Výstava: Markéta Poustková: Srdce země
Zahájení: úterý 17. července 2007 v17.00 ve druhém patře MKM
Místo konání: Městská výstavní síň Zlatá trojka, Velká síň (Městská knihovna Most, Moskevská 12, Most, tel. 476768800)
Program: Mgr. Josef Hurt, mostecký kněz a farář
Ing. Markéta Poustková, autorka
Dívčí smyčcový Colora Quartet
Termín výstavy: 17. 7. – 7. 9. 2007 (výstava je přístupná vběžné provozní době MKM, tj. PO, UT, ČT, PA od 10.00 do 19.00)
Markéta Poustková a pilot Petr Šebela
· 2000: absolventka výtvarného oboru Základní umělecké školy Moskevská vMostě
· 1997 - 2001: Střední odborná škola pro ochranu a obnovu životního prostředí vLitvínově - Schola Humanitas
· 2001- 2006: Česká zemědělská univerzita vPraze, Fakulta lesnická a environmentální, obor Krajinné inženýrství
· Od 2006: pokračování vdoktorském studiu Aplikované a krajinné ekologie na ČZU v Praze
· Od 2006: Výzkumný ústav pro hnědé uhlí, a.s., útvar Životní prostředí a tvorba krajiny - vědecký a vývojový pracovník voblasti rekultivací a revitalizace krajiny
Splnit si dětský sen. Vyletět nad mraky, aniž bych byla svatá či bohatá. To se mi poštěstilo po seznámení kamarádem a pilotem Petrem Šebelou. Najednou jsem pomáhala tlačit ultralehké letadlo zhangáru na Točné vPraze a kolena mi vlála nervozitou víc než ten pytel, co ukazuje směr a sílu větru. Strachy jsem neutekla jen díky tíze stařičké Minolty na krku a kilům objektivů, se kterými jsem už zůstala vsrdci Ámose. Tak se jmenuje od roku 2003 můj neoblíbenější aerostroj soznačením OK - DUU 36. Konečně jsem seděla připoutaná a osluchátkovaná před množstvím páček a budíků a nebylo úniku. Pilot mluvil nesrozumitelné hlášky do vysílačky a už jsme pádili podezřele rychle po vzletové dráze a vokamžiku se odlepili od rozkvetlé květnové louky. Strach asi neumí létat, protože jsem okamžitě zapomněla na jakékoli obavy a zakoukala se do veliké Prahy, lomu u Zbraslavi, soutoku Vltavy a Sázavy…
První let mě ohromně oslovil a očaroval. Úplnou náhodou vznikly dvě fotografie polí kdesi u Písku - první tzv. ampy (hovorově polní styky), na jejichž fotografování jsem se vpočáteční fázi leteckého lapání krajinných struktur zaměřila. Od té doby létáme opakovaně.
Při přebírání úlovků zletu si představuji, co bych tak mohla při dalším letu nad krásnou českou krajinou vidět, ale na tuty i tu nejúžasnější představu lehce předčí realita. Naštěstí je příroda tak dokonalá, pestrá a neustále se mění, že je vždy na co se koukat a příležitost čemu se obdivovat, učit pokoře a snažit se porozumět, jak to dole ve „světě“ chodí. Ale mám dojem, že vše člověku dojde až na zemi. Nahoře totiž není na nic čas. Při obvyklé rychlosti 120 km/h krajina rychle ubíhá, zastavit se dá špatně a kpřemýšlení o kompozici také není příležitost a ke všemu letadlo sebou někdy značně hází. Nejhorší je to ve velkém parnu nad hustými lesy, vodními nádržemi a tmavými, čerstvě zoranými, poli, kde dosahují propady několik desítek metrů či pod hustými mraky, které letadlo nasávají výš a výš. Ale tam preventivně nelétat, že?
Trasa letu vede povětšinou přímočaře podle navigace GPS, vdohledu komunikací vyšší třídy či se orientujeme podle jiných krajinných dominant směrem kletišti, kde plánujeme mezipřistání pro občerstvení, srovnání rovnováhy vhlavě a žaludku, poklábosení smístními mistry piloty, stažení fotek do notebooku a uvolnění místa pro další obrázkové poklady.
Dnes již rozumím navigaci a hlášení zletištních věží, věřím vúspěšnou realizaci nouzového přistání a chápu, proč je pilot vždy tak opatrný, proč se vlastně udržíme ve vzduchu, co je to Pitotova trubice či že mezi mraky neplatí, že méně je někdy více. Rady, abychom létali pomalu a nízko nejsou zrovna nejlepší.