Zařízení je v současnosti asi jedno z nejznámějších v republice díky unikátnímu seriálu Uzamčený svět. Zdejší ředitel Petr Blažek nám ovšem bránu do života za mřížemi odemyká a ukazuje dennodenní strasti i radosti, se kterými se tady uvěznění muži i ženy setkávají.

Z přijímací místnosti míříme do ředitelovy kanceláře. Na obří televizi tady běží živé záběry z vězeňských kamer. Na jedné z nich hrají obvinění na chodbě kulečník. „To je vazba ve zmírněném režimu, kam se vybírají obvinění, kteří nepoškozují majetek a chovají se slušně. Je to pro ně motivační, mají prostor přečkat vazbu v důstojnějších podmínkách,“ vysvětluje ředitel Petr Blažek. Přes složitý labyrint chodeb a mříží vedou naše první kroky věznicí právě sem.

„K dispozici tu mají koupelnu, samostatné WC i kulturní místnost. Průměrně jsou tady muži nejčastěji rok, ale je to věcí soudu, jak rozhodne. Na pevné vazbě to vypadá jinak, je tam jedna místnost se záchodem, oknem, umyvadlem a postelí,“ popisuje ředitel.

Jde z něj cítit, že osudy vězňů mu nejsou lhostejné a snaží se jejich volný čas vyplnit co nejproduktivněji. Sám Blažek se totiž z náročné práce ve vězení „vybíjí“ ve volném čase ve svém výtvarném ateliéru. Vlastní poznatky a dovednosti následně uplatňuje i v práci. Vytipovává si nadané vězně, se kterými následně ve vězeňských ateliérech výtvarně tvoří.

Brzy mezi ně budou patřit také Michal a Vladimír. „Lidi moc neumím, většinou maluji zvířata. Navíc jsou věrnější než lidi. Používám pastelky, propisky, ale převážně obyčejnou tužku. Pro mě je odměna, když mi přijde od rodiny dopis, kde mi píšou, jak byl můj výtvor krásný,“ popisuje Michal z Teplic.

Jeho kolega si vyhledává motivy pro kresbu hlavně ve své fantazii a v časopisech. „Když jsem byl ve věznici v Novém Sedle, starosta obce požádal, že chce vymalovat zastávku graffity, s motivy puzzle. Tak nás vzali ven a udělal jsem to. Malování je pro mě útěk z reality,“ zmiňuje Vladimír z Ústí. Ani jednomu z nich nechybí úsměv na tváři, podobné aktivity jim totiž mohou pomoci u soudu.

Někomu jídlo chutná, někomu ne

Míříme na oddělení pro pracovně nezařaditelné ženy, které trpí zdravotním nebo mentálním handicapem. I tady se musí dodržovat jistá disciplína. Ranní budíček, hygiena, pravidelná strava, odpočinek, spánek. Pořád dokola. Už dva roky na cele sedí Anna. „Byla jsem nejdříve na vazbě na Ruzyni v roce 2015, potom na Pankráci, ve Světlé nad Sázavou a teď jsem tady. Svědčí mi to tady až moc,“ říká Anna a sahá si na břicho. Přibrala. „Toho bych se chtěla zbavit, ale podaří se mi to asi až venku. Když budu mít štěstí, tak bych měla začátkem prosince vypadnout,“ líčí vězeňkyně.

To její kamarádka má prý s kuchyní opačný problém. „Jsem tu naprosto spokojena, až na kuchyň. Pane řediteli, na Pankráci jsem měla prvotřídní servis, všechno, měla jsem tam i své doktory, skvělé specialisty,“ vypráví žena původem z Prahy, kterou údajně trápí hlavně zdravotní stav. „Začátky byly těžké, než mě děvčata vzala mezi sebe. Můj běžný den už ale probíhá suprově. Jedu druhý rok, žádám teď o přerušení trestu, protože bych jinak umřela. Čekají mě těžké operace,“ popisuje.

Na cestě do diskutované kuchyně míjíme tamní kapli. „Každá věznice má kaplana, docházejí sem ale i pracovníci jiných církví. Pan kaplan má určitou skupinu lidí, kteří chodí na rozhovory. Je to místo, kde je klid, kde, když se tady člověk zavře a medituje, tak se propojí s tím 'vrškem' a třeba z něj bude lepší člověk,“ míní ředitel.

Ještě se zastavujeme v prostoru, kde probíhají návštěvy. Všechny místnosti jsou zaplněné. „Nejčastěji za vězni chodí rodina i bývalí odsouzení. Nárok na návštěvu má každý, odsouzený jednou za měsíc na tři hodiny, obviněný jednou za čtrnáct dnů na dvě hodiny,“ popisuje ředitel. Návštěvy jsou prozatím klidné. Občas se však tady doslova vylije kýbl plný emocí. „Bývá křik, pláč i facky. Chvilka nepozornosti a už se osahávají. Musíte zkrátka neustále hlídat,“ říká dozorce Jaroslav.

A konečně kuchyně. Tady vaří přímo vězni, které vybírá odborná komise. „Když se v kuchyni osvědčí, třeba za půl roku, tak ho zařadíme na venkovní pracoviště,“ doplňuje Blažek. Za kuchyni zodpovídá vedoucí referátu stravy a výživy Bohumil. „Mám lidi, kteří v životě třeba nepracovali. A s tím se musíme vyrovnat a poradit si s nimi,“ zní jako odpověď.

Celá věznice působí i přes těžké životní osudy vězňů přívětivě. Na zdech visí četné obrazy, které pod vedením Blažka malovali. Sám ředitel bude, mimo jiné, o vězeňských kresbách přednášet 20. března od 11 hodin na univerzitě v Ústí nad Labem.

Za každým z obrazů je podle něj lidský příběh. „Výtvarný projev vězně se dá též využít jako pomocná diagnostická metoda k psychologickému profilu vězně. Nevědomky totiž do kresby projektuje svá traumata,“ říká Blažek, který s nadanými vězni z Teplic uspořádal výstavu, která je v současnosti k vidění v Praze na Květnici. „Jsou tam jak naše výtvarné práce, tak i výtvarné práce od kolegů z Německa a Polska,“ informuje Blažek.

Na svobodě někteří nevydrží dlouho

Se všemi autory je prý stále v kontaktu. „Všichni mi píšou, posílají obrázky, s některými jsem se i setkal a někteří jsou bohužel už znovu za mřížemi,“ dodává ředitel.

Proč se někteří ocitnou v uzamčeném světě věznice znovu? „Ztratili motivaci, možná je jejich komunita usměrnila ve svůj prospěch. Třeba se do vězení chtějí vrátit dobrovolně. Do světa, který o ně pečuje, kde mají jídlo, bydlení, kde jsou lidé, kteří je uznávají. Ale ten faktický důvod se nedozvíme,“ přemýšlí Blažek.

V ředitelské kanceláři dopíjíme šálek kávy a vězení opouštíme. Brána se opět uzamyká. Stojíme na ulici. Přátelská nálada ve vězení je všudypřítomná. Přestože tady, venku, je ve vzduchu cítit ten ničím nenahraditelný pocit. Svoboda!