Nejsem tisícikoruna, abych se líbila všem, říká herečka Hana Vagnerová

Kdy jste Mstitele natáčeli?
Co se týče mě, poslední natáčecí den jsem měla v lednu minulého roku, takže jsem to stihla ještě před pandemií. Bohužel další natáčení štábu překazil covid, film byl dokončen až v prosinci. A jak originálně probíhalo natáčení, tak je takový i celý film. Lucia Klein Svoboda je, myslím, režisérka s originálním smyslem pro pointu a humor. Mimochodem, píše i knížky. Před časem jsem četla její knihu s názvem Svědivá kunda aneb Už ani nejsem nasranej… (směje se) Rozečetla jsem ji doma během pandemie, když se pak udělalo hezky, knížku jsem si vzala do parku na lavičku. Když pak po mně lidé, kteří chodili kolem, začali házet odsuzující pohledy, až v tu chvíli jsem si uvědomila, proč tak kroutí hlavou. Samozřejmě kvůli tomu názvu. Ihned jsem tedy obálku zamaskovala, abych nikoho nepohoršovala. Je to ale skvělá nekompromisní knížka, a taková je i Lucie.

Doma jsem na hrubé práce, říká herec Oldřich Navrátil

Jak na vás snímek po prvním zhlédnutí zapůsobil?
Měla jsem z výsledku radost. Jsem ráda, že mohu být jeho součástí. Rozhodně půjde o nezapomenutelný film, což je důležité. Jasně, najdou se lidé, kteří ho rádi mít nebudou nebo ho odsoudí, ale to přichází obecně s každým dílem. Lucie má odvahu udělat věci po svém, i když ví, že se pravděpodobně nezalíbí každému. V podobných momentech si vždycky vzpomenu na svoji babičku, která mi říkala: „Nejsi tisícikoruna, aby ses líbila všem.“ Stará dobrá pravda.

Jak jsem se tak díval, po pandemii máte v zásobě hodně natočených filmů…
Asi jako spousta dalších mých kolegů a kolegyň… Všichni jsme čekali na otevření kin. Z „mých“ filmů stála asi nejdéle ve frontě komedie Matky, která se už konečně nedávno dostala k divákům. Ráda bych zmínila zejména film Obrazy lásky, který jsme vloni na podzim natočili s polským režisérem Tomaszem Wińskim. Je pro mě důležitý z mnoha důvodů.

Ze kterých?
Čtyři roky jsem k němu spolu s Tomaszem psala scénář. U filmu jsem tedy stála od prvotního nápadu a první napsané čárky. Byla to dlouhá a náročná cesta. Až tehdy jsem si plně uvědomila, kolik času může uběhnout od nápadu k realizaci filmu. Samo natáčení trvalo víc než tři měsíce, práci jsme totiž museli často přerušovat kvůli karanténám. Po všech stránkách šlo o náročnou práci. Opravdu velké dobrodružství. Takže i kvůli tomu všemu bych si přála, aby se divákům líbil. Premiéru bude mít ale až příští rok.

Také budete s Matějem Balcarem natáčet komedii Pánský klub…
Na tohle natáčení se těším hlavně kvůli Jirkovi Mádlovi, kterému budu hrát manželku. Jirku mám moc ráda. Podle mě je obrovský multitalent, skvěle režíruje, píše scénáře, hraje, dokonce i v italštině. Navíc je dobrý člověk a můj velký kamarád. Bohužel jsme spolu hráli zatím jen jednou, a to v Bathory, což byla jeho, myslím, druhá role po Snowboarďácích. Tehdy to bylo poprvé a jedinkrát, co jsme se potkali na place. Nyní si tedy čekání vynahradíme. Film má svoji předlohu v divadelní hře, která se pod stejným názvem hraje v Divadle Na Jezerce. Režírovat bude sám autor, a protože Matěj Balcar vypadá jako velký sympaťák, a navíc je do práce nadšený, čeká nás myslím fajn léto.

Kdy jste se s Jiřím Mádlem seznámili?
Původně jsem měla hrát právě ve Snowboarďácích, takže jsme se seznámili na castinzích. Tehdy jsem ale studovala DAMU, na natáčení mě ze školy neuvolnili a moji roli přeobsadili. Mohla jsem hrát v trojici s Luckou Vondráčkovou a Bárou Seidlovou. Tehdy jsme se s Jirkou poznali a v průběhu let jsme se začali kamarádit. Vždy byl blízko mého okruhu přátel.

Filmový fešák Ondřej Veselý se bojí, že se lidé přestanou potřebovat

Čeká vás kromě Pánského klubu ještě nějaká další zajímavá práce?
Právě jsem dotočila Lajnu 3, což je můj další srdeční projekt, a teď se hodně těším na film Nikdo mě nemá rád, což dělá tým kolem Petra Kazdy a Tomáše Weinreba, kteří kdysi natočili podle mě skvělý film Já, Olga Hepnarová. Hlavní roli ztvární Rebeka Poláková, já hraju její kamarádku. Pak se objevím ve filmu Roberta Sedláčka Řekni to psem a po delší době si zahraju také v divadle, a to na Letních shakespearovských slavnostech v inscenaci hry Bouře. Budu se alternovat v roli Mirandy s Eliškou Křenkovou.

Viděla jste už nějakou inscenaci Bouře?
Ne, a jsem za to teď ráda, aspoň nebudu podvědomě podléhat nějakému vzoru, jak by se asi měla Miranda hrát. Inscenaci režíruje tandem SKUTR. Už jsme spolu dělali několikrát. Práce s nimi mě vždycky baví, protože vás nechají na postavu pohlédnout vlastníma očima. Těším se na jejich imaginaci, právě hra Bouře k ní přímo vybízí. V Bouři jsem už během čtení viděla i komedii, podle mě se v ní dá najít spousta vtipných momentů. Moje prvotní intuice tedy šla ryze komediální cestou. Uvidíme, jakou se vydají kluci.

Na závěr jsem si nechal otázku na seriál Zdivočelá země. Co pro vás toto natáčení znamenalo?
Zdivočelá země rovná se překrásný seriál. Na jeho první dvě řady jsem se dívala jako malá a představovala si, že bych si v něčem podobném jednou ráda zahrála. Když k tomu po letech opravdu došlo a já získala roli v poslední řadě seriálu, bylo to pro mě velká pocta. Nemohla jsem tomu dlouho uvěřit. Setkání s režisérem Hynkem Bočanem, velkou legendou, bylo splněným snem. Navíc seriál vypráví nejen o síle přátelství, ale dotýká se i velice závažných témat z naší historie. Je o velkých a často nelehkých rozhodnutích, která lidé museli udělat a snažili se je vybalancovat tak, aby se po nich byli schopni na sebe podívat do zrcadla… Bylo úžasné si moci klást otázky ohledně morálky a přemýšlet nad tím, jak by se člověk v dané situaci asi zachoval. Zdivočelá země je jeden z projektů, kvůli kterým jsem šla kdysi dělat herectví. Navíc v dnešní době, kdy se stačí podívat kolem sebe, a nemusí se to týkat jen politiky, je myslím hodně důležité podobná témata znovu otevírat. I proto jsem za opakování tohoto seriálu ráda…