Právě toto jméno jí chtěli dát rodiče z vesničky Šimanov na Šumavě, když přišla na svět v srpnu 2001 při domácím porodu za bouře. Úřady to ale nepovolily, a tak holčička dostala jméno Eliška Gaja. Její rodiče, vyznávající alternativní životní styl, pak válčili s úřady, malá Eliška jim byla dokonce na čas odebrána a umístěna do kojeneckého ústavu v Plzni, protože ji matka s otcem úředně nezaregistrovali a nenechali očkovat. Případ řešila i zástupkyně ombudsmana a nakonec stál křeslo tehdejší šéfku referátu sociálních věcí okresního úřadu v Klatovech. Dnes už Eliška s rodiči není, žije v dětském domově na Klatovsku. A i když indiánské jméno nosit nesmí, provází ji celým jejím životem.

„Pro většinu známých jsem byla a dodnes jsem malá Bouřička. I maminka a tatínek mi říkali někdy Bouří, Bouře."
Eliška Gaja Fuxová, kterou se rodiče neúspěšně snažili pojmenovat Půlnoční bouře. Dnes žije v dětském domově.

„Pro většinu známých jsem byla a dodnes jsem malá Bouřička. I maminka a tatínek mi říkali někdy Bouří, Bouře. Jindy mi ale maminka říkala Eli, Eliško, a táta měl pro mě přezdívku Aďa. Toto jméno ale jakoby zůstalo doma v Šimanově. Tam jsem Bouře, ale v domově jsem Eliška Gaja. Snažím se jméno Bouře ve škole ani jinde moc nevytahovat, některé děti totiž dokáží hodně ublížit,“ řekla Deníku Eliška, která nemá na své dětství na Sušicku jen hezké vzpomínky.

Její vztahy s rodiči se zhoršily poté, co se narodili její sourozenci. V necelých patnácti letech se proto rozhodla dobrovolně odejít do Klokánku v Janovicích nad Úhlavou. „Těch důvodů, proč jsem odešla ze Šimanova, bylo spoustu. Přibývaly a přibývaly, až jsem si jednoho dne řekla, že nejsem schopna je unést,“ uvedla Eliška s tím, že jedním z důvodů bylo i to, že doma neviděla perspektivu, že se chtěla někam posunout, že chtěla chodit do školy. „Já jsem do školy chodila jen do poloviny druhé třídy, od té doby jsem měla domácí vzdělávání, maminka je učitelka. Jezdila jsem jednou za rok na přezkoušení. Pak to bylo domácí vzdělávání s pobytem v zahraničí, takže jsem na přezkoušení jezdila jednou za dva roky. Jak ale přibývali sourozenci, tak už nebyl prostor na to, aby mě byla mamka schopna naučit všechno potřebné učivo. A já jsem si začala uvědomovat, že to takto nejde dál, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat, která mě bude bavit. A že pro to potřebuji školu. Chtěla jsem mít spolužáky, vrstevníky, prožívat to, co holky v mém věku,“ vysvětlila dívka.

„Těch důvodů, proč jsem odešla ze Šimanova, bylo spoustu. Přibývaly a přibývaly, až jsem si jednoho dne řekla, že nejsem schopna je unést.“
Eliška Gaja Fuxová, kterou se rodiče neúspěšně snažili pojmenovat Půlnoční bouře. Dnes žije v dětském domově.

Neměla to ale vůbec lehké. Do svého odchodu z domova byla v kontaktu jen s úzkou skupinou dětí z rodin žijících stejným způsobem, a tak pro ni byl přechod do Klokánku hodné náročný. „Je to, jako když se z ohně skočí do vody. Najednou jsem nebyla jen se svou rodinou, ale měla jsem okolo sebe vrstevníky, byla jsem mezi lidmi, komunikovala s nimi. Tehdy mi moc pomohla jedna teta, která si mě vzala, jak říkala, pod křídla. Dodnes jsme v kontaktu, pořád mě hlídá, kontroluje (smích). Té vděčím za moc, bez ní bych to asi nezvládla. Měla jsem velké potíže, než jsem se sžila s dětmi, nebyla jsem zvyklá na to, že si někdo dělá z někoho legraci. Moc jsem si to tehdy brala. Tři čtvrtě roku mi trvalo, než jsem se s tím sžila, a nebýt tety, která se za mě tisíckrát postavila, tisíckrát mi vše vysvětlovala, bych to nezvládla. Jí opravdu vděčím za moc,“ přiznala Eliška, která zhruba po roce odešla do dětského domova v Kašperských Horách. S rodinou se ale stýká. Má moc ráda své čtyři sourozence, s nimiž se potkává poměrně často, občas vídá matku i otce.

"Tři čtvrtě roku mi trvalo, než jsem se s tím sžila, a nebýt tety, která se za mě tisíckrát postavila, tisíckrát mi vše vysvětlovala, bych to nezvládla."
Eliška Gaja Fuxová, kterou se rodiče neúspěšně snažili pojmenovat Půlnoční bouře. Dnes žije v dětském domově.

Styl, jakým žijí její rodiče, neodsuzuje, bere, že se někomu líbí, ale sama tímto směrem jít nechce. „Možná si za dvacet let řeknu, že chci žít někde v domečku v lese, ale teď bych byla spokojená, kdybych měla třeba byteček v paneláku v Sušici. Chci mít práci, nebýt na nikom závislá. Ráda bych šla na uměleckou školu a stala se herečkou. Budu se o to snažit, co nejvíc to půjde, ale kdyby to nevyšlo, tak na druhém místě je učitelka na základní škole a na třetím práce u policie,“ svěřila se Eliška, která studuje střední školu. Jednou by ráda měla i svou rodinu. Netouží mít pět dětí jako její maminka, ale nějaké určitě. Pojmenovala by dceru Půlnoční bouře či nějak podobně? „Když bych se řídila srdcem, dala bych jí možná jedno jméno civilizované a druhé něco ve smyslu Bouře. Ne přímo tohle, ale něco podobného. Když ale zapojím hlavu a zamyslím se nad tím, jaká je doba, tak bych jí jméno Bouře ani žádné podobné nedala,“ uzavřela Eliška Gaja.