Máte nějaký sklon k lezení? Máte rád hory?
S oblibou říkám, že mám od dvou metrů závratě. Proč jsem se ale proletěl balonem, proč jsem dvakrát skočil s padákem – jednou sólo, podruhý v tandemu, proč jsem se nechal proletět v „ultralajtu“, tomu dodnes moc nerozumím. Jediný možný vysvětlení je to, že jsem toužil zažít pocit a napsat o tom reportáž. Což jsem učinil. To bylo podobně i s mým maratonem, kdy jsem popisoval čtenářům Deníků každý týden moji zoufalou přípravu a pak ještě zoufalý výkon v závodě v běhu na 42 kilometrů. Všechno jsem naštěstí dokončil ve zdraví. Ale k vaší otázce. Hory mám rád, ale tak nějak na pohled. A vztah k lezení? No, zkusil jsem si v rámci zmíněných adrenalinových anabází a touze po reportáži na vlastní kůži lézt po umělý horolezecký stěně. Bez mučení přiznávám, že v těch dvou metrech mi bylo špatně.

Tak kde se vzalo spojení s Radkem Jarošem, který výškové pocity miluje?
Oslovil mě ředitel nakladatelství Vyšehrad ze společnosti Albatros Media pan Pravomil Novák, zdali bych si netroufnul napsat knihu rozhovorů právě s Radkem Jarošem. Že prý na mě dostal nějaké doporučení, následně si mě na internetu prolustroval a zjistil, že rád píšu o sportu a mám rád rozhovory.

Jak dlouho trvalo, než jste kývnul na nabídku?
Mně bylo od první vteřiny, kdy jsem se o jeho zájmu dozvěděl, jasný, že když to bude možný, jdu do toho. Takže jsem neváhal. Možná v tom roli hrál i Petr „Miska“ Mašek, taky skvělý horolezec z Mladé Boleslavi, odkud pocházím a se kterým jsem pár rozhovorů psal. Vždycky mi říkal, že byl ve velehorách s Radkem Jarošem. To mi utkvělo v paměti a Petr mi na Radka prozradil spoustu perliček. Mimochodem Petr byl Radkův největší himálajský parťák. Tak to mi taky dodalo odvahu do toho jít.

Spousta novinářů sní o tom, že napíše knihu, že?
Přesně tak. Já se vyučil elektrikářem a opravoval lokomotivy. To mi nevonělo, tak jsem po Sametový revoluci přehazoval výhybky, stahoval šraňky, hlídal fabriku Liaz a taky uklízel. Když jsem měl uklízet dámský záchodky, druhý den jsem do práce nepřišel a začal uvažovat o něčem jiným. Psal jsem všude možně příspěvky a snil o novinařině. A najednou jsem se stal redaktorem týdeníku Pojizerské listy a po dvou letech týdeníku Boleslavské noviny. A když jsem před nějakými 23 lety nastoupil jako redaktor do Boleslavského deníku, byl jsem ztracen. Začal mi nový život. A v tu chvíli jsem už šilhal po knize. A trvalo to hodně dlouho, než to vyšlo.

Proč?
Neměl jsem na to páru, odvahu. Pořád jsem psal, psal a psal, v podstatě nonstop. Jasně, rodina trpěla, ale já byl ve svým živlu. A pořád ta myšlenka na knihu někde byla. Jenže na román jsem prostě neměl odvahu. A pak se to najednou stalo skutečností. Byla tu nabídka.

Takže jste se potkal s Radkem Jarošem…
…v kavárně v obchodním centru, kde jsme si podali ruce a vyjasňovali si co a jak.

A pak se objevila kniha.
Tak jednoduchý to nebylo. Napsat novinový rozhovor dá zabrat, ale v podstatě je to pohodička. Ta kniha, když to převedu na deník, obsahuje takových rozhovorů snad padesát. Prostě jiný šálek kávy.

Jak to myslíte?
Velký novinový rozhovor pojme dvacet třicet otázek. Na každý rozhovor se připravuju, píšu si otázky, abych se neptal na to, na co se ptá každý. Pak si s dotyčným povídám, maximálně hodinku, a pak už „jen“ to napsat. Jenže tahle kniha má 230 stránek. Jo, jsou tam fotky, ale většinou jsou to otázky a odpovědi. U Radka v Novém Městě jsem byl asi šestkrát a povídali si u jeho kuchyňskýho stolu pokaždý kolem osmi hodin. Navíc dvakrát seděl skoro celý den u mě doma. Po každém setkání mě doslova brněla hlava a nemohl jsem usnout. V diktafonu jsme tak měl kolem 50 hodin nahrávek a ty jsem musel postupně přepisovat. Všemu předcházely desítky hodin příprav, čtení všeho možného o Radkovi, o horolezení, abych byl v obraze. Jen opakuji, že celá kniha je psána tak, že si nehraju na znalce lezení, ale naopak se ptám z pozice neznalého. No a pak to byly další desítky hodin přepisování a různého upravování, přeskládávání pasáží a doplňování nejasností, které mě po každým setkání napadly. Ale najednou jsem měl rukopis a ten jsem jedním odkliknutím na klávesnici poslal do nakladatelství. To bylo před Vánocemi 2019. Tam to zodpovědná redaktorka zodpovědně poladila a na přelomu října a listopadu kniha vyšla. Původně se na světě měla objevit na jaře letošního roku, ale nějak se to vše posunulo.

Název mě napadl na telefonu

Jak vznikl název knihy Nahoru na horu?
Dobrý, co? Bavil jsem se s kolegyní, že nevím, jak ji nazvat, a najednou ze mě vypadlo: „Hele, aby to bylo něco jako, že jde nahoru na tu horu. Nahoru na horu! Už to mám,“ vykřiknul jsem. Kolegyně praštila s telefonem, asi jí zalehlo v uchu, a já věděl, že mám název.

Co vás při psaní knihy napadalo, bavilo vás to?
Bavilo mě to hodně. Ale občas jsem si říkal, že to nedám, měl jsem toho plný zuby. Připadalo mi to nekonečný.

Proč?
Mám svoji práci. Po letech v pozicích okresního a krajského šéfredaktora dělám v centrále Deníku na pozici komerčního redaktora. Práce bylo a je hodně a je to časově náročný. A tuhle práci jsem nemohl ošidit, udělat ji jen jakoby naoko, to prostě není možný. Navíc bych to ani neudělal, mám svoji práci rád, baví mě, je to prostě můj život. Takže veškeré dění spojené s knihou se odehrávalo po nocích a o víkendech. Taky jsem si vzal nějaký den dovolený, schůzky s Radkem nešly realizovat jen o víkendu.

Jaký máte z knihy pocit?
Poprvé jsem ji vlastně „živě“ viděl někde v knihkupectví. Najednou se objevil pocit, že mi patří svět a že jsem asi ten nejslavnější člověk na světě. Nenápadně jsem se kouknul kolem sebe a čekal, že uvidím frontu na podpisy. V kapse jsem měl propisku. Jenže já jsem nikoho nezajímal! Lidi kolem koukali úplně do jiných knížek! Ani prodavačka netušila, že jsem to „Přece já! Ten slavný spisovatel!“ Tak jsem si zase hezky zpátky sedl na zadek, knížku pohladil, poděkoval a vrátil ji na místo a při odchodu slušně pozdravil slečnu prodavačku. Ale jinak řečeno, asi každý autor knihy potvrdí, že držet v ruce něco, s čím strávil kousíček života, je krásný pocit. A ten pocit vyrovná i ty probdělý noci a kruhy pod očima. Tak to bylo a je i u mě.

Jaké byly ty spousty hodin prožité se slavným horolezcem?
Kromě prvního setkání, kdy jsem byl trochu nervózní, to pak bylo skvělé. Dozvěděl jsem se spousty detailů z Radkova života. Pravda je, že některý okamžiky se do knihy prostě nevešly. To by kniha byla mnohem tlustší. Radek je zvláštní týpek. Tak je to člověk, který zdolal všechny největší kopečky na světě.

Všude chodí v sandálech

Jak byste Radka popsal?
Radek je týpek z Nového Města na Moravě, vylezl na všechny himálajský osmitisícovky, je jich čtrnáct. Vylezl taky na nejvyšší horu každýho světadílu. To první nese pojmenování Koruna Himálaje, to druhé Koruna světa. Vylezl to bez použití kyslíkových přístrojů a bez pomoci nosičů. Je to správnej chlap, svým způsobem magor, blázen, frajer. Prostě borec. A skoro všude chodí v sandálech, protože mu doktoři ufikli těch jedenáct článků na prstech, když na jednom kopečku v Himálajích promrzl.

Jak se k vám choval? Říkal jste, že jste se před tím neznali?
Myslím, že Radek byl zpočátku trochu rozpačitý, protože hned od začátku jsem řekl, že se ho budu ptát i na ptákoviny, na které by se znalec horolezení nezeptal. Jenže v tom byl smysl knížky, není psána pro horolezce, i když i oni si jistě počtou, ale pro všechny lidi, kteří si chtějí přečíst mnoho o životě jednoho chlapa. V podstatě jsme si vykali až do chvíle, kdy jsem se jel podívat na jeho přednášku v centru Prahy a šel jsem po Staroměstském náměstí narvaným lidmi. Najednou do mě někdo vrazil a on to se svařákem v ruce byl Radek. Tak jsme si podali ruce a on povídá: „Nebudeme si tykat?“ Já, že klidně a rád. Nic to ale na tom, že před ním mám stále obrovský respekt, nezměnilo. Radek je prostě Radek a je to prima člověk. Navíc jsme si věkově rovni.

Je nějaká pasáž, které vám utkvěla v paměti?
Jako neznalci lezení mi přišlo všechno zajímavý. Radek občas nad otázkou zakoulel očima, ale snad pochopil, že tohle lidi prostě zajímá. Je tam spousta momentů, který bych připomenul, ale to by byl delší rozhovor, to si raději přečtěte knihu. Určitě jsou ale už hodně známé historky kolem omrznutí jeho nohou a různých anabází s doktory. Když Radek stoupal na Annapurnu, omrzly mu nohy a pak mu doktoři uřízli jedenáct článků na prstech. A tahle pasáž tam je docela podrobně rozepsaná. Stejně tak jako popisování okamžiků, kdy se dostal do laviny. Chtěl jsem po něm často, aby popisoval své pocity. Hodně na mě zapůsobilo to, jak třeba popisoval důležité ženy svého života. Bylo příjemné slyšet, jak krásně o nich mluví.

Je něco, o čem jste si povídali, co se v knize neobjevilo?
Rozhodně bylo velice zajímavé sledovat Radkova gesta, mimiku, když mluvil o hodně citových věcech. O vztahu s dcerou, synem, s tátou. O potkání se smrtí. A co bylo moc milé, tak poznání, jak se mají rádi s přítelkyní Olgou. Mimochodem Olga výborně vaří. Přiznávám ale, že jsem vlastně celou knihu v kuse nečetl, protože jsem každou část četl asi dvacetkrát, ale jen samostatně, takže mi to nějak splývá. Těším se, až si ji přečtu celou, v kuse. A to knihu pořád nosím s sebou v tašce. Je to vlastně můj poklad. Splněný sen.

Plánujete nějaké pokračování?
Román nehrozí. Uvidíme, třeba se objeví „druhý“ Jaroš. Ale asi napíšu nějaký pohádky. Roky na to mám…