„V tu chvíli jsem byl celkem vzteklý, ale při natáčení jsem to nedal na sobě znát. Několik minut poté jsem lezl po čtyřech, jak to bolelo,“ říká v rozhovoru Marek Němec, který se před nedávnem vrátil do seriálu Sestřičky jako doktor David Hofbauer. A protože si diváci návrat jeho postavy doslova vydupali, vstup na obrazovky se odehrál grandiózně, za velmi dramatických okolností, kdy mladého doktora dokonce postihla mozková příhoda.

Jak jste hrál projevy mrtvice?
Spoustu věcí jsem samozřejmě konzultoval s našimi lékaři poradci, protože se mi nechtělo nechat si nalepit svěšený koutek. Musel bych tak být před každým natáčením od pěti ráno v maskérně a nemohl bych si dát k obědu ani polévku, aby se mi koutek neodlepil. Takže jsem hlavně procvičoval obličejové svalstvo. Naštěstí jsem byl řádně vycvičen už z inscenace Běsi z Divadla v Celetné, kde jsem také v postavě Kirilova tahal koutek trochu dolů. Použil jsem tedy při tvorbě Kirilovovo svalstvo, opsal jsem to od sebe. Také bylo nutné trochu „potlumit“ ruku a zakulhat si.

Kdysi jste se zmínil, že se postava doktora Hofbauera v pozdějších dílech Modrého kódu, na který seriál Sestřičky volně navazuje, bohužel trochu vzdálila původnímu zadání. Jak to vnímáte dnes?
Náznak k původnímu směřování postavy je cítit, ovšem do jisté míry je od toho i nyní čas od času upouštěno. Vždycky prostě nejde scenáristicky zachovat úplně přesnou kontinuitu Hofbauerova jednání. Jde i o problém vyčerpanosti určitých kombinací – jestli vůbec lze v tak dlouhodobém seriálu udržet projev figury na takové úrovni, aby byl blízký charakteru postavy, byl zábavný a ještě aby překvapoval. V tomto směru je to úkol takřka nadlidský. Zároveň, jak Hofbauer nyní řeší své fyzické problémy, není až tolik postřehnutelné, co je způsobeno tím, že se vyrovnává se svým handicapem, a nakolik by svoji zdánlivou tupost v sobě stále měl a projevoval by ji, kdyby byl zdráv. Já si ale tohle celkem pečlivě hlídám i sám a zatím se s režiséry nepereme.

V Sestřičkách jste si hned od začátku užil hodně akčních scén. Vzpomenete si na nějakou pořádnou akci i z jiného natáčení?
Například v seriálu Atentát moji postavu unesli skinheadi. Zavlekli mě do trupu nějaké lodi a tam mě pověsili do vzduchu. Měl jsem přitom navíc zavázané oči. Před tím, než mě pověsili, jsme se domluvili, že dostanu ránu do břicha poté, až mi dají znamení. Jenže svůj slib nesplnili, a tak jsem visící na háku dostal pořádnou ránu, aniž jsem to čekal. V tu chvíli jsem byl celkem vzteklý. Samozřejmě jsem to na sobě nedal až do dotočení záběru znát. Chvíli jsem potom lezl po čtyřech, jak to bolelo. Je dost nepříjemné muset dát důvěru někomu, koho neznáte. Zároveň ale šlo o velmi zajímavý moment a zkušenost, kdy jsem si připadal fakt jako tažený kus masa.

Diváci vás také viděli v seriálu Poldové a nemluvně, prý se bude točit druhá řada?
Ano, měli bychom točit další díly, ale co je dneska jistého?! Poldové byli super, měli vtipné scénáře a na natáčení byli fajn lidi. Dokonalého bratra mi hrál Marek Adamczyk, který byl stále mladý, při síle, sportoval, naopak já byl už „jetý rodinou“, musel jsem se starat o děcko a téměř jako v dobách minulých jsem sdílel jeden příbytek se třemi generacemi. Můj Kamil Mlejnek byl prostě dost použitý a uťápnutý, takže mě vždycky bavilo hrát právě ty kontrasty s bratrem. Dobré bylo také setkání s Radkem Holubem, který má v sobě příjemný humor. Rád jsem si zahrál roli vyšetřovatele, který sice nedisponuje parametry supervyšetřovatele, zato má za každých okolností sunar na triku a přesnídávku rozmáznutou v kapse.

Jak se točí s dětmi?
Za mě dobrý. V tomto směru odnesl natáčení s dětmi hlavně Sváťa Skopal, který hrál důchodce a musel všechno, co se dětí týče, „odtahat“. Často si ovšem při natáčení povídal jen s prázdným kočárkem. Já byl tedy dětí ušetřen, byl jsem totiž hodně v terénu. Dítě nám potom recyklovali, protože už nedosahovalo požadovaných parametrů vitálních funkcí. Jednoduše řečeno nám vyrostlo, a tak ho vyměnili. Díky tomu, že mám doma už dvě děti, jsem věděl, kde a jak ho čapnout. Mohl jsem si tak hrát, že si při manipulaci s dítětem nevím moc rady, ale při tom jsem si byl celkem jistý.

K čemu tíhnou vaše děti, devítiletý Matěj a pětiletá Rozárka?
Matěj tíhne k naprostému netíhnutí k ničemu… (směje se) Rózu se nám zatím daří přiměřeně držet od Matějova vlivu, ale už se mu taky přibližuje. Matěj trpí u věcí, které ho mají nějak formovat, ať už jde o hudebku, kytaru nebo četbu. Vše, co si přejeme, aby dělal, nedělá. Ovšem zato miluje počítačové hry a fotbal. Jinak je ale skvělej. Prostě je svůj, není hračka, ale ani my nepolevíme a budeme se snažit do něj všechny výše zmiňované věci cpát i nadále. Róza se nám snaží pomáhat, rapuje, tancuje heavy metal, i když nám by se líbilo, kdyby dělala balet. Takže tak. Jak jsem ale říkal, mantinely jim udržujeme. Děti jsou takhle napoprvé velmi zajímavá životní zkušenost. Uvidíme, jak to bude napodruhé… Jaj, teď bych od ženy, kdyby si článek náhodou přečetla, dostal po takovém vtípku asi pěstí.

Tak co kdybychom to tam raději nedávali?
Víte, ona, jak je malá, určitě by si ráda povyskočila a jednu mi ťala. Nechci se zbytečně vystavovat takovému nebezpečí. Nemáte představu, jakou sílu má rozzuřená žena. (směje se)

Před uzavřením divadel jste stihli v Divadle v Dlouhé uvést komedii Bez roucha, která vypráví o infarktových situacích, co se mohou udát během představení. Jak prožíváte premiérový den?
Záleží na žánru. Třeba právě u Bez roucha nejde o náročné převyprávění nějakého velkého přerodu postavy, je to klasická fraška postavená na přesnosti a jisté ekvilibristice, takže jsem byl relativně v klidu. I když jsme do poslední chvíle bojovali s tím, kdo a kdy má co říci, vše na sebe totiž musí rychle navazovat. Je ale fakt, že jsou tituly, kdy jsem v den premiéry neexistoval a probudil jsem se až dva dny poté, čímž nemám na mysli, že bych tak slavil na popremiérovém večírku. Asi nejnáročnější byl v tomto ohledu Claudelův Polední úděl v režii Hany Burešové. Neskutečně náročný text a soustředěná práce. Jinak už mám větší nadhled, který s sebou přináší věk, což nijak nesouvisí s tím, že by to člověk na jevišti šidil. Jen už víte, že nejde o život.

Prozradíte nějakou „infarktovou“ situaci, do níž jste se na jevišti někdy dostal?
Mezi ty nejhorší patří chvíle, kdy se na představení nedostanete, do divadla nedorazíte. I mně se to stalo. Někdy také musíte reagovat na nejrůznější nečekané věci, improvizovat a být ve střehu. Když třeba zachraňujete situace, do nichž se dostal přiopilý kolega, nebo naopak kolegu hledáte, aby už konečně přišel na scénu.

Chtělo se vám do focení plakátu ke hře Bez roucha, kde pózujete, jak vás pánbůh stvořil?
Jasně. Věděl jsem, že to bude sranda a vkusně udělané. Navíc mám před inkriminovanými partiemi klobouk. Jen jsem si tedy přál, aby nebyl moc malý, teda ten klobouk, aby si lidé nemysleli něco ohledně mého moudí, ale to raději nechme být. (směje se) I když tedy ještě malá poznámka – nakonec mi bylo dopřáno. Scénograf pořídil klobouk velký. (směje se) Při focení na vás ovšem žádné ohledy neberou, lítáte tam nahý, do toho do ateliéru začne chodit plno produkčních, které tam najednou mají spoustu neodkladné práce. Za tu naši komedii to ale stálo. A ještě jedna informace by vás mohla zajímat. Kvůli tomu, že jsou teď divadla dlouho zavřená, budeme v Divadle v Dlouhé tuhle naši novou komedii hrát přes léto. Přijďte se podívat. Snad už bude v té době život normálnější.

Marek Němec
Narodil se 24. dubna 1981 v Chebu. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební a poté herectví na DAMU. Jeho žena Johana, s níž má dvě děti, je divadelní dramaturgyně. Zahrál si ve filmech a seriálech Expozitura, Atentát, Vraždy v kruhu, Modrý kód, Jako nikdy, Einstein, Zdivočelá země, Ženská na vrcholu, Absence blízkosti. Hraje v Divadle v Dlouhé, založil si vlastní Divadlo Terminus, které uvádí monologické texty v pražské Vodárenské věži.