Snímek Můj příběh byl inspirován skutečným osudem a pro Vlastinu Svátkovou měl velmi osobní náboj. Sama prožila v životě podobné situace, jimiž prochází hlavní hrdinka. Baletka Eli se vzdá zářivé kariéry kvůli milovanému muži, brzy se však pro ni manželství stane peklem. Ona nakonec skončí s těžkým zraněním v nemocnici a čeká ji dlouhá cesta ze samého dna.

Ve filmu Můj příběh hrajete baletku, skutečně jste musela některé baletní záběry sama odtančit, nebo jste měla na všechno dublérku?
Na všechno ne. To by nešlo sestříhat. Chodila jsem na pár lekcí s profesionální baletkou, která se mě pokoušela naučit správně držet tělo, uklonit se, správně držet ruce. Balet je náročný, už jen vydržet stát v baletních piškotech je extrémní pocit. Asi vím, proč jsem jako malá baletkou nikdy být nechtěla. I v dramatickém kroužku jsem chtěla spíš hrát role čarodějnic a zlých sudiček, než krásných a hodných princezen. Ve filmu jsem kromě baletu musela hrát i golf. Ale ten mi nakonec docela šel, až jsem byla sama překvapená, kolikrát jsem odpálila přímo do jamky.

Jaký je váš vztah k tanci?
Tanec jsem měla ráda jako dítě. Když jsme děti, tak ještě nemáme pocit, že jsme trapní, tančíme tak, jako by se nikdo nekoukal, a i když se kouká, je nám to jedno. Jsme uvnitř svobodní a divocí, což postupně v dospělosti ztrácíme. Jako dítě jsem dělala roztleskávačku a dokonce jsem chvíli byla v myjavském folklórním souboru.

Hlavním tématem filmu Můj příběh je osud ženy, která prošla domácím násilím a hledá cestu, jak se odrazit ode dna. Podobné hrůzy jste sama prožila a popsala otevřeně i ve své knize. Jaké jsou nejdůležitější věci, které musíte bezpodmínečně podstoupit, aby se člověk dokázal vzepřít?
Tohle je velmi těžké téma. Ženy, kterým se toto děje a jsou ve vztahu, kde není úcta ani respekt, můžou mít pár společných rysů, jako třeba velká touha po přijetí, lásce, pochvale. Touha někam a k někomu patřit. Pak stačí, aby takové ženě velmi dobrý manipulátor řekl, jak je úžasná, jak ji bezmezně k smrti miluje na prvním rande a hned se k ní chtěl nastěhovat. Až po životních zkušenostech zjistíte, že někteří muži, kteří vám hned na první schůzce slibují lásku až za hrob, vás do toho hrobu můžou dostat, protože zamilování a extrémní emoce v této fázi nemají s láskou vůbec nic společného. Když se vzdáte kvůli jednomu muži všeho, svých koníčků, přátel, domova, rodiny, na konci vám nezbude vůbec nic. Důležité je zůstat sama sebou, vnímat vlastní hranice, uvědomovat si, že je třeba posouvám, aby byl doma klid, aby nebyl konflikt, i když mi je to samotné nepříjemné. Nikdy si nenechat vzít vlastní identitu a pocit radosti kvůli někomu jinému, nedělat věci, které nechceme. Mnoho lidí zůstává ve vztahu kvůli dětem. Ale právě děti jednou budou opakovat to, co doma viděly.

Věříte na ženské přátelství a podporu?
Věřím. Ale nejenom na ženské, můj nejlepší kamarád je muž, byl mi dokonce za svědka na mé druhé svatbě a naše přátelství trvá od dětství dodnes. Někdy mi dokonce mužské přátelství přijde bližší. Víc mluvíme na rovinu, nemanipulujeme, muži neříkají věci proto, aby se druhým zalíbili. Dokážou říct konstruktivní kritiku a zároveň se tomu zasmát a taky umějí kritiku přijmout. Alespoň ti, kteří jsou mými přáteli. Takové ty babské dýchánky u cafè latte nejsou můj styl, což je vidět i ve filmu, že tam sedím, jako bych tam nepatřila.

Co je pro vás nejdůležitějším základem přátelství?
Pravda a důvěra. A taky je kravina se srovnávat s tím, co má ona a já ne. Závist zničí každé přátelství…

Jste herečkou, píšete knihy, máte vlastní kolekci šperků, pořádáte přednášky. Jak to jako matka tří dětí všechno stíháte?
Netuším. Baví mě ten pozitivní stres, mnohem víc, než když nemám co dělat a jen tak polehávám na gauči. Jsem velmi aktivní člověk. Říkám si, že dokud můžu, mám energii, sílu a možnosti, musím toho využít. Moment, kdy zestárnu a všechno to skončí, určitě přijde…

Proč jste se rozhodla věnovat psaní? Bylo to z nedostatku hereckých nabídek, nebo to mělo jiný důvod?
Psaní byla moje láska odmalička. Přivedla mě k tomu moje babička, které je dnes jednadevadesát let. Psala básně a já začala taky. Už na střední škole jsem psala pro místní noviny. V knihovně jsem trávila mnohem víc času než moji spolužáci, milovala jsem knížky. Ale tehdy by mě nenapadlo ani ve snu, že jednou vydám knihu, ze které se stane bestseller, a i když nebude v knihkupectví a vydám si ji sama, prodá se 20 000 výtisků. To, co milujete jako děti a máte to štěstí a možnost dělat i jako dospělí, většinou vede k úspěchu. Protože to děláte s láskou.

Jaké pracovní úkoly vás v nejbližší době čekají?
Letos bude mít kromě Mého příběhu premiéru další film, ve kterém jsem hrála. Jmenuje se Smečka a je o šikaně mezi mladými hokejisty. Chystám i streamový seriál, kde budu mít vtipnou roli stárnoucí ženy, která neumí stárnout. Připravuji čtvrtou knihu, opět vlastním nákladem. A čeká nás hodně přednášek o poruchách přijmu potravy pro neziskovku Vzdělání života, na které děti velmi hezky reagují.

ULJANA DONÁTOVÁ