Oba vaši rodiče byli scenáristé. Mohl jste být něčím jiným než scenáristou?
Určitě ano. Bavila mě matematika, i když je to takový uzavřený svět sám pro sebe, ale hodně poučný. Navíc v době normalizace to s uměním nevypadalo moc nadějně. Bylo jasné, že kdyby se člověk chtěl živit v jakémkoli uměleckém oboru, narážel by na cenzuru, která byla jednak přiznaná, ta státní, a také nepřiznaná, podvědomá. Člověk už to měl zažrané pod kůží. Hodně lidí chodilo na medicínu, aby utekli z toho ideologického pekla. Já jsem uvažoval o matematice.

A kde se to zlomilo, že jste šel na scenáristiku na FAMU?
Asi v době talentových zkoušek. Bavilo mě psát povídky a samozřejmě jsem věděl, že ta profese je hezká. Vytváříte příběhy cizích lidí. Jste takový ten Bůh, který jim dává život. Viděl jsem to i doma, že rodiče měli moc hezký život.

Hodila se vám záliba v matematice později při psaní scénářů?
Ta kombinatorika nebo záliba v nelineárním příběhu u mě pochází právě z lásky k matematice.

Název vašeho nového filmu Modelář působí docela nevinně, ale je to thriller. Zápornou postavu hraje podle vašich slov chlapecky křehký Kryštof Hádek. Máte rád kontrasty?
Mám rád kontrasty, i když Kryštof není tak úplně záporná postava. Je to kladná postava, která dělá kontroverzní věci. Měl by to být takový vzor pro diváka.

Z filmu Modelář:

Co když do kina přijde skutečný modelář, který si film vybere jenom podle názvu?
Myslím, že nebude zklamaný. Kryštof tam hraje člověka, který si kdysi s modýlky hrál, evidentně je stavěl a asi v tom byl hodně dobrý. Proto ho jeho kamarád Jirka Mádl pozve, aby mu v jeho firmě pomohl s navigací dronů. Ta stará modelařina tam není, ale oba z ní vycházejí. Ono to tak často je, že lidé, kteří si hráli s modýlky, se potom profesionálně věnují dronům.

Hrála ve vašem životě roli modelařina?
Modelář jsem nikdy nebyl. Já jsem spíš truhlář. S kovem, plastem ani elektřinou jsem nikdy nedělal.

Co je vaším vrcholným truhlářským dílem?
V podstatě končím u postelí a stolů. Vyráběl jsem několik postelí, určitě jich bylo aspoň šest. A myslím, že se to postupně zlepšuje. Dělal jsem možná čtyři pět stolů. Teď jsem zkoušel stůl, který má osm nohou a z boku poličky na knihy. Ten tedy musím ještě trošku vylepšit.

Chodíte pro dřevo do hobby marketu, kde vám ho nařežou na míru, nebo to také zvládnete sám?
Chodím na pilu, kde si vyberu dřevo, naposledy třeba dub a tiger wood, které jsem kombinoval dohromady. S velkou fošnou musím k truhláři, ale jinak si to zvládnu ohoblovat sám. Mám malou protahovačku, stolní pilu, pokosovou pilu, s tím už se dá kutit dobře. Frézovat mi moc nejde. Ale to se naučím. Dělám jednoduché věci. Žádné ohýbání dřeva nebo dýhování, to neumím.

Jak dlouho jste se připravoval, než jste začal psát scénář Modeláře?
Ten nápad přišel spontánně v době, kdy jsme točili film Ztraceni v Mnichově. Říkal jsem si, že bych chtěl udělat něco jednoduchého. Příběh od začátku do konce, jednoduchý čas, pár postav… Pak se mi to rozkošatilo spíše motivově, ale udržel jsem tu jednoduchou linku. Takže počátky přípravy jsou v roce 2013. V roce 2014 jsme pak s kamarádem Martinem Sehnalem založili produkční firmu 0.7km films, ve které jsme Modeláře vyrobili. V té době jsme poprvé žádali o nějaké granty na scénář.

Proč jste firmu založili? Nebyl jste spokojený se službami producentů?
Nebyl. Prošel jsem takovým martyriem s Pavlem Čechákem, se kterým jsem asi tři roky jednal o tom, jestli by nezaložil produkční firmu, ve které bychom natočili Ztraceni v Mnichově. Pak nás zachránil David Ondříček, který řekl, že nám to zprodukuje, když to nebude moc složité. Ale jednání s Pavlem Čechákem mě definitivně utvrdilo v tom, že si firmu musím založit, protože produkovat filmy je v podstatě triviální. Není to nic, co by nezvládl člověk, který má střední školu.

Rizika jsou malá a výhoda, že se nemusíte bavit s jiným producentem, je obrovská. Zároveň vztah: autor–režisér–producent je hodně intimní. Vy s tím člověkem strávíte nejméně rok, ale většinou dva roky. A já jsem si říkal, že už si chci určovat, s kým strávím dva roky života. Že je chci trávit se svým kamarádem z dětství, Martinem Sehnalem, a ne s nějakým producentem. Navíc moje filmy nikdo produkovat nechce, protože jim koukám do účetnictví. Vím, jak se to dělá, jakou mají marži… Já jim prostě nenechám 30 procent rozpočtu do kapsy. Moje filmy jsou zároveň docela nízkorozpočtové, takže si na nich producenti moc nevydělají. Nikoho nezajímá produkovat komplikované Zelenkovy filmy s malým rozpočtem a silným režisérským dohledem.

Napadl vás první ten příběh, nebo jste jen chtěl natočit něco s drony?
Fascinovaly mne dronové posádky. Pár takových lidí jsem znal. Většinou to byly dvojice. Mám rád postavy kamarádů, a tady jsem vycítil, že dronaři jsou tenhle typ minikolektivu. Mají hodně společného, hodně riskují a mají spolu ve vzduchu ten stroj, který jeden z nich naviguje a druhý ovládá jeho kameru. Myslím, že ten nápad přišel takhle zároveň – dva kamarádi, dron.

Když jste se začal zajímat o drony, překvapilo vás něco, co jste se dozvěděl?
Hlavně musím říct, že od roku 2014, kdy jsem se o drony začal zajímat, se hodně vyvíjely. Tenkrát vypadaly drony jinak a jejich majitelé se také méně báli. Pamatuju si, že jsem kdysi přišel za jedním dronařem a chtěl jsem, aby mi ukázal, jak to létá. Měl docela velkou mašinu, se kterou vyletěl ze zahrady a letěl nad ulicí, kudy procházela školka. Posadil dron asi tři metry nad děti a všichni jsme se bavili tím, že je točíme seshora a děti piští a bojí se. Dneska je úplně nemyslitelné létat nad lidmi, protože pár dronů už spadlo. Všichni se bojí, že tím někoho zabijí, kromě toho, že přijdou o drahou techniku. Úplně se změnila nosnost a řiditelnost dronů. Teď už jsme na ně pověsili veliké digitální kamery, které mají i s objektivem nějakých osm kilo.

Podle čeho se rozhodujete, zda nápad přetavíte ve filmový nebo divadelní scénář?
To je nejdůležitější úvaha vůbec. Jsou nápady, které se nedají ve filmu udělat, dají se udělat jen na divadle, jsou seriálové nápady… Filmový nápad musí být realizačně skromný a musí být odehratelný v devadesáti minutách. Důležitá je i jednota místa, času a postavy. To jsem chtěl tentokrát dodržet. Dále je tady téma. Někomu je to jedno, ale já docela silně vnímám, že film musí mít téma, které by se mělo košatit tím, jak na něm člověk pracuje. Scenárista by měl objevovat jeho další a další krásy. Když si zvolíte téma, které vás během práce nepřivede dál, je na čase ho opustit. Čím víc verzí scénáře píšete, tím byste měl být spokojenější, měl byste mít téma radši.

U filmového scénáře je důležité, aby každá jeho další verze byla lepší než ta předchozí. To je jednoduché pravidlo. Když vidíte, že další verze není lepší, je načase to vzdát. U nás se realizuje moc scénářů, je malý odpad. Scenáristice sluší velký odpad látek. Je zdravé, když některé věci nevznikají. Ale protože tady jsou iniciátory veškerého filmového dění víceméně producenti nebo režírující producenti, tak projekt většinou nakonec dokončí. A to je ta chyba. To je třeba Nabarvené ptáče. Tohle téma se mělo opustit při druhé verzi scénáře, protože to dál nemohlo nikam vést a také nevedlo. Jenže producent a režisér v jedné osobě zatnul zuby a všechno bohužel dotáhl do konce. Čili musíte bedlivě naslouchat vnitřnímu hlasu, který vám říká, jestli se látka někam vyvíjí, jestli stagnuje nebo jestli další verze je horší a horší… To je samozřejmě těžké ve chvíli, kdy je všechno produkčně rozjeté. Fáze scenáristické tvorby by se neměla překrývat s přípravami samotného natáčení.

Jaký odpad máte vy?
Mám asi čtyři nerealizované scénáře. Je to tak jedna ku jedné s těmi realizovanými.

To musí být strašně těžké opustit svůj úžasný nápad a scénář.
Je to těžké, obzvlášť když s ním strávíte půl roku života.

Pomáhá vám to rozhodnout ještě někdo jiný, nebo to dokážete sám?
Jsem schopen to utnout sám. Většinou to tak nějak hezky vyplyne. Tím, že dělám jeden film za pět let, tak to jde. Navíc ve chvíli, kdy opouštím scénář, nemám ještě nasmlouvané lidi ve štábu.

Vy jste v rozhlase řekl, že se skvělým filmem už nemůžete mít komerční úspěch. Kdo ho tedy stále může mít?
Nemůžete mít překvapivý úspěch s něčím, co není předem komerčně zacílené a komerčně ošetřené. Komerční a nekomerční filmy se určují předem. A samozřejmě jediné komerční filmy jsou ty americké. Ostatní jsou takové pseudokomerční. Sázky na jistotu se odehrávají v Americe.

Máte strach, že když zhlédnete špatný film, budete točit hůř. Je to jenom pocit, nebo si opravdu myslíte, že se to může stát? Nebo se vám to už stalo?
Nevím, zda se mi to už stalo. Nechci se vymlouvat na cizí filmy… Když vidím špatný film, stává se mi, že úplně ztratím víru v kinematografii. U divadla to nemám, prostě si řeknu, že to byla špatná hra. Ale u filmu ztratím víru v to, že se dá vyprávět příběh, že postava může působit věrohodně… To jsou takové ty nevěrohodné filmy. Pojem špatný film může znamenat mnoho věcí, ale když někdo řekne větu a já mu jí nevěřím, tak si říkám: Jak dosáhnu věrohodnosti? Začnu to zkoumat, ale ono je to nepojmenovatelné. Chyba může být ve scenáristovi, v režisérovi, nebo i v tom, že člověk jde do kina s nějakým očekáváním nebo předsudkem. Tohle všechno se někdy spojí a vytvoří to vražedný koktejl nevěrohodnosti. A já si řeknu: Co když se příště tohle stane mně? A pak usednu k těm svým dialogům a začnu pochybovat.

Proslul jste hrami pro Dejvické divadlo. Naposledy jste uvedl hru Elegance molekuly o vědci Antonínu Holém. Co chystáte nyní?
Letos chystám pro divadlo dvě hry, protože divadlem si vždycky musím vydělat na svá filmová a televizní období. 3. června bude mít premiéru hra Da Vinci na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Scénář jsem napsal s Olgou Šubrtovou. Je to o historikovi umění, který se ocitne v době Leonarda da Vinciho a znehodnotí jeden jeho obraz.

V hlavní roli bude Jirka Langmajer. A začátkem listopadu bude mít premiéru hra Beckham ve Studiu Dva, která je o velkém skandálu Davida Beckhama, kdy se údajně vyspal se svou sekretářkou, ale ve skutečnosti právě nevyspal. Hlavní postava je Max Clifford, nepsaný král britského bulváru v té době. Je to vlastně hra o bulváru v tom nejvyšším patře, o výsostném britském bulváru v roce 2005.

Elegance molekuly vznikla na zakázku. Udělal jste už předtím něco na zakázku?
Ne. Tohle byla nejkonkrétnější zakázka. Ostatní zakázky jsou takové nevinné, vždycky si jenom řekneme datum, kdy bude premiéra. Takže vím, že příští premiéra v Dejvickém divadle bude na jaře roku 2022, ale zatím nikdo neví, co to bude. U Elegance molekuly jsem dostal podmínku, že jednou z hlavních postav hry musí být Antonín Holý, a samo sebou se rozumělo, že to nesmí být bulvární nebo neuctivé, i když jsem nedostal požadavek, aby to byla oslavná hra.

Prohlásil jste, že vás více baví divadelní režie, že je to více tvůrčí. Nepřemýšlel jste o tom, že byste se věnoval pouze divadlu?
Já se mu věnuji poměrně dost. V průměru udělám jednu hru pro divadlo za rok a jednou za pět let film. Na divadle dochází k těm příjemným překvapením. Stane se, že moji hru někdo přeloží, pak se hraje v zahraničí. Je to nečekaný, krásný úspěch, který se nedá předvídat, a z toho má člověk největší radost.

A co vám dělá radost u filmu?
Psaní scénáře je radost, herecké zkoušky také radost, natáčení je víceméně boj o život, střižna ovšem zase radost, dokončovačky jsou hrozné, premiéra opět radost a distribuce úmorná. Čili u filmu se střídají radostné a méně radostné chvíle, ale celý jeho vznik je nelogický a probíhá v takových vlnách. Když točíte, máte pod sebou nějakých 60 lidí, které jsme v tomhle případě i platili. Pak se to celé uzavře a dva měsíce máte jednoho střihače a jednoho zvukaře, který půl roku připravuje zvuky. Po roce je premiéra a osvětlovači už si ani nepamatují, co to bylo za film, který dělali před rokem. Ale jsou rádi.

Neláká vás tvořit pro internetová média?
Původně jsem televizní autor, pak jsem udělal film Mňága – Happy End a Knoflíkáře, a byl jsem nadšený z toho, že moje práce má najednou větší odezvu. Přišel jsem do hospody a tam se lidi bavili o mém filmu. To se mi zdálo krásné. Točím mimo jiné i kvůli té divácké reakci, a strašně mě mrzí, když se teď redukuje na neosobní pokřikování na ČSFD.

Ačkoliv mají internetová média už teď možná větší odezvu než televize a film, pořád je beru jako zástupný způsob distribuce. Když film nebo seriál vyběhne z kin a z televize, vždycky se jich ještě může chopit síť. Ještě se neumím vyladit na to, že by to bylo primární médium, pro které bych tvořil.

Ve svých scénářích moralizujete, víte o tom a myslíte si, že byste to neměl dělat. Máte rád, když někdo jiný moralizuje vás?
No jo, to mám rád. Teď jsem si koupil paměti amerického scenáristy Paula Schradera, a ten moralizuje pořád. Já jsem vychovaný Kurtem Vonnegutem, to je zase literární moralista. To jsou pánové, kteří přímo apelují na lidi, někdy skrytě, jindy pomocí vtipů, ale vždy je tam silný apel, abychom se chovali lépe.

Připadá mi, že máte přehled o tom, co se děje ve světě a u nás. Kde berete informace?
Mé informace jsou velice kusé. Vždycky si vezmu úzký výsek reality a o tom se snažím zjistit informace. Teď chystám seriál z prostředí povrchových dolů a aktivistů, kteří bojují proti prolomení limitů těžby, čili jsem se zaměřil na zprávy z tohoto sektoru a jsem šokovaný, jak málo o tom mainstreamová média informují. Ale dá se říct, že o povrchové těžbě budu teď vědět víc než většina lidí. Zároveň mi uniká obrovské kvantum jiných věcí.

Je fakt, že občas potkávám lidi, kteří jsou skutečně dobře zorientovaní, a ti mi řeknou, co si mám přečíst a podobně, ale nemám předplacený žádný zásadní zahraniční deník. Jsem schopen si přečíst polskou Gazetu Wyborczu, což je dobrý zdroj informací, nebo nějaké anglické servery. Moje manželka je opačný extrém, ona vůbec nesleduje zprávy, aby jimi negativně nenasákla. Teď třeba netušila, že je evakuovaná americká ambasáda v Bagdádu, tak jsem jí to řekl a snažil se jí popsat ten konflikt, který teď hýbe světem.

A není na vás naštvaná, když ji infikujete informacemi?
Musím to dávkovat obezřetně, protože když na ni vybafnu nějakou zásadní a samozřejmě negativní informaci, tak ji to hluboce zasáhne. Ale tyhle věci se málokdy dají sdělit zábavnou formou.

Kdy jste ji naposledy překvapil nějakou pozitivní zprávou?
Pozitivní informace z politiky, to jsou většinou nějaké žerty. Ale když někdo vystřílí nemocnici v Ostravě, to se zábavně říct nedá. Jenom jsem to tak utrousil, když jsem šel do ledničky, a nečekal jsem žádnou odpověď…

Inspiruje vás při psaní i četba knih?
Určitě. Mám rád Michela Houellebecqa, od něj čtu všechno, co bylo přeloženo. Také čtu rád Juliana Barnese. V angličtině jsem schopen číst i v originále. Jsem rád, když jsou v knize nějaké společenské prvky. Třeba Houellebecq vyjde z osobní krize čtyřicátníka a dostane se ke krizi celé západní civilizace. Kniha Podvolení je výborná ukázka toho, že literatura může mít přesah a být vysoce aktuální.

A kdy vyjde kniha Petra Zelenky?
Já neumím psát prózu, to by nebylo dobré.

Petr Zelenka se narodil 21. srpna 1967 v Praze do rodiny scenáristů Otto Zelenky a Bohumily Zelenkové. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Začínal jako dramaturg Filmového studia Barrandov, později psal scénáře pro Českou televizi. Jeho prvním filmem uvedeným v kinech byl mystifikační hraný dokument Mňága – Happy End (1996). V podobném duchu je natočen i snímek Rok ďábla (2002), který získal šest Českých lvů a překonal tím úspěch jeho povídkové komedie Knoflíkáři (1997), která tyto ceny dostala čtyři. Je spoluautorem scénáře ke komedii Davida Ondříčka Samotáři (2000). Za svou divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství (2001), kterou sám režíroval v Dejvickém divadle, získal Cenu Alfréda Radoka. V roce 2005 převedl Příběhy obyčejného šílenství na filmová plátna. Pro Dejvické divadlo napsal také hry Teremin (2005), Dabing street (2012) a Elegance molekuly (2018). Je autorem seriálu Dabing street (2018) uvedeného Českou televizí a pro HBO režíroval seriál Terapie. Dalšími filmy, pod kterými je podepsán jako scenárista i režisér, jsou Karamazovi (2008) a Ztraceni v Mnichově (2015). 6. února bude mít premiéru jeho nový celovečerní film Modelář. Jeho manželkou je choreografka a dramaturgyně Klára Lidová.