Přiznám se, že i mě dojímá a udivuje, s jakou empatií postavu maloměstské prodavačky Oliny hraje. Bavily jsme se spolu tedy hlavně o Kukačkách. Také proto, že seriál ukazuje až neuvěřitelnou sílu rodičovské a partnerské lásky, týká se příběh vyměněných dětí téměř každé rodiny.

Člověk se asi neubrání myšlence, jak by se v takové situaci sám zachoval. Jak moc se na ztvárnění Olgy podepsal i váš pohled, ono hypotetické „a co bych v podobné situaci dělala já“?
Když začínám s přípravou na kteroukoli roli, v hlavě si skládám podobu a vlastnosti postavy, přemýšlím o způsobu jejího jednání, chování, o jejím životním příběhu. Nestávám se Olgou nebo jinou ženou, ale uvažuji skrze představu o ní. Fungují má různá životní pozorování, zkušenosti a jistě i můj vlastní přístup k životu. Je to ale nový stvořený svět, nový člověk. Své privátní úvahy, čistě jen sama za sebe, nemám.

Tak já se drobné privátní úvahy, s dovolením, dopustím. Myslím si, že kdyby mi někdo vyměnil dítě a zjistila bych to, chtěla bych asi vše nechat tak, jak je. Ale možná jsem jen ovlivněna tím, že moji prarodiče i praprarodiče měli zkušenost s osvojením, já navíc vychovávala nevlastního syna… Asi věřím víc srdci než krevnímu poutu.
Nedokážu to posoudit. Nemám tuhle zkušenost a svými dětmi jsem si byla od narození jistá. Může si jimi být jistý i jejich tatínek. V situaci záměny dětí se ale nejedná buď o záležitost srdce, anebo krevního pouta, jak říkáte. Vždycky je to přece srdeční záležitost. V tomhle případě se neřídíme čichem nebo jiným smyslem. Rodiče vždy hledají způsob, jak se vyznat hlavně ve svém srdci.

Je zvláštní, že ačkoli za scénářem i režií seriálu jsou dva muži, zdá se mi, že oba otcové nevycházejí z příběhu příliš dobře. Jako by hlavním mužským hrdinům chyběla empatie. Upřednostňují – každý svým způsobem – trochu machistický „krevní“ přístup, ne?
Ne, to si nemyslím. Je to jen zdánlivá jednoznačnost v jejich přístupu k dětem. Měla jsem jako herečka dopředu trochu strach, že příběh bude viděný a vedený pohledem mužů. Ale není to tak. Je dobře, že si udržel pestrost postojů. Neměla jsem snahu psychologicky porozumět všem postavám jako Olga. Ale jsem šťastná, že jsem se Olgou mohla stát.

V příbězích vyměněných dětí se často objevuje stejný motiv. Matky nějakým šestým smyslem tušily, že je jejich dítě vyměněné. Osobně na genetiku příliš nevěřím, i proto, že se se svými sourozenci liším téměř ve všem. Myslíte si, že matka skutečně pozná, že dítě není její?
Sama za sebe bych řekla, že ano, pozná. Období raného mateřství je ale velmi revoluční čas a v těle i mysli ženy se dějí nejrůznější převratné změny. V těch bouřlivých chvílích by možná, teoreticky, žena mohla získat silný vztah k cizímu dítěti, nevšimnout si. Zvlášť, když tomu jdou okolnosti nějak naproti. Byla jsem nedávno na běžné, nikoli těhotenské kontrole v podolské porodnici. Chvíli jsme si povídali s panem ředitelem, docentem Feyereislem, a on legračně s úsměvem lomil rukama: „… jsem si říkal, já mám tu paní Remundovou tak rád a ona nám točí tohle…“ Za sebe tedy musím dodat, že jsem před těmi sedmnácti a téměř šestnácti lety ani v nejmenším nepochybovala, že by mi děti vyměnili, že nejsou moje.

Vaše maminka mi o vás jednou v rozhovoru řekla: „Sabinka je bytost, která se pozvolna a odpovědně vciťuje.“ I mě dojímá, s jakým pochopením svoji postavu hrajete. Jak ji nekarikujete, neshazujete, zároveň ani neděláte lepší…
Děkuji za hezká slova, ale skoro se mi chce říct, že na tom nemám zvlášť velkou zásluhu. Jsem velmi pečlivá v přípravě, to ano. Příběh k postavě, kterou hraji, si v hlavě až badatelsky rozvíjím. Myslím, že díky tomu pak získám svobodu a konkrétnost, která mi během hraní dodá na přirozenosti.

O to víc mě překvapilo, když jsem se dočetla, že jste seriál točili nekontinuálně, obě seriálové rodiny takřka odděleně. Přitom u vaší postavy je zřetelný vývoj v čase. Je patrné, jak v Olze rezonuje setkání s biologickým synem i s jeho rodiči. Jakým způsobem jste tuhle citovou posloupnost dodržela?
Velmi nápomocný a pečlivý byl režisér Biser Arichtev. Byli jsme moc rádi, když nás opakovaně a bezchybně uváděl do souvislostí i časové posloupnosti. Je to opravdu náročné skákat v ději, a to třeba v rámci jediného dne hned několikrát.

Upřímně, po prvním dílu jsem se strašně bála, že to bude takové „typizované“. Na jedné straně vystajlovaný intelektuální pár z Prahy, na druhé bodrá, jadrná rodinka z maloměsta. Ze začátku mi třeba vadilo, že postava mladinké prodavačky Marcely chodí v obchodě v zástěře.
Opravdu? Jsem velmi často na venkově a mladá děvčata v obchodě, kam chodím nakupovat, zástěry mají. Možná jiné, to ano, ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna zástěra by mohla nějak v Kukačkách vadit. Dokonce naopak. Podle mě v příběhu funguje výborně, ale co člověk, to názor. Možná ji musíme brát jako určitý znak. Kostým je pro mě důležitý a nemám ráda, když věci nejsou pečlivě připravené předem nebo se dokonce improvizuje ještě v samotný natáčecí den.

Ano, přiznávám, že mi to došlo vzápětí. Stejné zástěry, které nosí matka s dcerou, byť jedna starší a při těle, a druhá mladší a vychrtlá, nejsou jen jejich stejnokroj nebo uniforma. Nenápadně se jimi poukazuje na nějakou podobnost, něco, co mají obě ženy stejné, aniž si to ještě uvědomují. Povahový rys, úděl.
Tak vidíte, jak jste to rozklíčovala. Denisa Barešová je moc fajn mladá herečka, mimochodem. Ohradila bych se za ni proti tomu „vychrtlá“. Je štíhlá, ale tohle slovo je trochu moc.

Myslela jsem to spíš jako příměr.
Zajímavé je, že to moje „při těle“ mi v našem rozhovoru tolik nevadí, i když jsem ráda, že se tímto směrem komentáře neubírají, že jdou spíš za srdcem než zevnějškem. Ale to jsem vaši otázku posunula, myslím, že to chápeme stejně.

Kostymérky vaši rodinku skutečně příliš nepřikrášlují. Když jsme vás fotili k rozhovoru, vybrala vám stylistka krásné šaty a vy jste se v nich kouzelně usmívala. Snad to nebude znít nepatřičně, ale měla jsem radost, jak vám to na fotkách sluší. Je přece hloupost myslet si, že krásné jsou jen hubené holky, ne?
Na začátku našeho rozhovoru padla otázka, na kterou se ptali všichni. Teď už ale podruhé naťukáváte mou korpulentní postavu, a na to se mě v souvislosti s Kukačkami neptal nikdo. Bezesporu to tak ale je. Víte, jaké ženy jsou krásné a přitažlivé? Sebevědomé, chytré, temperamentní, které se umějí smát, nehroutí se a nejsou líné. To je ale můj úhel pohledu. Jsou ale muži (a ženy), kterým se líbí úplně jiné typy. To je zkrátka svoboda volby.

Právě! Před časem jsem viděla film Až budou krávy lítat. Mladou učitelku, která se snaží sobě i ostatním dokázat, že tlustá neznamená postižená, nebo snad dokonce nesvobodná, okolí dost sráželo, často i její matka, kterou jste hrála právě vy. Strašně jste mě tenkrát iritovala!
Hezká role. Přidělávali mi vrásky a i kostýmem jsem byla tak trochu postařená. Životem omletá maminka táhne svou dceru do svého nesebevědomí. Končí to ale i jejím prozřením. Znám takové situace i z některých partnerství. Dobré téma. Byla to moc fajn práce a Terezce Kopáčové za ni děkuji.

Podle mé blízké kamarádky jste typ ženy, která – byť nemá postavu modelky – se chlapům líbí. Je ve vás něco nesmírně ženského, přitom vlastně křehkého. Znám dobře vaši maminku, trochu i sestru, a skutečně na mě oproti nim působíte neuvěřitelně křehce. Kdysi jste dokonce tvrdila, že jste stydlivý a plachý introvert. Skutečně?
Čím jsem starší, tím míň ta introvertní povaha platí. Křehká ale asi jsem a v kontrastu s velkým tělem je to v něčem milé i mně samotné. Je důležité mít se rád. V něčem jsem stydlivá, ale i smělá, temperamentní, a tak všeobecně živá.

Většinou se vás všichni ptají, jestli je těžké být dcerou tak slavné a úspěšné herečky. A já si provokativně říkám – je těžké být dcerou ženy, která vypadá i v osmdesáti tak dobře?
Na to první už se tak často neptají a to druhé je zkrátka skvělé. Nechápu, co by na tom mělo být těžkého, že maminka vypadá výborně. Je to dobrý příklad nejen pro mě, ale i motivace pro spoustu žen, které se už kolem čtyřicítky rozcvičují v hodu flinty do žita.

Nezlobíte se, že se bavíme i o těchto věcech? Vlastně mě tak obecně rozčiluje, jak nám média předhazují ideál krásy, jak se všichni pořád dokola fotí na sociální sítě, jen aby jim někdo napsal „jsi krásná“ nebo „sluší ti to“. Fakt to tolik potřebujeme slyšet?
A už jsme u toho potřetí! To už je podezřelé. Zřejmě ve vašem životě tohle téma rezonuje.

 

Máte pravdu, jsem z rodiny, kde byly vždycky všechny ženy dost při těle, jak se říká u nás na Moravě – festovní. Babičce a prababičce to bylo zřejmě jedno, ale máma i sestra se postavou dost trápily. Já jsem na rozdíl od nich relativně hubená, ale některé řeči, kterým byly občas vystaveny, mě štvaly.
Když je to tedy pro vás důležité, řeknu k tomu dvě konkrétní věci. Teď, v období před Velikonocemi, jsem se rozhodla, že se budu pečlivěji věnovat jídlu. Pro své zdraví. Už po pár dnech tělo pouští nahromaděnou vodu a začnou probíhat očistné procesy, cítím úlevu a radost. Nestrádám. Baví mě to. Ta druhá věc souvisí s figurou i muži. Krásní kluci nebyli v mém životě výjimkou a byli i třeba o deset let mladší. Pozornosti si užívám dodnes. Tady má upřímnost na toto téma končí.

Rozumím. Koneckonců, vy na svém instagramu raději zveřejňujte fotky přírody, že?
Příroda, práce, nejsem zrovna královna sociálních sítí. Ale snažím se možnostem těchto médií porozumět. Vědět si s nimi rady.

Vybavuju si, jak jsem před lety chodila na vaše představení v DISKu. Byli jste nesmírně silný ročník, mimo jiné i tři dívky z hereckých rodin – vy, Bára Munzarová a Kristýna Frejová. Docela zvláštní konstelace, ne?
Ano, tak se to sešlo. A kluci v ročníku byli pěkný zvířata: Vydra, Sokol, Myšička a Zajíc. Krom těch ostatních. Byly to skvělé roky. První porevoluční ročník.

Kdysi jste popisovala, že jste díky rodičům byla neustále zasažena divadlem a uměním, pořád jste četla, tudíž bylo zcela logické, že jste šla na konzervatoř. V podobném prostředí zřejmě vyrůstají i vaše děti.
Není to určitě přesná formulace, psala jsem to jistě trošku jinak. Divadlo mě obklopovalo, časté debaty o herectví, režii i o psaní byly pro mě přirozené a běžné. Nejvíc jsem četla v létě na chalupě, a často i nahlas celé rodině. Bylo to legrační a mnohdy na to myslím. I dětem jsem četla a čtu dál. Náš rodinný život není stejný jako ten, který jsem znala z dětství. Ale asi je pozitivní, že se přístup k životu částečně prolíná, inspirujeme se jako rodiče světem toho druhého.

Setkáváme se, byť virtuálně, ve velmi těžké době, v době nejpřísnějších omezení i největší eskalace nákazy. Nedá mi to nezeptat se – bojíte se?
Bojím se asi nejvíc toho, že se začnu bát ještě víc. Ano, bojím, ale silnější je víra, že to zvládneme, zvítězíme, posune nás to. Musíme to dokázat. A věřím, že přijde nová generace nepokřivených vůdců naší země z generace našich dětí. Ráda jim budu naslouchat, učit se od nich. Protože si myslím, že jedna z největších moudrostí člověka je nebýt hluchý a slepý k názorům těch, kteří přicházejí po nás.

Vy teď začínáte v Divadle Kalich zkoušet s vaší maminkou, režírujete ji. V rodinném divadle jste kdysi jako herečka začínala a byla rodiči režírována, vyměnily jste si po letech role?
Není to poprvé a všechno se vzájemně prolíná a doplňuje. A zároveň mění v čase, jako se měníme my. Přirozený proces s jedním velkým jednotitelem, a tím je naše vzájemná láska.

Inscenace s příznačným názvem Pusťte mě ven!!! je dárkem k maminčiným osmdesátinám?
Dárek ne. Alespoň ne ode mě. Ale premiéra má být při této příležitosti. Je to také možnost, jak profesně v téhle nelehké době žít.

Sabina Remundová
Narodila se roku 1972 herečce Ivě Janžurové a režiséru a herci Stanislavu Remundovi. Herectví studovala na Pražské konzervatoři i DAMU, posléze nastoupila do angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi. V současnosti je na volné noze, hostuje v Městských divadlech pražských, Studiu DVA a Divadle Kalich. Výrazné role ztvárnila například ve filmech Výlet, Sedmero krkavců, Lidice a Zahradnictví nebo v seriálech Případy 1. oddělení, Marta a Věra či aktuálně Kukačky. Kromě herectví se rovněž věnuje režii a scenáristice. S manželem, filmovým a divadelním architektem a scénografem Adamem Pitrou, má děti Vincenta a Adinu.