Ví se o vás, že máte rád gastronomii. Vaříte?
Kdepak, nejsem kuchař, spíš strávník a obdivovatel. Jelikož moje žena je v tom dokonalá, nemám nutkání se jí do kuchyně motat.

Nedávno jste se ženil. Podílel jste se v tomto ohledu na plánování svatby?
Samozřejmě, že podílel. Nespočívalo to v tom, abychom měli nějaké delikatesy, ale chcete pohostit velkou spoustu lidí, přemýšlíte nad tím, aby to bylo co nejpestřejší, ale konzervativnější ve výběru. Chtěli jsme zkrátka klasiky, které fungují.

Svatbu se vám podařilo dobře utajit. Jak se to povedlo?
Na svatbě jsme měli něco kolem sta lidí, a právě, abychom svatbu dokázali utajit, vybírali jsme si důsledně, koho pozvat. Já sám párkrát oznámil termín i místo, ale svatba se konala jindy a jinde. Někdo samozřejmě přišel na to, kdy a kde svatba skutečně bude, ale resort byl naštěstí tak chráněný, že mi volala i média, že je tam nechtějí pustit, jestli bych alespoň nevyšel a neudělal s nimi rozhovor. Já jsem byl ale v tu chvíli nekompromisní. Jsem médiím k dispozici 365 dní v roce, v roce 2019 to bylo 364 dní, a tento jeden den jsem chtěl mít vyhrazený pro sebe a svoji rodinu, pro ten okamžik. Nechtěl jsem z toho dělat senzaci pro veřejnost.

Svatba přišla po desetiletém vztahu. Co bylo impulzem?
Asi ten dlouhý vztah sám o sobě, prostě jsme to tak cítili. Ještě to bylo příznačné tím, že jsme se brali na naše desetileté výročí. Jak lépe těch deset vyvrcholit než sňatkem? Protože žádost o ruku coby impulz přichází od muže, plán vzešel ode mne. Rok před svatbou jsem požádal o ruku, doufal jsem, že uslyším ano. Jsem v tomto ohledu tradicionalista, proto jsem se ptal tatínka nevěsty, jestli mi svoji dceru dá. I ten souhlasil. Doufal jsem, že do roka a do dne bude svatba a dva roky jsem to k tomu datu vlastně směřoval.

Vaše manželka není z herecké branže, prospívá to podle vás vztahu?
Mně to tak vyhovuje. My herci máme trochu hlavu v oblacích, a já potřebuji tu kotvu, což je moje žena, která je racionálnější a vždy mě vrátí na zem. Daří se to už deset let.

Dokonce vám prý spravuje kalendář a termíny?
Je to pravda. Nějakou dobu jsem to dělal sám, pak už jsem to nezvládal. Začali jsme proto s ženou zjišťovat, jaké jsou možnosti. Když jsme zjistili, na kolik by mě podobný člověk finančně vyšel, řekla moje žena, že to radši bude ona sama a za ty peníze si pak můžeme zajet na dovolenou.

Ve svém volnu se ale s lidmi z herecké branže stýkáte, ne?
V podstatě jenom s nimi, a samozřejmě se svojí rodinou, která je poměrně široká, a rádi spolu trávíme čas. Chodíme poměrně často třeba jen spolu, že nás třeba mí rodiče vytáhnou na pivo, vyrazíme pak já a moje žena, brácha a jde nás najednou osm.

Nebydlíte v Praze, ale máte tam plno pracovních závazků. Nejste pořád na cestách?
Já jsem milovník auta, nemůžu bez něj žít, potřebuji ho k životu. Jízda autem je pro mě čištění hlavy. V autě se učím písničky i texty. Doma člověk moc nemůže, pořád tam někdo je, takže se i trochu stydíte. V autě je jediný moment, kdy se můžu učit.

Jak se takhle při řízení člověk učí texty?
Buď si texty sám namluvím, nahraji a pak si je pouštím, nebo je už znám a opakuji si je. A písničky, to je jasné, poslouchám hudbu, k níž mám podklady, které si do ní můžu zpívat.

Jaký jste typ řidiče?
Asi jako každý… mám docela trpělivost, i když lidská hloupost občas nezná mezí, takže to někdy nezvládnu a také si zanadávám. Ale nejsem rozhodně ten typ řidiče, co by vystrkoval prostředníček z okna a troubil.

Aktuálně hrajete v muzikálu Tarzan, který je asi dost fyzicky náročný…
To je. Původně mu měla předcházet fyzická průprava, bohužel jsem to ale nějak nezvládl. Trošku jsem tomu dal, snažil jsem se nepřejídat se. Tarzan se zkoušel v létě a já jsem v létě docela milovník piva, to jsem také musel omezit. Ale posilovna? Tam mě nikdo nedostane.. Zkoušení samo o sobě byla ale dost velká posilovna. Za celý projekt jsem nesmírně rád. Je velmi oblíbený, představení je neustále vyprodané. Pěvecky i herecky náročný je však také muzikál Muž se železnou maskou v Divadle Broadway, ve kterém už přes dva roky hraji hlavní roli krále Ludvíka XIV., tu roli mám také rád a každé představení si doslova užívám.

Hrajete i komornější činohru, která z těchto forem je vám bližší?
Obojí má své kouzlo. Mám rád muzikál proto, jaký je, jak je náročný fyzicky, psychicky i pěvecky. Je to show. Od začátku do konce je muzikál načasovaný, není prostor pro improvizace. Činohra je magická zase v něčem jiném, je komornější, je tam kontakt s divákem, může být i prostor pro improvizaci. U činohry jsou menší soubory. Vzadu není tak velký štáb, ani na jevišti není tolik lidí. Ve Strašnicích, kde máme nyní zázemí pod vedením Hanky Gregorové, je nás v rámci představení třeba šest, máme dvě šatny – holky a kluci, máme pohodu, povídáme si. Točení seriálu je zase o něčem jiném, potom jdu do dabingu, kdy jsem zavřený sám ve studiu se sluchátky na uších. Pak jdu třeba moderovat velkou show jako Česko-Slovensko má talent, to je také úplně jiný svět, všechno bliká, svítí, jsou jasné pokyny. Miluji svoji profesi pro ty neustálé změny.

V seriálu Modrý kód hrajete doktora Matyho Bojana. Ten je asi o dost jiný, než jste vy sám, že?
Maty prošel v seriálu Modrý kód velkým vývojem. V našem rozhovoru promlouvám já za sebe jako David coby největší konzervativec o tom, jak jsem zamilovaný a po deseti letech jsem si vzal svoji ženu. Matyáš Bojan je proti tomu blázen. S jeho postavou se musí žít. Já mu přeji jenom to nejlepší! Je to zábavné a já díky tomu zvláštnímu milostnému trojúhelníku poznal kolegy Vandu Chaloupkovou a Jakuba Gottwalda.

DENISA NOVÁKOVÁ