Dopis tátovi od spisovatelky Aleny Mornštajnové

Zdroj: DeníkJe toho tolik, co bych ti chtěla říct, ale najednou nevím, kde začít. Takže asi od začátku.

Vzpomínáš si, jak jsem vždycky ráda četla? Když jsem měla v první třídě na vysvědčení samé jedničky, pyšně jsi je ukazoval každému, kdo šel kolem, a pak jsi mě vzal do knihkupectví, abych si sama vybrala knihu. Můj výběr – Posledního mohykána od J. F. Coopera - jsi příliš neschvaloval, a měl jsi pravdu. Knihu jsem dokázala přečíst až o pár let později, ale uznej sám, při tehdejší nabídce v socialistickém knihkupectví to byla opravdu ta nejlepší kniha, kterou jsem si mohla vybrat.

V dalších letech jsem už nikdy samé jedničky neměla, protože počty a následně matematika se ukázaly na cestě k takovému úspěchu jako nepřekonatelné překážky. Vím, že jsi to nesl dost těžce, protože jsi pochopil, že ve tvých šlépějích asi nepůjdu a paní doktorka ze mě nebude. Určitě rád uslyšíš, že tohle přání ti splnila tvá mladší dcera, která na rozdíl ode mě trávila čas nad učebnicemi, ne nad tituly zcela jiného druhu.

Dopis napsal Roman: Píšu tátovi. Ale kerýmupa?

Vadilo ti to, neměl jsi rád, když jsem se vloudila do tvé knihovny a četla knížky, které podle tvého názoru pro holku mého věku nebyly.

Měla jsem jednoduchou fintu – dodnes nevím, jestli jsi ji prohlédl. Vybrala jsem si z knihovničky knihu, do jejího papírového přebalu jsem vložila jinou odpovídající tloušťky, aby na polici nevznikla mezera, a dospěláckou knihu jsem vložila do obalu školní čítanky či jiné učebnice. A tak jsem během školních let přečetla anglické, francouzské a ruské klasiky, souborné spisy Boženy Němcové i detektivky Dorothy L. Sayersové.

Láska ke čtení mi zůstala, i když teď už se nemusím pídit po knihách v zakázaných knihovničkách. Spíš mám opačný problém – vybrat si z té hromady titulů, který přečíst dřív.

Ale nenapsala jsem ti ještě to nejdůležitější. Všechen ten čas strávený nad knihami nebyl promarněný, jak sis možná myslel. Věřím, že bys ze mě měl radost, protože se mi daří dělat v životě to, co mám ráda. Takže teď knihy nejen čtu, ale i píšu. A ještě lepší je, že lidé je dokonce čtou.

Občas napíšu i povídku nebo krátký text do novin. Někdy si téma volím sama, jindy mě požádají o konkrétní zadání, a pak musím víc přemýšlet. Když mě požádali, abych napsala dopis svému otci, věděla jsem hned, co ti chci říct. Vlastně na tu příležitost čekám už skoro celých třicet let, od chvíle, kdy jsi odešel.

Toho dne v září před mnoha lety mi máma zavolala, že jsi v nemocnici a že je to špatné. „Hodně špatné,“ řekla. „Leží na JIPce, ani tam nechoď, ať si ho zapamatuješ takového, jaký byl.“

Nešla jsem za tebou. Ne proto, že mi to maminka řekla, už dávno jsem byla ve věku, kdy jsem se neřídila radami rodičů, ale vlastním rozumem, a ten mi umíněně říkal. „Neodejde, nemůže odejít. Můj táta přece nikdy neodejde.“ Nedokázala jsem si představit, že bys nebyl.

Dopis napsal Vojta: Milí praprarodiče,

Rozum mi radil špatně, ty jsi odešel a já jsem se s tebou nerozloučila. Nevím, co bych ti řekla, možná vůbec nic, vlastně jsem si tím docela jistá, protože tehdy jsem byla ještě hloupá a ostýchala jsem se lidem říkat, že je mám ráda. Ale držela bych tě za ruku, byla bych tam, a to by docela stačilo.

Tvou smrtí skončila jedna etapa mého života. Pochopila jsem, že všechno si nevyvzdoruju, že jsou věci, proti kterým nic nezmůžu, vůči kterým jsme všichni bezmocní. Uvědomila jsem si vlastní konečnost.

Kdyby mi teď někdo nabídl, že můžu ve svém životě změnit jednu, jedinou věc, vrátila bych se do toho zářijového dne před mnoha lety a pospíchala do tvého nemocničního pokoje, abych ti naposled řekla ta slova: ahoj, tati.