Tvář Jany Galinové vám může být povědomá. Hraje totiž v televizním seriálu Ulice. „Pro mě je Ulice něco na způsob lázní. V litvínovském divadle zodpovídám za všechno. V Ulici jenom za sebe,“ usmívá se seriálová postava drbny Urbanky a současně ředitelka Docela velkého divadla.

Jakým způsobem dopadla pandemie na vaše divadlo?
Tři měsíce nemůžeme dělat to, co umíme nejlíp. Ale nejsme sami. Postihlo to všechna odvětví. Naši mladí herci se podle toho jak se uvolňovaly zákazy scházeli v divadle a vysílali dvakrát až třikrát týdně pro děti „v domácím vězení“ naše pohádky a improvizovaná vystoupení. Chtěli jsme pomoci rodičům, kterým už došla sedativa, alkohol, školní znalosti a s tím vším i trpělivost. Pustili dětem naše vysílání a mohli si dát na hodinku nebo půl pauzu.

Do vašeho divadla bylo možné si koupit i virtuální vstupenky. Měli lidé zájem?
Virtuální vstupenky si kupovali lidé z celé republiky a my jsme zatím, díky jejich darům, vydělali asi čtyřicet tisíc korun. To pokrylo část nákladů na světlo a teplo v divadle. Herci dělali všechno zdarma.

Sami jste se ale do pomoci ostatním také zapojili.
Ano, herečky a ostatní dámy z divadla zadarmo šily roušky a pak je herci svými auty rozváželi potřebným.

Je současný stav pro divadlo likvidační?
My se držíme hesla svého kolegy herce Pavla Nového, který, jak říká, už byl mrtvý, takže se ničeho nebojí. Jeho heslo zní: „Hlavně se z toho nepo…“ A „Nejhorší je smrt z leknutí.“ Nevzdali jsme to.

Kdy soubor začne opět hrát?
První představení hrajeme 8. června v Karlových Varech a hned 10. června v Litvínově, pro lidi z první linie. To litvínovské představení je pro lékaře, sestřičky a pokladní ze supermarketů zadarmo. Jako poděkování za to, že se drželi Pavlových hesel.

Dramat jsme si všichni užili dost, můžeme se těšit na nějakou komedii?
Ano, abychom ukázali lidem, že nejdůležitější je dívat se a vidět, začali jsme zkoušet bláznivou komedii Armagedon, o tom, jak se tisíce let připravovaný plán zničení světa ocitne v ohrožení, protože se mladý europoslanec rozhodne poznat, jak žijí “obyčejní lidé“ a nastoupí do tramvaje plné lidských obav, nenávisti, komplexů, závisti, nedorozumění, konspiračních teorií, smrtelných nákaz a nesplněných snů, v níž podivní cestující Armagedon chystají.

To zní lákavě, kdy bude premiéra?
Na představení se vejde jen 60 lidí, takže premiéry budou 26. a 29. června v 19,00 v Docela velkém divadle a reprízy pak 30. června a 2. července ve 20,30 v Divadelní zahradě Docela velkého divadla v přírodě pod kaštany.

Přijdou si na své i děti a milovníci pohádek?
Hned 1. července budeme hrát na litvínovském zámku Prince Bajaju a v srpnu také na zámku Armagedon a pohádku Jak šel drak sníst princeznu. A 14. září se konečně dočká premiéry i virem skoro zahubená pohádka pro malé i velké Rusalka, úprava jedné z nejkrásnějších světových oper. Je určená dětem, aby měly šanci se setkat s žánrem, na který po celém světě stojí vstupenky tisíce korun s operou. Nastudovali ji herci pod vedením režisérky Lenky Lavičkové v cyklu světová klasika s láskou, ale bez slitování. Od září zase budeme hrát po celém Česku a v Německu, kde máme nasmlouvaná představení.

Docela velké divadlo oslaví letos v září 24 let od založení. Mimo české publikum poznal i to světové. Jaké je?
My jsme spokojení, protože naše představení ve světě fungují. Ověřili jsme si to od Kanady, přes Austrálii, Mexiko až po Itálii. Hráli jsme téměř po celé Evropě. Labutí jezero spolehlivě rozplakalo Kanaďany i Australany a Carmen je zase rozesmála.

Máte se zahraničním publikem nějaký neobvyklý zážitek?
Nezapomenutelné zážitky máme z nemocnice v Madridu, kde jsme hráli pro děti od tří do patnácti let. Všechny měly nejhorší varianty rakoviny. Hráli jsme Labutí jezero a drželi se ze všech sil, abychom se nerozbrečeli. Jenže děti se smály, my jsme místo na jevišti 7 x 5 metrů, pro které je představení nastudované, hráli na pódiu 3 x 2 metry, takže jsme se dost často ocitali pod ním, do toho se občas ozval varovný signál, že některému z dětí dochází kyslík a zdravotníci dvakrát jednoho z malých diváků resuscitovali přímo v hledišti. A když přišel k sobě, odmítl hlediště opustit. Na konci se s námi všichni dojemně loučili a my jsme odjížděli s pocitem, že děláme práci, která má smysl.

Můžete hrát všude všechno? Nebo existují u nás běžná témata, která ve světě nechápou?
V Americe nás třeba nenechali zahrát pohádku o čertech, protože z toho se prostě legrace nedělá.

Proměnilo se české publikum za posledních dvacet let? Baví ho stále stejné věci?
Diváci se příliš nemění. Všeobecně mají raději komedie a úplně nejlépe, když v nich hraje mediálně známý herec. Nám od počátku pomáhá Lukáš Vaculík. Všechny komedie, ve kterých u nás hraje, mají více než 200 repríz. To dokážou jen pohádky. Třeba Mrazík má už hodně přes čtyři sta.

Jaké témata nejvíc baví? A jsou nějaká, kterým se v tvorbě vyhýbáte?
My se nevyhýbáme ničemu. V repertoáru máme veselé i vážné kusy. Všechny, kteří si přejí, aby v Čechách atomovou elektrárnu dostavovali Rusové, zveme na inscenaci Černobyl a Mistr a Markétka, které jsme nazkoušeli právě proto, že náš umělecký šéf z té velké země na východě pochází. Žil tam 47 let a varuje v nich všechny před přílišnou důvěrou v zemi, kde se vracejí stalinské časy. V Čechách žije už třicet let.

Repertoár vašeho divadla velkou měrou tvoří hry pro děti. Jaký máte recept na tuhle silně náročnou skupinu?
Děti je vždycky těžší zaujmout. Nepředstírají slušné vychování. Když se jim pohádka nelíbí, prostě zlobí. Nám se to naštěstí nestává, protože u nás platí heslo mého muže, režiséra Jurije Galina: „Divadlo pro děti se musí dělat stejně jako pro dospělé, jenom ještě o trochu líp.“ Hrajeme pro děti z Litvínova se stejným nasazením jako v Českém domě na Manhattanu v New Yorku pro dospělé.

Zmínila jste Lukáše Vaculíka. Není to ale jediná opravdu známá tvář, která ve vašem divadle hraje. Vy jste uspěli ve velké konkurenci a stálou scénu máte i v divadle U Hasičů v Praze. Čím lákají i menší scény známé herce?
Teď už je to trochu horší. Pražští herci mají spoustu práce v seriálech a na „venkov“ už se jim moc nechce. Lukáš Vaculík a Pavel Nový jsou takové výjimky. Vědí, že nám pomáhají, stejně jako David Suchařípa, Ladislav Trojan, Pepa Náhlovský, Vladimír Kratina a mnozí další.

Jak jste se vy sama dostala k divadlu?
Vystudovala jsem češtinu na Karlově univerzitě a pak loutkářskou pedagogiku na katedře loutkářství DAMU. A pak jsem si tam ještě dodělala dramaturgii a režii. V té době jsem byla členkou činohry mosteckého divadla. Pak při mosteckém divadle vzniklo loutkové Divadlo rozmanitostí a v něm jsem hrála od jeho vzniku deset let až do doby, kdy jsme s manželem a dcerou založili soukromé Docela velké divadlo.

Diváci vás znají i z televizních obrazovek a oblíbili si postavu drbny Urbanky v seriálu Ulice. Líbí se vám v seriálovém prostředí?
Hýčkají mě tam. Když tam přijedu, kluci z ochranky mi vezmou tašku, holky v maskérně mi uberou deset let, protože mě krásně nalíčí, garderobiérky mi řeknou, co si mám obléct, v catteringu je navařeno a já mám na starosti jen sebe a svůj text.

Nevadí vám proslavená ranní vstávání a dlouhé natáčecí dny?
V Ulici je vážně rodinná pohoda, odjíždím odtamtud vždycky nabitá energií. Díky všem, kteří se na natáčení podílejí. Jsem v Ulici už 14 let a pořád mě baví. A možná to nevíte, také všichni naši litvínovští herci už v Ulici hráli. A hráli také v Modrém kódu, v Ohnivém kuřeti, v Krejzových a teď už čtyři hrají ve Slunečné. Poznávají je ale jen naši věrní diváci.

Docela velké divadlo
• Divadlo v Litvínově vzniklo 1. září 1996, kdy dostali divadelníci nabídku oživit litvínovský dům kultury Benar.
• Ročně odehraje na své scéně, v divadlech a kulturních domech v ČR a na zahraničních zájezdech průměrně 350 představení.