasí a jiné výpravy už nahoru nevystoupily. Nebyl to zdaleka můj nejtěžší výstup, ale snad nejkurióznější

Nikdy jste nevylezl žádnou osmitisícovku, ty vás nelákaly?
Určitě by mě lákaly, ale souvisí to s věkem. U nás začali lézt osmitisícovky horolezci o generaci mladší než jsem já, například Joska Rakoncaj. Do výpravy bych se nedostal. Vzhledem k věku jsem uznal, že na to už nemám. V životě je důležité odhadnout reálně své možnosti.

Riskoval jste někdy na horách?
Určitě, ale bylo to nevědomky. Čím jsem starší, tím se více bojím a už zbytečně neriskuji.

Do redakce jste nám zaslal vzpomínku na ústeckou horolezkyni Zuzanu Hofmannovou, která 31. července vystoupila na himálajskou osmitisícovku Broad Peak, ale už se z ní nevrátila. Jak jste ji poznal?
Když jí bylo šestnáct let, přišla do našeho horolezeckého oddílu Spartak Ústí. Tehdy jsme byli pokrokový oddíl, konkurovali jsme v horách i Liberečákům. Všichni, i Zuzana, u nás prošli základním metodickým výcvikem. V krátké době lezla těžké výstupy na pískovcových skalách a dodržovala pravidla lezení. Brzy jí učarovaly vysoké hory. Bohužel mnozí z dnešních pískařů nemají větší ambice, a tak je to cirkus, hodí si lano a vytahují se tam jako pytle, nebo donekonečna nacvičují jednu cestu. Dělají to jen na obdiv návštěvníků skal.

Bylo hned poznat, že je Zuzana talent?
Určitě, byla mimořádný talent.

Lezli jste spolu někdy?
V jejich začátcích na nějakých pískovcových skalách určitě.

Sledoval jste expedice, kterých se zúčastnila?
Sledoval jsem všechny její výpravy, jen o té poslední jsem nevěděl. Když jsem za ní byl v obchodě, tak chvíli přede mnou odešla. Byl to osud, ani jsem se nemohl zeptat, kam se chystá. Ani v médiích jsem se nic nedozvěděl, ona byla hodně skromná.

Myslíte si, že existuje ještě nějaká šance, že by byla naživu? Údajně ji jel do Himálají hledat její manžel.
Ne, bohužel. Kdo v tak vysokých horách nebyl, tak to nemůže posoudit. Výstupy na vrcholy Himálaje z jihu, tedy z Káthmándú, kde stoupáte až do čtyř tisíc metrů lesem, kde je tepleji, tak šance nějaká je. Pustá, na sever orientovaná pohoří je jako Pamír, Ťan-šan , pákistánský Himálaj a Broad Peak, na který vystoupila, je ledová pustina bez zázemí, tam není nikdo, kdo by vám pomohl. Nevidím žádnou šanci.

Asi se těžko někdy potvrdí, jak to doopravdy bylo.
Určitě, už to budou jen dohady. Ono stačí, když si při sólo výstupu vyvrknete kotník, a je zle. Nejvíc úrazů se stává při sestupu, povolí psychická zátěž a každý špatný krok je nebezpečný. Vždy jsem se řídil tím, že túra nekončila výstupem na horu, ale návratem domů.

Říkáte, že nemáte rád, když se uvádí, že horolezec pokořil tu a tu horu. Jak vy to nazýváte?
Dosažení vrcholu není žádné vítězství nad horou, ale jen krátký okamžik štěstí, vděčnost a hluboký pocit uvědomění, že jsem její součástí.

Mohl byste dělat šerpu?
Nemohl. Ani ty nejvýkonnější horolezci by nemohli, podle mého názoru, dělat šerpu. Je to povolání, které se vyvinulo v Himálajích, tam jsou už šestileté děti tímto způsobem vychovávány, třeba nosí z lesa dříví. Kolikrát jsem zkoušel zvednout jejich náklad, pro netrénovaného člověka je to nemožné. Jen jsme s tím vrávorali. Viděl jsem náklad, který nesl sedmnáctiletý chlapec, a ten měl 140 kilogramů. Po každém schodu odpočíval, ale málokdo by to zvládl.

Jak se žije v Tisé?
Hezky, ale i nepěkně. Kvůli přírodě a skalám jsem tu postavil dům s krásným výhledem na panorama skal nad Tisou. Bydlíme tu již pět let a jsme s manželkou zklamáni. V roce 1954 jsem zde s lezením začínal.

A co vám tam tedy vadí ?
Dochází tu k poškozování přírody, hlavně Tiských stěn. Jde o chráněnou přírodní památku. Jsou tu velice měkké pískovce. Proto zde platí zákaz lezení nejméně 24 hodin po dešti. Jak jsem si ověřil, nerespektují to zejména účastníci kurzů lezení, slaňování atd. Když se kurzy konají, leze se i krátce po dešti. Klienti mají zaplacený kurz, pořadatel by musel vrátit peníze. Většina členů horolezeckého svazu pravidla respektuje, ale ti slušní mohou na to doplatit tím, že dojde k zákazu lezení v Tisé. Došlo k devastaci porostů a skal v úseku Rozhledna a hřebenové stěny. Když jde o byznys, tak zákony a ideály jdou stranou.

Jak se díváte na platbu při vstupu do Tiských skal?
Když obec dá část vybraných peněz do ochranných opatření ve skalách, tak s tím nemám problém. Ovšem ochrana přírody zde moc nefunguje. Podporoval jsem připojení Tisé do Národního parku České Švýcarsko, nepřijetí tohoto návrhu považuji za neštěstí. Navštívil jsem s manželkou národní parky jihozápadu USA. Všestranný servis, milí a ochotní rangeři, doprava shuttle busy v ceně vstupenky, vybavené kempy. Nedivím se, že Američané jsou na ně pyšní.

Většina lidí v šedesáti letech myslí už na důchod, vy jste ale začal podnikat a založil jste cestovní kancelář World Trek. Jak se to seběhlo?
Pro mě důchodem začala nová etapa života. Vždy jsem žil na plné obrátky a v 62 letech jsem neviděl důvod to měnit. Založili jsme jazykovou školu a překladatelskou agenturu, poději cestovní kancelář. Žádné koupání v moři, ale náročné treky a expedice. Dařilo se nám dobře, protože jsme cestovku nezaložili kvůli výdělku, ale proto, abychom mohli s manželkou cestovat a poznávat svět. Cestovali jsme spolu, ona díky svému jazykovému nadání jako tlumočnice, já jako vedoucí. Expedice do Peru, Bolívie a dalších zemí Jižní Ameriky byly možné, protože se manželka naučila za rok slušně španělsky. Často jsme byli až 15 tisíc korun pod cenou zavedených konkurenčních cestovek.

Proč jste s tím skončili?
Už jsem ztratil motivaci a už jsme se nechtěli při cestách starat o všechno možné. Nyní cestuji jen s manželkou, například jsme spolu byli nedávno v Hamburku na kole.

Navštívil jste čtyři kontinenty, asi 31 zemí. Jaká země vás ještě láká?
Bylo by toho ještě hodně, například v Evropě jsem pozapomněl na Skandinávii. Cíle bych ještě měl, například další národní parky ve Spojených státech.

Vaše druhá vášeň je fotografování, bez fotoaparátu byste do hor nikdy nešel. Jaké fotografie si ceníte nejvíc, která stála největší sílu a zachycuje něco neobvyklého?
To je složité, fotografoval jsem děti na cestě, bídu v Africe i Asii a hlavně krásnou přírodu. Ale mám portrét staré ženy z Nepálu, který se mi podařil udělat nezvyklým způsobem. Tam se lidé zdraví tím, že sepnou ruce a ukloní se. A právě při tom pozdravu jsem naslepo zmáčkl spoušť a ta fotografie se vyvedla.

Ve vašem životopisu jsem našel i to, že jste se věnoval boxu. To se přihodilo jak?
Když jsem vycházel v patnácti letech školu, tak jsem měřil 147 centimetrů a vážil 48 kilogramů. Jezdil jsem na kole a jeden kamarád zkoušel box, tak jsem šel do toho s ním. Nakonec jsem měl celkem příznivou bilanci.

Na webu máte kategorii přátelé, kde jsou převážně horolezci. Ale je tam i kategorie nepřátelé a v ní jedno jméno Marian Páleník. Proč?
Do občanského sdružení Přátelé přírody pod vedením Mariana Páleníka jsem vstoupil s nadšením. Pocházím z Trmic, takže záchrana kopce Rovný, kterou se v té době sdružení zabývalo, mě zaujala. Začaly se vybírat peníze na to, aby se na kopci vykoupily pozemky, zřídila se přírodní rezervace a my se tam o to starali. Jenže celé to byl podfuk, peníze zmizely. Další projekt, síť přírodních rezervací na Labi, kde se vybraly miliony, dopadl stejně. Lidi, co s ním nesouhlasili, z Přátel přírody vystrnadil.

Vnuk má o deset bodů vyšší IQ

Karel Plechač byl první, kdo nám zaslal vzpomínku na horolezkyni Zuzanu Hofmannovou. Následně jsem o něm našel zajímavých informací, a proto jsem ho pozval na kus řeči.

Přišel vitální muž s pevným stiskem ruky, jeho stáří (78 let) prozrazovalo jen naslouchátko v pravém uchu. Venku bylo velké teplo, on přesto přišel ve vestičce.

Na jeho internetových stránkách můžete najít i certifikát z testu IQ, který mu naměřil hodnotu 139 bodů. „Nepřikládám tomu tak velký význam. Můj dospělý vnuk Radek ho rovněž zkusil a udělal ještě o deset bodů víc," usmál se Karel Plechač. Doufejme, že se povznese a usměje se i nad dnes trošku drsnější karikaturou Radka Fetterse.

KAREL PLECHAČ

Cestovatel, horolezec, fotograf a publicista. Narozen 31. 3. 1934, s manželkou jsou spolu už 25 let. Z prvního manželství má dva syny, z druhého dceru, nyní už má 6 vnoučat a jednoho pravnuka.

Vystudoval SPŠ strojírensko-technologickou. V roce 1994 založil cestovní kancelář World Treka v letech 1984 - 2006 procestoval jako průvodce nebo vedoucí expedic země čtyř kontinentů a navštívil 31 zemí světa.

Aktivní horolezec, od roku 1954 spoluzakladatel horolezeckého oddílu Spartak Ústí n. L. (1959). Od roku 1961 cvičitel horolezectví a v roce 1981 instruktor horolezectví. Uskutečnil více jak 5700 skalních výstupů. Účastník nebo vedoucí dvou desítek výprav a expedic na Kavkaz, Pamír, Ťan-šan, do jihoamerických And, Afriky a Himálaje.

Se svými fotografiemi získal celkem 23 cen a čestných uznání. Spoluautor knihy o historii severočeského horolezectví „Ó horo". Pracuje na autobiografické knize Doteky hvězd a stíny v horách.