Eliška opata znala, býval rádcem jejího otce a proto ochotně souhlasila. Tak začalo počátkem léta roku 1309 spiknutí, které přivedlo na český trůn Lucemburky.

Eliška zcela osiřela už ve třinácti letech. Poté, co byl v Olomouci o rok později zavražděn její starší bratr Václav III., staly se spolu se starší sestrou Annou posledními potomky přemyslovského rodu. Přitom Anna byla už vdaná, její manžel korutanský vévoda Jindřich se po smrti Václava III. stal českým králem.

Krátká byla vláda Rudolfa Kaše

Jenže o Čechy měl zájem také římský král Albrecht Habsburský, který je udělil v léno svému synovi Rudolfovi. Aby si nárok na království pojistil, oženil se s vdovou po Václavu II., jeho druhou manželkou Eliškou Rejčkou. Jindřichovi a Anně nezbylo než před Habsburkem uprchnout. Eliška Přemyslovna tehdy útěk své sestry a švagra z Prahy těžce prožívala: „Tato panna věrná pro odchod sestřin a švagrův tak velice bolest cítila, že mezi pláčem a vzlykavým nářkem často takřka v šílenství upadala, takže přítomní na to hledící se obávali, jako by mezi vzdechy téměř poslední dech chtěla vypustiti," píše o ní Zbraslavská kronika.

Eliščino hysterické stýskání po sestře Anně však nemělo dlouhé trvání. Král Rudolf, řečený Kaše, nečekaně zemřel při obléhání Horažďovic a Jindřich Korutanský se s Annou zase vrátil do Čech.

Princezně jde o život

„Panna Eliška z toho příchodu měla radost doufajíc, že nastává její a království útěcha, ale věc se měla jinak. Neboť když tento Korutanec hned na počátku svého návratu příliš nedbale jednal v království, lid málo si ho vážil. Každý sám sobě králem býti chtěl, neboť libovůle každého sobě zákonem býti počala…," referuje Zbraslavská kronika.

V Čechách tehdy propukl chaos a Korutanec tomu dokázal jen nečinně přihlížet. Za těchto okolností vyvinul pozoruhodnou politickou iniciativu opat zbraslavského kláštera Konrád. Sešel se s tehdy sedmnáctiletou Eliškou, v pořadí druhou dědičkou království, a navrhl jí sňatek s Janem Lucemburským. O jejím souhlasu okamžitě zpravil do celého spiknutí zasvěcené české pány.

Eliščino tajné jednání s opatem Konrádem však bylo prozrazeno a princezně šlo nyní o život. Dokonce se ji jakási žena pokusila na pokyn krále Jindřicha Korutanského otrávit. Nakonec jí nezbylo, než v přestrojení za starou žebračku a v doprovodu svých komorných Anežky a Cecílie projít kolem královských stráží ven z Pražského hradu. Pod rouškou noci se dostala na Vyšehrad, kde ji už čekal jeden ze spiklenců, Jan z Vartemberka, se svou rytířskou družinou. Spolu pak uprchli do Nymburka.

Nechcete raději Walrama?

Koncem června 1309 se sešel zemský sněm, který schválil kandidaturu Jana Lucemburského na český trůn a okamžitě vyslal deputaci vedenou zbraslavským opatem Konrádem k římskému králi. Jindřicha VII. nabídka z Čech velice zaujala. Vždyť čeští králové měli na říšském sněmu mezi říšskými kurfiřty nejdůležitější hlas. Kdyby jeho lucemburský rod získal českou korunu, mohl by mít zajištěnou i korunu římských králů a císařů. Jindřichovi však vadilo, že Eliška Přemyslovna byla o plné čtyři roky starší než jeho syn Jan. Proto českým vyslancům navrhl místo syna svého mladšího už třicetiletého bratra Walrama. Jenže tento po celé Evropě vyhlášený děvkař a opilec zase vadil opatu Konrádovi.

Nakonec jednání přece jen dospělo ke zdárnému konci. Zásluhu na tom měl mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, někdejší rádce krále Václava II. Svou výmluvností přesvědčil Jindřicha VII., aby se Eliščiným manželem a kandidátem na českou královskou korunu stal právě Jan. Ale římský král si kladl podmínky, že chce nejdříve Elišku na vlastní oči spatřit a také nechat prověřit, zda je dosud panna. Zdá se, že se mu donesly drby, které o princezně šířil Jindřich Korutanský a zřejmě i Eliščina starší sestra Anna. Jenže i tyto poslední překážky byly nakonec zdárně překonány.

Slavná svatba se konala ve Špýru

Královna Eliška Přemyslovna na kresbě ze 16. století.V létě 1310 se pak Eliška Přemyslovna vydala s početným doprovodem českých pánů a kněží do Špýru, kde tehdy sídlil dvůr římského krále. Zde se také 1. září 1310 konala její svatba s Janem Lucemburským. O jejím průběhu máme očité svědectví ve Zbraslavské kronice. Její spoluautor, Petr Žitavský, byl totiž členem Eliščina doprovodu:

„… Začala tehdy slavnostně bohoslužba mešní o Duchu svatém, po skončení evangelia ženich a nevěsta na zemi před hlavním oltářem se položili a dar požehnání od biskupa obdrželi, což však konati snoubenci v Čechách nikterak nemají ve zvyku. Potom přistupujíce k oltáři Hospodinu oběť přinesli, jakou náleželo. Skončena mše, ale přikročilo se k nové radosti…"

Vedle v Čechách dosud neznámých novinek při svatebním obřadu potěšilo Petra Žitavského rytířské klání, které se po hostině pořádalo na nevěstinu počest. Čeští rytíři prý tehdy předváděli neuvěřitelné kousky síly a obratnosti a nadšené publikum při jejich spatření nadšeně volalo: „Ejhle Čech, ejhle Čech!" Zkrátka už tehdy jsme získali pověst nepřekonatelných rváčů. Není se čemu divit, vždyť při neustálém domácím válčení se čeští rytíři jistě leccos naučili.

U kamenného zvonu

Po třech týdnech se Jan Lucemburský s Eliškou Přemyslovnou vydali do Čech pro jistotu v doprovodu silného vojska římského krále. Této přesile nemohl Jindřich Korutanský vzdorovat a proto podruhé, tentokrát definitivně s Eliščinou starší sestrou Annou, opustil Prahu. Vrátil se do rodných Korutan a protože byl sice zbabělý, ale ješitný do smrti nepřestal používat titulu český král. Zato Jana a Elišku čekala slavná korunovace v chrámu sv. Víta.

Zbraslavská kronika o ní samozřejmě podala svědectví: „Když tedy všickni velmoži, páni i šlechticové království a ze všech jednotlivých měst váženější osoby svoláni jsouce do Prahy velmi vesele se sešli, hle dne 4. února, kterýžto den tehdy byl v neděli nejbližší po Očišťování blahoslavené Panny Marie, král Jan zároveň se vznešenou paní Eliškou, chotí svou, ve velkém kostele na hradě Pražském před oltářem svatého Víta mučedlníka královskou korunu skrze pana Petra, arcibiskupa mohučského, tím slušněji, čím pobožněji korunován byl…"

Protože královský palác na Pražském hradě byl po požáru v roce 1303 dosud neobyvatelný, konala se slavnostní hostina v refektáři minoritského kláštera u kostela sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Nedaleko odtud, v paláci U kamenného zvonu na Staroměstském rynku pak královští manželé prozatím bydleli.

Nepříliš šťastné manželství

Jan a Eliška sice měli slavnou svatbu a stejně slavnou korunovaci, ale jejich manželství šťastné nebylo. Roli v tom zřejmě nehraje jen fakt, že Jan byl o čtyři roky mladší než Eliška. Asi podstatnější v jejich vztahu byla královnina poněkud panovačná a hádavá povaha. Před jejími hysterickými záchvaty král raději prchal na dobrodružné válečné výpravy daleko za hranicemi Čech. Přesto spolu nakonec měli celkem sedm dětí. Nejdříve se narodila Markéta, po ní Jitka, dále Václav, jenž později při biřmování ve Francii přijal podle svého strýce, francouzského krále, jméno Karel, následoval Přemysl, jenž umírá už v necelých dvou letech, dále Jan Jindřich a dvojčata Anna a Eliška. První z nich zemřela v patnácti, druhá dokonce už v šesti letech.

S princem do sklepa

Zpočátku řídili Janovy panovnické kroky jeho rádci v čele s mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Později je vystřídali čeští páni, především královský podkomoří Jindřich z Lipé, jehož poměr s královnou vdovou Eliškou Rejčkou byl její nevlastní dceři a nyní královně Elišce Přemyslovně trnem v oku. Spojila se proti němu s jeho soupeřem Vilémem Zajícem z Valdeka. Spolu pak namluvili králi Janovi, že ho chce pan z Lipé svrhnout z trůnu. Král dal Jindřicha uvěznit na hradě Týřově a Vilém Zajíc, „pán rozšafností a hrdinskou myslí na slovo braný", jak ho popisuje letopisec, se stal Eliščiným důvěrníkem a zřejmě i milencem. Lucemburk mu přitom natolik důvěřoval, že ho jmenoval opatrovníkem kralevice Václava, budoucího Karla IV.

Uvěznění Jindřicha z Lipé však vyvolalo vzpouru české šlechty a král Jan byl nucen ho propustit a vrátit mu jeho úřady. Propuštěný velmož na oplátku obvinil Viléma Zajíce, že se s Eliškou Přemyslovnou spikli proti jejímu královskému manželovi a chtějí dosadit na trůn malého Václava a vládnout v jeho zastoupení. Jan Lucemburský pomluvě uvěřil a v roce 1319 nenadále vpadl na hrad Loket, kde se Eliška s dětmi právě zdržovala. „Králová diví se tomuto útoku a vidouc vztek králův, na mysli znepokojena jest," uvádí Zbraslavská kronika. Letopisec Příbík Pulkava z Radenína k tomu dodává: „Podle královy vůle mu byl odevzdán hrad, královna s ostatními dětmi byla odvezena do Mělníka, ale prvorozený Václav, jinak Karel, ve čtvrtém roce svého věku byl tamtéž na Lokti vsazen po dva měsíce do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem."

Útěk před králem

Jan Lucemburský později kralevice odeslal s doprovodem do Paříže na panovnický dvůr svého švagra francouzského krále Karla IV. Sličného. Eliška Přemyslovna svého syna už nikdy nespatřila. Sama zatím skončila v nedobrovolné internaci v mělnickém hradu. Její údajný spoluspiklenec Vilém Zajíc z Valdeka vzdoroval králi a na čas dokonce obsadil Prahu. Poté, co byl donucen se králi pokořit, raději dobrovolně odešel ze země. Nechal se najmout Ludvíkem Bavorem v jeho válce s Fridrichem I. Habsburským o korunu římského krále. Začátkem října 1319 byl pak při jakési bezvýznamné bitce ve vojenském ležení zabit.

Po čase směla Eliška Mělník opustit.

V roce 1322 se však znovu dostala v očích náladového manžela do podezření, že proti němu chystá spolu se svým nevlastním bratrem vyšehradským proboštem Janem Volkem další spiknutí. Nakonec raději uprchla ke svému zeti vévodovi Jindřichu Bavorskému, manželovi své nejstarší dcery Markéty. Do Prahy se z Bavor vrátila až za tři roky. Zemřela 28. září 1330 v necelých devětatřiceti letech patrně na tuberkulózu. Zbraslavský kronikář Petr Žitavský ji oslaví vzletnými slovy: „Hle, leží před námi zhaslá, smrtí spoutaná… paprsek přeslavný, květ, okrasa, ozdoba paní… Srdce lká a ústa se chvějí, když neblahá smrt odnímá tuto matku a ochránkyni celému národu…"

Král Jan se o čtyři roky později znovu ožení s mladičkou Beatrix Bourbonskou, dcerou bourbonského hraběte Ludvíka.

Zpracoval Jan Bauer